Paní Šéfová

(Pozn. autora. Nějak se mi pokazilo formátování, k mé velké nelibosti, tak to prosím omluvte)

Vzal jsem ji za ruku a zavedl ji do prázdné zasedačky. Zvídavě se na mě podívala, jako by si snad ani nebyla jistá, co by se mohlo dít. Zatáhl jsem žaluzie a nechal tak od nás oddělené ostatní telefonisty vytrvale obtěžující další a další klienty. Toho, že jim zmizela šéfová si nikdo ani nevšiml, tím méně mojí maličkosti, jako jedné z mnoha tváří, co se proženou na krátkou dobu telefonním centrem.

„Teď? Jsou tam lidi.“ A ukázala na prosklenou zeď, nyní se staženými žaluziemi.

„O, bože. Co kdyby nás někdo nachytal? Řeknou to šéfové? Moment. To seš vlastně ty.“ Prohlásil jsem s afektovanou vyděšeností v hlase.

„Ty seš ale pitoma.“ Pronesla s úsměvem na rtech. Pokaždé když z úst vypustila něco i minimálně neslušného, zanechalo to ve mně pocit lehké pobavenosti.

Bylo to, jako kdyby odhazovala nějakou masku nebo lépe, jako kdyby se na povrch aspoň na chviličku dralo její druhé já. Takové to druhé já v podobě malé škodolibé holky, dělajíce naschvály sourozencům, ale před rodiči je to jejich malý andílek.

„Jo, to budu asi já, ale jsem tvůj pitoma.“ A s těmi slovy ji políbil. Byl to jeden z těch okamžiků dne, kdy se svět zastaví a vám je všechno jedno. Za každý takový okamžik bych dal cokoliv.

Kdyby mi někdo před půlrokem řekl, že začnu randit se svou šéfovou, asi bych mu poradil, ať přestane brát drogy, s tím, že jsem slyšel něco málo o tom, jak můžou rozhodit člověku úsudek. Šest měsíců nazpět jsem byl čerstvě ze školy s vědomím, že zvládnu všechno na světě. Práci v telefonním centru místního tel. operátora jsem vzal s vědomím, že získám nějakou praxi či aspoň náznak onoho obchodního „Know-how“.

Zpočátku jsem přetrpěl týdenní školení úplně mimo město. Nikdy jsem nebyl nějak moc společenský, přesto jsem se s pár lidmi seznámil. To bylo v první třetině doby školení. Zbylé dvě třetiny mi nějak splývají pod vlivem…pod vlivem. Prostě dobrá parta. Naše působení se však neobešlo samozřejmě bez pozornosti instruktora, postaršího pána, s takovým tím učitelsky nepříjemným pohledem. Domů s námi jelo i upozornění o našem předvedení se.

Tehdy jsme před nastoupenou jednotkou vedoucích dostali veřejné pokáraní. Prostě ideální začátek kariery.

Uplynuly dva týdny a přišlo první průběžné hodnocení. Kolegové ze školení se drželi v žebříčku na předních postech, jen já to jistil z toho druhého konce. Dostal jsem tedy přidělenou stráž, která za mnou neustále stála a značila si každou kravinu, kterou jsem do telefonu poznamenal. Pravděpodobně by se s nikým jiným takhle nezdržovali, ale vzhledem, k tomu, že jsem byl asi čerstvý a v paměti díky působení na školení, bylo by možná malinko okaté vyrazit mě ihned.

Lehce jsem si v hodnocení polepšil, ale ani po třech dnech hlavní vedoucí neuznal za vhodné dát hlídači volno. Ke konci týdne jsem měl naplánovanou polední směnu. Uznávám, telefonovat někomu kolem půl sedmé večerní je na přes držku, tím hůř, že jsem si to musel vyžrat já. Hala zůstala osamocena mimo jednoho šaška na telefonu a mladší vedoucí za stolem na konci haly. Než vás to napadne samozřejmě, že to ona nebyla. K tomu se ale dostanu. Vedoucí mě poslouchala od svého stolu přes hlasitý odposlech, takže mohla slyšet celý průběh hovoru, aniž by opustila své místo.

Zvládl jsem svůj poslední hovor s vědomím, že jsem získal dalšího klienta a chystal se opustit své místo s myšlenkou, že bych si někde mohl dát večeři a zkusit napsat pár známým jestli nemají chuť na dvě orosené. Nesl jsem vedoucí podepsat výkaz odpracovaných hodin, když jsem zaregistroval, že u stolu není sama. Vedla hovor s vyšší obrýlenou zrzkou s šátkem kolem krku. Nevěnoval jsem jí pozornost , dokud mě sama neoslovila.

„Můžu tě poprosit?“

„Eh? Prosím?“ Pronesl jsem malinko zmateně myšlenkami samozřejmě u jiných věcí než byla práce.

„Potřebovali bychom pomoc s kopírkou, jsme tu už akorát samé, ženské.“

Jelikož jsem nevěděl co s kopírkou má na mysli, tak jsem jen tupě kývl. To, že ji budou chtít snést do přízemí, protože už nejezdí výtahy, mě malinko překvapilo. To, že jsem ji musel snést sám, protože dámy na podpatcích nezvládnou snést i s pomocí kopírku dolů mě nepřekvapilo.

Do dnes nevím jak jsem to zvládl. Na druhou stranu si pamatuji, docela přesně toho opraváře, který čekal dole u auta a mile se usmíval. To, že by mi pomohl, kdyby věděl, že to potáhnu sám jsem akceptoval s němým úžasem ve tváři a neodolatelnou chutí hodit ho do přehrady.

Vrátil jsem se do budovy pro věci a doufal, že nebudou chtít snést lednici nebo piano. Podíval jsem se ještě, jestli mi šéfová podepsala výkaz, který zůstal ležet na stole, když v tom se mi za zády ozvalo tiché děkuji. Trhl jsem sebou, protože v hale byla tma jak v pytli a já samozřejmě předpokládal, že jsem tam sám. Děkovala mi ona dáma, které jsem tak tupě přislíbil pomoc.

„Vy jste ten potížista, ze školení, že?“

„Potížista? Ale no tak, jen jsme trošku utužovali kolektiv. Akorát ten instruktor to bral trošku osobně, když jsme mu usínali na přednáškách o nutnosti chodit správně a vhodně oblečení do pracovního procesu.“

„Moc hezké. Fakt dospělé. Jinak moc mě těší, jsem Petra vaše nová podniková vedoucí. Pravděpodobně se tedy uvidíme častěji.“

„Potěšení je na mojí straně.“ A vskutku bylo, protože ta ženská na mě působila přímo elektrizujícím dojmem. Taky mi neušlo to, jak si stále hraje s prstýnkem na prsteníčku. Podle velikosti kamene jsem si tak nějak spočítal, že to musela být buď drahá odměna za povýšení, a nebo hůř, nejhorší forma přebytečné váhy a to manžel.

Podal jsem jí ruku a představil se. Přece jenom nechci, aby mě pořád měla zafixovaného jako potížistu. Krom toho, přece jsem jí právě odnesl kopírku. To by měly být body k dobru.

Čas pomaličku plynul, výsledky šli nahoru a dolů, takže jsem byl zbaven nakonec hlídače. Na druhou stranu jsem se zařadil do šedivého průměru. Tentokrát mi k mé neuvěřitelné radosti, opět vyšla směna na páteční odpoledne. Ten den bylo všechno špatně. Přišel jsem pozdě a klienti po mě akorát řvali. Prostě sen, co se naplnil. Přemýšlel jsem, jestli to mám ještě zapotřebí nechat po sobě ječet od lidí co mají sotva půlku mozku a začal si v hlavě formulovat důvod pro výpověď. Zkušební doba mi vypršela před třemi dny, takže jsem byl samo sebou malinko naštvaný, že jsem se nerozhodl dřív.

Zamířil jsem opět ke stolů vedoucí, tentokrát s výpisem hovorů. Spíše instinktivně jsem se ohlédl ke stolu, kde seděla před těmi pár týdny naše nová vedoucí. Nové koště vskutku dobře metlo a hala dostala novou podobu a změnil se i malinko styl volání. To vše k mé nelibosti, protože si malinko špatně zvykám na změny. Dnes však na tom místě nikdo neseděl. Odcházel jsem již z budovy, když jsem si všiml, že z kuřárny vychází právě Petra. V obličeji měla těžko popsatelný výraz, nejlépe porovnatelný s parádním zhnusením. Pustil jsem to z hlavy a chystal se vyjít do stmívajícího města.

„Roberte?“¨

„Ano paní šéfová?“

„Nech si to na to teď nemám náladu. Znáš to tu?“

„Co tím myslíte?“

„Jestli je tu místo kde se člověk může večer napít a trošku na úrovni.“

Chvíli jsem přemýšlel a pak ji navrhnul několik barů, daleko přesahujíce moje platové možnosti.

Samozřejmě jsem jí mohl říct, že si jdeme večer sednout s klukama z práce, ale kdo by si chtěl kazit večer se šéfovou?

Později ten večer jsem o tom říkal klukům. Ti to přešli s lehkým pobavením. Pokud to tu nezná, tak ať se prý nedivím. Chvíli před půlnocí jsme se rozešli a já pokračoval směr metro. Je vám naprosto správně jasné, že jsem se domů nedostal. Zastavil jsem se u výlohy jednoho z baru .

Zcela správně vám dochází, že tam seděla ona. Nebýt toho, že jsem měl v sobě již něco na kuráž, asi bych do dveří nikdy nevešel. V každém filmu uvidíte, jak si hrdina vždy sedne k prázdnému baru, čili nikdy nemusí čekat až se uvolní místo. Já tolik štěstí neměl.

Sedl jsem si svojí drahé šéfové do zad a objednal si pivo. Ona mezitím popíjela něco, co mohla být pouze cola a nebo taky silné cuba libre. Po pár minutách, naštěstí, párek skládající se pravděpodobně z podnikatele a o polovinu mladší modelky, vzal do zaječích.

„Je tu volno.“

„Ne.“ Řekla aniž by se na mě podívala.¨

„Já se vlastně ani tak neptal, paní šéfová. Co pijete?“

„Rum s colou.“ tentokrát s pohledem na mě a vsadil bych se, že byla snad i maličko překvapená.

„Není to náhodou naopak?“

Věnovala mi pohled jako na naprostého idiota a dodala.

„A není to náhodou úplně fuk?“

Kývl jsem na souhlas, ale raději jsem držel zobák. Byl jsem malinko zvědavý proč tu sedí tak pozdě a hlavně sama.

„Co tady vůbec děláš?“

„Zahlédl jsem z venku jak na baru sedí sama nějaká křepelka, tak jsem si řekl, že zkusím štěstí a ono to vyšlo.“

„Jo, ty myslíš, že ti něco vyšlo?“ zeptala se malino pobaveně.

„No to, že jste mě neudeřila tou sklenicí co držíte v ruce, mě v tom malinko utvrzuje.“

„Škoda sklénky.“

„Proč jste tu sama?“ Nevydržela má zvědavost.

Opětovný pohled označující mě za idiota století mi měl ukázat, že mi pravděpodobně něco uchází. A v ten okamžik mi to docvaklo. Z prstu jí zmizel ten prstýnek, který jsem považoval za snubák.

Upil jsem ze své sklenice zlatavého moku a promýšlel možnosti. S upřímností nejdřív pojdeš. Nebo tak nějak bylo to přísloví. No co když tak to svedu na alkohol.

„Nechal vás starý?“

„Mladý. Nebyli jsme spolu zasnoubení ani tři měsíce, když mi včera řekl, že prostě se mu do svatby nechce. Teď mi řekni, jediný důvod proč ti to já kráva, řekla.“

„Pro mé krásné oči, spoustu rumu a málo koly?“

„Není to naopak?“

„Není to jedno?“ dokončil jsem a propukli jsme oba v hluboký smích

„Jste kus vola, Roberte, fakt jo.“

„To mi vysvětlete, prosím. Jo a ještě něco, hlavně mi tykejte, sice jste starší, ale já to přežiju.“

„Ať žijí pravidla slušného chovaní. Mladší nabízí tykání. Fakt bomba.“

„Přijměte mou hlubokou omluvu paní ředitelko. Již ti nikdy nepotykám.“

„Tss.“ procedila mezi zuby a tehdy jsem si u ní poprvé všiml výrazu té malé neposedné holky.

Ještě chvíli jsem jí nechal trucovat. Zaujala takovou pozici, kdy ode mě byla otočená bokem, hlavu vztyčenou s bradou podepřenou dlaní a pohledem směrem ke stropu. Prostě zlobivá holka. Najednou mě přepadlo, jestli to fakt nehraje a je doopravdy na mě naštvaná.

„Já se omlou…“

„Mám tě!“ vyhrkla s úsměvem na rtech míříc na mě prstem. Prostě na pár vteřin jako kdyby zapomněla, že se jí pokazil osobní život a ona si zase hrála.

„To od tebe nebylo vůbec hezký. Ještě drink?“

„Tak, proč ne.“

O několik panáků později se nám motala nejen hlava, ale také polovina střední Evropy a zbytek vesmíru. Matně si pamatuji jak jsme vyrovnali účet a vedli se ulicemi města do bytu. Vím, že mi problesklo hlavou, že není můj.

Ráno bylo kalné a to nemám na mysli počasí. Probudil jsem se na prostorném gauči. Následoval pohled pod peřinu načež jsem zjistil, že jsem spal jenom v trenýrkách. Takže svléknout ze sebe kalhoty a triko jsem zvládl. Anebo ne?

Vstal jsem z gauče a hledal svoje svršky. Byly všechny pod nohama, takže jsem se pravděpodobně svlékl sám. Na druhý pokus jsem našel koupelnu a opláchl si aspoň malinko obličej. Odraz v zrcadle, který mimochodem hrál spoustou veselých barev, dával najevo něco vy smyslu otravy alkoholem a nebo postupnou zombifikací. Stále v trenýrkách jsem přešel do kuchyně. Uvařit kávu do konvice byla kupodivu ta snazší část. Nevěděl jsem co dál a rozhodně jsem Petru nechtěl budit. Už jenom kvůli tomu, že toho asi vypila o něco víc, než já. Nakoukl jsem do ložnici, ale ta byla k mému překvapení prázdná. Zvuk klíčku v dveřích mě však poděsil více než obvykle. Rychle jsem skočil do kalhot páchnoucích kouřem, tak typickým pro jakýkoliv lokál. Tričko, už jsem bohužel nestihl zpod gauče vylovit. Schoval jsem se za dveře koupelny a tiše se modlil aby se její bývalý nevrátil pro věci.

„Roberte?“ Ozvalo se ode dveří. Zvuk kamene padajícího mi ze srdce musel vzbudit minimálně vedle spící sousedy.

„Bál jsem, že se vrátila tvoje dráha bývalá polovička.“

„Stále tak vtipný i po ránu. Nesu snídani. Vidím, že kafe jsi už našel.“

„Mám i světlé chvilky. To byla noc. Tak mě napadá. Jak jsem se sem vůbec dostal?“

„No, měla jsem za to, že mi to řekneš ty.“

Malinko jsem se zarazil. Začaly mě napadat různé katastrofické scénáře a to nikdy není dobré zvlášť, když se probudíte v cizím bytě pouze ve spodním prádle.

„Tak si to zkusme dát dohromady. Odcházeli jsme spolu s tím, že tě kousek doprovodím a vezmu si taxík. Sedí?“ začal jsem.

„Na žádný jsme nenarazili, takže si trval na tom, že abys splnil svou občanskou povinnost doprovodíš, mě až k domu.“

„Jo to jsem asi byl já. Jak jsem dostal do bytu?“ Je fakt, že jsem si tuhle část moc nepamatoval.

„To jsem byla spíš asi já. Asi jsem neměla to srdce tě poslat takhle brzo ráno zase domů.“

Pokýval jsem na to jen hlavou. Trápila mě ještě jedna otázka, ale bál jsem se zeptat se nahlas. Myslím, že si toho červíka pochybnosti co ve mně hlodal všimla.

Usmála se a když kolem mě prošla jenom zašeptala:

„Byl jsi gentleman.“

Nevím sice co jsem si pod tím měl představit, ale vzal jsem to jako dobrý konec. Na snídaní jsem raději nezůstal, pouze jsem se omluvil za svinčík a utíkal domů.
To, že jsme po téhle příhodě k sobě měli blíž než má obvykle zaměstnanec s vedoucím, je myslím naprosto jasné. Na druhou stranu to žádné výhody nepřinášelo. V pondělí jsem se přes ranní dopravní špičku dostal do práce. Jestli myslíte, že se na mě usmívala už ode dveří, tak se opětovně pletete. Byla opět typicky „šéfová“. Během polední pauzy mi ještě s dalšími dvěma telefonisty vynadala, že produkt špatně nabízíme, pohrozila vyhazovem a odešla zpět ke svému stolu. Opravdu jsem neměl v úmyslu zkoušet její trpělivost.

Vlastně to bylo docela divný. Ano, když jsme vedle sebe stáli, třeba ve výtahu tak jsme spolu mohli normálně mluvit takovým tím uvolněným tonem, ale jinak to bylo prakticky jako by se nic nestalo. Což se ,podtrženo sečteno vlastně nestalo. Jenže nebyl bych to já abych se zase k něčemu nepřipletl.

Středeční směna se chýlila ke svému konci. Končil jsem o maličko později, protože jsem dodělával papíry. Po pár minutách jsem se vyřítil z budovy s vědomím, že už to je pro dnešek za mnou. Kdybych tušil jak se pletu, raději si lištím.

Před budovou se odehrávala zvláštní scéna. Petra živě argumentovala s nějakým chlapem. Chtěl jsem být od nich co nejdál, už jenom z důvodu, že vzduchem lítaly dámy provozující nejstarší řemeslo a jejich pracovní nástroj v malinko vulgárním vyznění. Už jsem byl od nich snad dvacet metrů, když jsem zaslechl povědomé plesknutí, které jsem jako malý dostal za každou blbost. Nejdřív jsem si myslel, že Petra udeřila onoho návštěvníka. To, že se držela za tvář ona, se mnou udělalo dvě věci. Poslalo mě do otáček, ale co hůř najednou jsem měl rudo před očima.

Další co si pamatuji, byla pohotovost o dvě hodiny později. Měl jsem pohmožděnou ruku, hnutý nos a monokl o velikosti státního dluhu. Ale jinak bitka dopadla v zásadě nerozhodně. On vypadal zhruba stejně špatně jako já, nebýt té drobné výhody, což bylo třicet kilo tělesné váhy navíc. Nejdůležitější na tom bylo, že jsem Petře pomohl. Aspoň jsem se tím snažil uklidnit. Seděla se mnou totiž na pohotovosti a nadávala mi, co jsem to za blbce. Mojí jedinou starostí, bylo udržet obsah žaludku uvnitř a nevnímat vystřelující bolest z obličeje. Doufám, že je vám jasné, kolik námahy mě to stalo. První na co se mě doktor ptal, bylo co se mi stalo. Odpověď, že jsem uklouzl v koupelně ho viditelně nepotěšila, ale po čtvrtém ujištění, že policie vskutku nutná, není mě napsal něco proti bolesti a zafixoval mi nos zhruba do stejné pozice jako byl předtím. Podíval jsem na sebe do zrcadla a nemohl se nepousmát. Prostě fešák jako vždy. Ruku si prý mám zavázat doma. Škrty v rozpočtu, znáte to.

Sotva jsem vylezl z ordinace, snesl se na mě další přídavek nadávek.

„Ty jsi fakt kus blbce, mohl tě zabít. Měla bych tě ještě proliskat sama.“

„Jo a ještě by jsi mi mohla dát na holou. Sice mě to moc nevzrušuje, ale zkusit se má všecko.“ vypadlo ze mě, načež jsem měl co dělat abych se nerozesmál. Následkem toho byla další vystřelující bolest v oblasti obličeje.

„Pojď odvezu tě domů. Nebo chceš se stavit do lékárny?“ pravila malinko rezignovaně. Přece jenom toho i ona měla za dnešek dost.

„Nechceš aby se i na tebe podíval doktor?“

„Ani ne, dobrý. Nic co by nevylepšila zmrzlina.“

„A já myslel spíš na vodku s ledem.“

„Vole. Sedni ať už to máme dneska za sebou.

Do práce jsem samo sebou nešel. Do rána samozřejmě otok moc nesplaskl, takže jsem mohl rázem dělat modela pro prodej boxerských pomůcek. Mluvilo se mi sice dobře, ale pokaždé, když jsem se nadechl nosem či jenom pousmál, vyvolávalo to bolestivé odezvy. Rodiče to přešli trapným mlčením, což mi naprosto vyhovovalo. Na večer jsem měl překvapivou návštěvu. Tentokrát se nepletete, jestli vás napadla moje drahá paní, nebo lépe slečna, šéfová. V jedné ruce držela pytlík s ledem a v druhé láhev s čirou tekutinou s etiketou popsanou azbukou.

„Můžeš to pít?“

„Někde vytáhnu občanku, myslím, že osmnáct už mi bylo.“

„Pozveš mě dál?“

„Momentík.“ načež jsem se otočil do pokoje „Mami, mám návštěvu z práce, přežiješ to?“ následovalo zavrčení, které mohlo znamenat cokoli, takže jsem to vzal jako souhlas. Přešli jsme do mého pokoje. Vodku jsem dal chladit do lednice a z dobře utajené přihrádky ve stole jsem vykouzlil dva skleničky pro zvláštní příležitosti.

„Tak jak dopadl on?“ prolomil jsem ticho.

„Docela dobrý, vymluvila jsem mu podání trestního oznámení a taky to, že na tebe pošle kámoše z motorkářskýho klubu.“

„Eh? On je motorkář?“

„Ne dělám si z tebe srandu.“
„Uff.“

„Ale to trestní oznámení fakt chtěl podat.“

„A to jsi mu vymluvila?“

„Jo.“

„Mockrát děkuji. Právě jsem se znova narodil.“ uzavřel jsem.

Chvíli jsem jenom tak naprázdno povídali o práci, o zálibách atd. Pak jsme začali pít.

„Vysvětli mi. Ty žiješ stále s rodiči?“ pronesla po čtvrté sklénce.

„Země volá paní šéfovou. Je to sotva půl roku co jsem maturoval.“

„Moment, moment, kolik ti je?

„Dvacet. Jsi nečetla můj životopis?“

„Ty, nečte nikdo, buď v klidu. Jsem měla za to, že jsi malinko starší. Minimálně podle toho jak jsi s ním rval.“

„Spousta teorie ze sledovaní béčkových akčních filmů.“

„To dává smysl. Někomu.“

„Tak mě napadá. Co jsi myslela, tím, že jsem se choval jako gentleman, když jsem tehdy u tebe spal?“ zeptal jsem jelikož mi alkohol taky malinko povolil zabrány.

„To znamenalo, že když jsem kolem tebe prošla jenom ve spodním prádle, otočil jsi se a dělal, že nic nevidíš.“

„Proč si člověk vždycky to nejlepší nepamatuje?“ pronesl jsem s předstíranou lítostí.

„Neboj až budeš velký…“zarazila se nad tím co vlastně chce říct.

„No, tak teď jsem zvědavý co z tebe vypadne.“
Skvostně se začervenala.
„Ty mě trápíš, Roberte. Asi bych už měla jet.“

„Ty jsi tu autem?“ otázal jsem se naprosto nevěřícně.

„Ano, jsem.“

Naklonil jsem blízko k ní, tak abych se jí díval přímo do obličeje.

„Ne nejsi, respektive jet tě nenechám.“ Toho, že jsem jí hrábl do kabelky a vytáhl jí klíče si snad ani nepovšimla.

„Nech toho není to domů tak daleko.“ naléhala

„Tak to mi asi budeš muset vzít klíče od tvého auta.“ a vykouzlil jsem je zpoza pasu.

„Tss, zlobivý chlapec. Asi o přijdeš o prémie.“

„Tady jsou vaše klíče paní vedoucí.“ a nabídl jsem jí je na otevřené dlani. Nevzala si je.

„Doufala jsem, že se budeš víc bránit.“

„Mám svoje peníze docela rád.“ a klíče jsem opět schoval, tentokrát do šuplíku.

„To mě teda necháš jít pěšky?“

„Sice se už teď kopu do zadku, ale nechceš tu raději přespat? Opět s těžkým srdcem budu gentleman a vyspím se gauči.“

„S těžkým srdcem. Ty mě bavíš. Co na to tvojí rodiče?“

„Ti už spí. Pravděpodobně.“ odvětil jsem.

„Tak to je asi nebudeme rušit, nějakým přecházením do obýváku. Zůstaneme tu.“

„Oba?“

„Přežiješ to, invalido?“

„A kam se poděla důvěra?“ opáčil jsem v odpověď.

Oba dva jsme si odložili a vlezli do už tak malé postele, ve které jsem spával od svých šestnácti. Pokoj zachvátila tma. Do té tmy najednou Petra promluvila.

„Něco jsem ti stále neřekla.“

„Copak?“

„Děkuji. Moc si cením, toho co jsi pro mě udělal.“

„Není za co. Udělal jsem to pro tebe.“

„Už by jsi to neměl pít.“ řekla komentujíc tak mou odpověď

„Aspoň se můžu na něco vymluvit.“

„Kvůli čemu?“

„Tomuhle.“ A s těmi slovy ji políbil.

Na to, že byla v pokoji tma se mi najednou udělalo, tentokrát, bílo před očima a to od bolesti. Když jsem se pokusil Petru políbit, projela mi celou tváři intenzivní bolest od hnutého nosu a opuchlé tváře.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se vystrašeně.

„Asi to zkusím znova, až mě nebude tak bolet celý člověk.“ úpěl jsem tiše.

Do ucha mi však pošeptala něco co mě malinko uklidnilo.

„Budu se na to těšit.“

Za týden už jsem byl fit. Věčné vysedávaní doma mě přivádělo k nepříčetnosti a tak jsem se prostě rozhodl, že už jsem fit. Úsměv už mě tolik nebolel a já se těšil na setkání s Petrou. Tentokrát, mě v práci přivítal potlesk. Sám jsem se tomu divil. O malinko víc, ještě když mi začalo chodit mailem otázky typu „Kolik jsi jich dostal? Fakt jich bylo sedm? Jak jsi přežil to bodnutí? Fakt, měli bouchačky?“ atd. Nevěřícně jsem zakroutil hlavou a na všechny maily odpověděl kladně. No ať žije podniková šeptanda.

Vše co má začátek má i svůj konec a já své vyprávění prodloužil déle než jsem zamýšlel. Večer po směně jsem tentokrát já zvonil na dveře jejího bytu. V jedné ruce dvě krabice pizzy a v druhé kytici růží. Holt, jsem romantik. S úsměvem na rtech mi otevřela dveře. Smála se takovým tím hezkým způsobem, kdy radost dává najevo celý obličej, ale hlavně oči. Je to ten úsměv očí hluboko pod běžným pohledem. Prostě jako dva školáci. Pizzu jsem odložil na stůl a s kytkou jsem vykročil k ní.

„Pro ty nejhezčí oči, které jsem měl tu čest potkat.“

„Ty jsi šašek.“

„Já vím“ pohladil jsem ji tváři „ale chci být jen tvůj šašek.“

„To už jsi od té doby, co jsi mě ulovil na tom baru.“

Tehdy jsem jí políbil poprvé aniž by mě u toho celé tělo bolelo.

V srdci jsem ucítil něco zvláštního. Něco nového a dosud nepoznaného.

Svět se totiž na malý okamžik zastavil…

…a dál už to přece znáte.