Hvězda

Ty nejjasnější hvězdičko, jen natáhnout ruku a uchopit tě …
Tvá jasná záře klame zrak a vábí lidské ústa, avšak jsi tak daleko, ach daleko, já chtěla bych tě snést do svého náručí, avšak tvá neposkvrněná záře je perlou celého vesmíru a ten, kdo by se tě dotknul, by se pekelně spálil a jeho život by už nikdy nebyl stejný, již nikdy by nemohl zapomenout.
Proto před tebou chovám posvátnou úctu, ačkoliv občas k tobě s touhou a nadějí vzhlédnu a jen si povzdechnu nad tvou vzdálenou nebeskou krásou. Proč jiné hvězdy padnou jako andělé na zem a ty stále zůstáváš na svém trůnu? Proč jiné hvězdy nejsou tak vzácné jako ty? Proč ty nejsi jen obyčejná malá hvězdička, nedůležitá, zapomenutá …
Proč ty jsi něco víc a kvůli tvé spanilosti lidská srdce pláčou a hynou? Proč ty jsi královnou všech hvězd a proč i měsíc se ti klaní? Čím jsi tak zvláštní?
Snad je to tím, že vše jen sleduješ z povzdálí a vyhýbáš se ošklivým věcem, které zemi téměř vládnou, nic ti neříká nenávist, nevěra, žárlivost, závist, zloba, nepoctivost či chamtivost, ne, ty jsi tím největším a nejvzácnějším skvostem, snad proto se bojíš sestoupit na zemi, jsi jak novorozeně, co si navždy uchová svou čistou duši.
Avšak mě se nemusíš bát, mě můžeš znát, hvězdičko, netvrdím, že jsem lidským ideálem, však já mám své chyby, ale slibuji, že ti neublížím a naučím tě jen těm nejlepším lidským vlastnostem, vynaložím na to veškeré své úsilí a můj život obětuji tvému uctívání, chci po tobě jen jednu věc.
Jistě, mohla bych žádat o všechen tvůj půvab a nebeskou záři, avšak já bych se spokojila jen s jednou tvou jiskřičkou, která by patřila mě, jen jednou.
Nežádám nic víc, jen trochu pozornosti, tak maličko …