Sladkohořká chuť lásky

Stačil jeden pohled do tvých očí, jen jeden pohled na tebe a věděla jsem, že jsi vše, co jsem kdy hledala a co jsem postrádala. Stál jsi tu přede mnou a já nemohla uvěřit svým očím. Musela jsem několikrát zamrkat a jen čekala jsem, kdy se rozplyneš jako přelud z pohádky. Naštěstí se tak nestalo. Myslela jsem, že sním. Avšak o tom, že jsem skutečně vzhůru, mě přesvědčil tvůj úsměv, který byl až moc kouzelný na to, abych si ho vysnila. Mívám občas nádherné sny, ačkoliv někdy tak nereálné, jenže většinou skončí v tom nejlepším a ani si je nestihnu vychutnat.
Obklopila mě známá vůně léta a pozdních horkých věčerů a rázem jsem se cítila v bezpečí, stál jsi tu přede mnou a já věděla, že alespoň pro dnešní večer budeš můj. Srdce tepalo šílenou rychlostí a snažilo se přehlušit hudbu, která hrála okolo nás, až se mu to málem povedlo. Myslela jsem, že za chvíli vyskočí z hrudníku a pokusí se tě obejmout.
Najednou jsi se posadil vedle mě, vyschlo mi v krku a nevěděla jsem, kam s rukama či teprve s nohama, a to jsem si doteď myslela, že jsem klidná.
Cokoliv jsi vypustil z tvých medových úst znělo pro mě jako rajská hudba, i když to byla jen pouhá slova a obyčejné věty.
Nedokázala jsem pochopit, jak si s tebou můžu tak skvěle rozumět, stejné názory byly samozřejmostí a ty rozdílné, tak roztomile se navzájem doplňovaly a vzájemné kompromisy - o tom ani nemluvě.
Čas s tebou plynul rychleji než obvykle, hodiny zešílely a snažily se o podivný maraton, jen zlostně jsem na ně koukala a potají se je marně snažila přetočit zpět. Nechtěla jsem, aby sis všiml toho, jak jsem z tebe vedle a jak stěží mohu dýchat a vymýšlet celé věty, či vtipné poznámky.
Byla jsem zmatená a nechtěla jsem cítit tyto pocity, které jsem však cítit musela, dává to smyl? Mě ne ...
Nikdy jsem nezažila lásku, která by do mě udeřila tak zčistajasna jako blesk. Většinou mi to trvalo měsíce, někdy jsem se o to pokoušela téměř roky a občas nic nepřišlo, ani ten ždibek lásky, ani malá kapička. A nyní, nyní jsem konečně získala znovu právo to zažít a ještě rychleji a silněji, než kdy předtím.
Zmateně jsem si tě prohlížela a přemýšlela jsem, zda si se mnou mé city snaží jen hrát, či ty jsi ten, komu by se dalo říkat hráč, nebo jsi "Pan Pravý"...
Ach, bylo mi s tebou tak dobře.
Avšak čas byl neúprosný, naschvál se mi vysmíval a upozorňoval mě na to, jak s radostí letí kupředu. Snažila jsem se užít poslední chvilky s tebou, chtěla jsem si s tebou toho ještě tolik říci a nevěděla jsem, kde začít, tak jsem raději mlčela a prohlížela si tě. Poněkud jsi znervózněl. Snad sis pomyslel, že si rázem nemáme co povědět a marně jsi hledal nit, na kterou bys navázal dalším slovem. Navzájem jsme se měřili pohledy a čekali na reakci toho druhého. A pak jsme oba spustili naráz, až tato komická situace odvála pryč veškeré napětí a já se cítila zase tak blaženě.
Jenže Pan čas si nedal říci a najednou nastala chvíle loučení. Nevěděla jsem, jak na to. Nevěděla jsem, co si počít, a tak jsem ti řekla jen strohé "Ahoj". Že stačilo by to, to jsem si rozhodně nemyslela, avšak pověz, co jsem měla dělat?
Tu jsem celá rozradostněná a poblázněná zabočila za roh a uvědomila jsem si to - potkala jsem tě, jenže co bude nyní - spatřím tě ještě někdy?
Na jazyku mi zůstala jen sladkohořká chuť lásky a s ní jsem pomalu dokráčela domů a cítím ji do teď.