Dávná láska

Vzpomínám na kluka, kterého jsem potkala před pár lety. Jezdíval se mnou autobusem do školy. Hned jak jsem ho poprvé uviděla, věděla jsem, že bude jednou muj, byla to taková láska na první pohled, tedy aspoň u mě. Vzpomínám si, jak mě poprvé oslovil a já jsem se vznášela v oblacích. Časem jsem jezdívala do školy schválně dřív, jen proto abych mohla být chvilku s ním.Bylo to krásné. Asi po měsíci jsem od něj dostala lístek s větou: Chci se zeptat, jestly by jsi se mnou nechtěla chdit. Měla jsem takovou radost, že jsem mu chtěla hned skočit kolem krku a začít ho líbat. Místo toho jsem řekla, musím si to rozmyslet, bylo na něm vydět, že je sklamaný, ale zeptal se kdy mu dam vědět. má odpověď byla o přestávce. A tak jsem mu potom řekla, že s nim budu chodit ale do dnes nechápu, proč jsem to neřekla hned, když jsem si to tak přála. Prožívaly jsme s polu krásné chvíle, přímo jako z nějakého románu až do dne, kdy mi od něj přišla smska, že se stěhují. Byl to muj první nejhorší zážitek života, krve by se ve mě nedořezal, ale život běžel dál. Asi po půl roce mě dojel navštívit ale už to nebylo jako dřív, věděla jsem, že odjede a už ho neuvidím, v tu dobu jsem ho viděla naposledy. Najednou po dlouhých devíti letech jsem ho znovu objevila, srdíčko mi bušilo radostí. Sešly jsme se s polu a prožily nejkrásnější den a plánovaly společný život, jenže nám stál v cestě ještě jeden kluk a já jsem se rozhodla pro něj a mou dávnou lásku sklamala. Ale kdo ví, třeba se zase někdy sejdem a budem navždy spolu.