Vzpomínám ...

Chtěl bych žít, spát, milovat,
rýmy své Ti věnovat.
To proto, že jsi hvězda jasná,
co v mém životě svítí,
od všeho zlého ochráníš mě,
jak Svatojánské Kvítí...


Vzpomínám na rána, kdy ses probouzela a ruce zakládala za hlavu. Dívala ses na mne těma velkýma modrýma očima, které byly stejně modré jako tůňka krčící se pod skálou v oblasti Stvořidel. Pohladil jsem Tě po tváři - jemné jako oblázek. Tvé oči se znovu zavřely, řasy se objaly jako milenci při jejich prvním milování a spokojeně ses usmívala. Využíval jsem tohoto okamžiku a zkoumavě Tě pozoroval. Jemně jsi oddychovala a Tvůj hrudník se pohyboval jako loďka plavící se na klidném moři. Přál jsem si tento okamžik zachovat na věky - zastavit čas, který neúprosně běžel a nešel zastavit. Uhasit vášeň, která touhou po Tobě plála a nešla uhasit. A poručit větru co ve vlasech se Ti chtěl laskat, ale poručit si nenechal. Byla jsi jako anděl s polámanými křídly, co odpočívá v oblacích a sní o tom, jaké by to bylo - být zamilovaný...
­"...už půjdu spát, jsem nějakej utahanej a už je půl jedný ráno. Tak dobrou noc". Právě jsme přijeli z kina, Tvůj brácha se rozloučil a šel spát. Měl náročný den a cítil, že se s ním jeho přítelkyně rozchází. Zůstali jsme tam spolu. Jen Já, Ty, pes a dřevo ze staré třešně doutnající v krbu. "Pojď si ke mně sednout, je tady tepleji" posunula ses a poplácala na velké kožené křeslo, které bylo na výslunní krbu. Přiložil jsem do něho dříví a díval se, jak plameny začínají pomalu olizovat kusy těla starého stromu. Sedl jsem si na křeslo a objal Tě. Hlava Ti padla na mé rameno a hluboce jsi vydechla. Podíval jsem se na Tebe. Usmála ses očima, políbila mě svým kulatým nosem a rtama mě hladila po tváři. Pevně jsem Tě sevřel a díval se do ohně, který se z plápolajícího plamínku změnil v planoucí peklo uzavřené za průhlednou stěnou podsvětí. Po chvíli jsi vstala a odešla z místnosti. Nehybně jsem seděl a vyžíval se v mihotání plamenů, které připomínaly rudé bojovníky tančící pro pár kapek vody s prosíkem k Bohu. Otevřely se dveře a Ty jsi vešla. V náručí jsi měla sněhově bílou deku z ovčího rouna, kterou jsi rozložila na rozpálenou zem hned před křeslo. Z kapsy jsi vyndala lahvičku z apatyky a odšroubovala víčko. Naplnila jej po okraj olejíčkem a nechala prohřát na kachlovém vršku krbu. Schoulela jsi se na dece jako labuť, jenž se chystá hlavou v perutí křídel ukončit náročný den. Svlékl jsem ti šat a pozoroval jak oheň obtahuje Tvé křivky. Masíroval jsem Tě, hladil a psal své jméno do Tvé kůže... Pět písmen, čtyři kola v garáži, tři přání, dvě slova lásky a jedno srdce. To vše Ti patřilo a patřit bude navěky...

Jak ztracený koráb na azurovém moři,
- já připadám si na tomto světě -
jak statečný rytíř na schváceném oři,
- vše podstatné v jediné větě.

PS: Děkuju Ti za to nejhezčí, co mě v životě potkalo...