To nejkrásnější v mé posteli 2\2

Vstala jsem, vzala jsem deku a složila ji do úhledného obdelníku. Potichu, abych někoho nevzbudila, jsem se vkradla do koupelny. Vyčistila jsem si zuby a hodila se trošku do gala. Vyčesala jsem si vlasy hezky do úhledného, nudného a knihovnického rovna a oblékla si světle modré džínsy a obyčejný šedý nátělník. Potichu jsem přešla obývák a kuchyni a nenápadně se vloudila do starého a nikdy se něměnícího dětského pokojíčku.
"Spíš?" šeptla jsem do ticha.
"Hmmm."
"Tak vstávej! Jdeš do školy."
"Už?"
"Jo! Pohni zadkem, ať už jsi venku." hodila jsem na Milly polštář ležící na zemi. Přešla jsem potichu zase do kuchyně a opravdu velmi velmi potichu si uvařila tureckou kávu. Nadechla jsem se a usmála se. Naděje nás navštívila.

"Jak mu je?" ptala jsem se Milly na Mariána, když vylezla z koupelny.
"Nevím. Dneska jsem s ním ještě nemluvila, ale myslím, že fajn."
"Jaktože ne???" vyjekla jsem polekaně.
"Pšššt! Proč mu nezavoláš sama?"
"Je to tvůj bratr. Navíc po tom co se stalo, jistě chápeš, že se mu nemohu podívat ani do očí."
"Vždyť ty jsi nic neprovedla! Jediný, kdo by se měl stydět je David."
"Ale to já jsem chtěla, aby tam se mnou někdo šel."
"Ale byla jsem to já, kdo ho přemlouval."
"Hlavně, aby už byl co nejdříve doma." ukončila jsem s povzdechem debatu a vyrazila jsem do mé denní práce.

Seděla jsem v rohu tiché místnosti a četla jsem si příjemnou literaturu Paola Coelha, ale nemohla jsem se příliš soustředit. Myslela jsem na Mariána a jeho hrdinský čin. Připadala jsem si jako 15letá puberťačka. Ve skutečnosti jsem totiž byla ráda, že se kvůli mě někdo popral a že vyhrál. David skončil se zlomenou nohou, se zlomenou klíční kostí, se třemi zlomenými žebry a různými podlitinami, škrábanci, modřinami, šrámy, apod. Marián si zlomil na dvakrát ruku a v nemocnici si ho nechali na pozorování. Asi si říkate, co je to za nemehla, ale bylo to opravdu strašidelné. Chvíli se rvali a pak se nechali strhnout na tolik, že spadli ze schodů a propadli oknem v mezipatře. Marián spadl holt lépe. V hlavě jsem si tu akční scénu pořád přehrávala a přemýšlela o ní.

Věci z Davidova bytu už mám všechny. Protože se David omluvil a umožnil mi si věci vzít, nebudu na něj podávat trestní oznámení. Stejně tak se rozhodl i Marián, i když ten by na to měl plné právo. Možná by měl radši žalovat mě, než jeho. Hlavně, aby mu už bylo dobře!

"Proč je tady?" šeptal rozčíleně Marián Milly. Poslouchat za dveřmi se opravdu nemá.
"Nemá, kde bydlet."
"To ale není naše věc. Bůhví odkud je. Vždyť jí vůbec neznáš."
"Ale znám. Pomohla mi, tak jí chci taky nějak pomoci."
"Co když je to nějaký blázen? Co když utekla z kriminálu? Chceš nás pak mít všechny na svědomí?"
"Prosimtě! Seš paranoidní. Byl si s ní venku, je to knihovnice. Opravdu si myslíš, že je to krvežíznivá psychopatka?" zasmála se Milly a já zakroutila hlavou. Asi jsem doopravdy blázen.
"Jsi pěkně naivní." zamračil se Marián a já se rozhodla, že se budu bránit.
"Ehm... Děkuji, že mě tu necháte bydlet. Je to jen na nějaký čas, slibuji." zakašlala jsem a zapojila se do diskuse. Marián se podíval z okna a svraštil obočí.
"Hmm. Pomůžu Ti s hledáním nějakého bydlení." Chlapec mě tu dlouho nechce.
"Zůstat tu můžeš jak dlouho chceš. Na ulici tě nepošleme." řekla a významně se podívala na Mariána. Podíval se do země, nadechl se a podíval se mi do očí.
"Vítej doma." usmál se smířlivě. 'Vítej doma' opakovala jsem si.

To, že jsem teď měla střechu nad hlavou, ale neměnilo nic na mé únavě a vysílení. Kdyby nebylo make-upu asi by do knihovny ani do baru nikdo nepřišel. Seděla jsem zrovna zabořená hluboko ve svých myšlenkách, když zacinkal zvoneček a do dveří nevstoupila postarší dáma v zeleném dlouhém kabátu. 'Docela teplo na kožich' pomyslela jsem si trpce. Měla dlouhé šedivé vlasy, zapletené do úhledného copu. Rozpačitě se rozhlédla a pak se na mě srdečně usmála.
"Dobrý deň. Nevíete, kde by som tu našla Dianu Procházkovou?" Slovensko?
"Dobrý den, to jsem já. S čím vám mohu pomoci?" paní si mě prohlédla od hlavy až k patě, znovu se usmála od ucha k uchu, rozpřáhla paže a se slzami v očích ke mě přisoupila a objala mě.
"Dianko! Dianko moja." šeptala mi do ucha dojatě. Naprosto jsem nechápala o co jde, ale objala jsem tu paní automaticky také. Voněla po levanduli a heřmánku. Odtrhla jsem se a překvapeně na ni pohlédla.
"Kdo jste?"
"Já...já som tvoja babička Dianko."

A tak jsem se dozvěděla, že moji drazí rodičové, mi celou dobu lhali. Obě babičky prý zemřely ještě než jsem se narodila, ale paní Marie Mulačová je jasným a živoucím důkazem, že mě rodiče a nejspíš hlavně matka, připravili o kus mého důležitého já. Jak mi mohla pomoci, když jsem byla na všechno sama. Máma s babičkou nemluvila a tak ani babička nevěděla, kde mě má hledat. Rodiče bydleli někde v Liberci, takže pátrání po mě bylo jistě dost komplikované.

Požádala jsem tedy své kolegyně o záskok a odešla jsem se svou novou babičkou do kavárny. Probrali jsme celý můj život do puntíku. Řekla jsem jí i o mé práci, té utajenější. Ona mi zase ukázala různé rodinné fotky. Bude tu dva dny bydlet v hotelu a pak se vrací zase do své rodné Bratislavy.
"Bola by som rada, keby si za mnou prišla." přesvědčovala mě, abych jela už s ní, ale to bylo naprosto vyloučené. Vlastně ale proč ne? Nic mě tu nedrží. Ale zase jen tak odjet v podstatě s cizí ženskou se mi zase také úplně nechtělo.
"Mám tady práci a přítelkyni."
"A čo nejaký chalan?"
"Žádný není." usmála jsem se a v mysli se mi ukázal překvapující obrázek. Měla bych si vzpomenout na Davida, ale jako první se mi vybavil Marián. Ten malý kluk. Ten který mě tak bytostně nenávidí.
"Ale přijedeš za mnou čoskoro že áno?"
"Určitě se na tebe přijedu někdy podívat. A pokud budeš něco potřebovat, stačí zavolat." podávala jsem jí telefonní číslo. Navíc na sebe mámě ještě jeden den. Tak málo a tak moc.

Připadalo mi jakoby mi život chtěl něco naznačit. Jakoby mi uděloval právo konečně žít. Měla jsem pocit, že z mého kurvího a mizerného unavujícího života se stáva život se smyslem. Jenže neříkejme hop, dokud nepřeskočíme. Práce tu byla pořád a i když jsem na ní stále méně a méně myslela, pořád tu byla. Všudypřítomna a pořád stále a stále otravná.

Niomu jsem o ní neřekla. Odjela před dvěma dny do Bratislavy a ani chudák Milly nemá ponětí, že mě navštívil "nový" člen rodiny.
"Jsi poslední dobou nějaká jiná. Stalo se něco?"
"Ne naopak. Mám chuť si zpívat." usmála jsem se na Milly a dál jsem myla nádobí.
"Byla jsi pořád taková zvadlá a unavená a najednou bys zpívala. Hmmm... zvláštní."
"Ty nemáš radost z mé radosti?"
"Ale jistěže mám, ale je poněkud neobvyklá. Jen se divím, nežárlím na tvou radost." zasmála se zase Milly.
"Nediv se, odvaž se." zahláholila jsem a pustila jsem staré rádio na ledničce. Hrály zrovna pozitivní Beautiful day od U2 a tak jsem zpívala společně s rádiem. Nadšeně jsem umývala nádobí a zároveň nutila zpívat i Milly, která z mého výstupu byla poněkud v rozpacích. Všechno na mě působilo nesmírně pozitivně. Najednou jsem měla pocit, že se do práce těším. Jak do té ranní, tak do té noční. Asi už jsem se dočista zbláznila.
"Zbláznily jste se?" zakřičel Marián, hned jak vstoupil do dveří. Ztlumila jsem rádio na minimum.
"Řve to po celým baráku." Věčně zamračený Marihuán. Jeho nová, moje malá skromná přezdívka. Asi o něm napíšu knihu, o fešákovi. Nebo alespoň povídku. :)
"Ale no tak. Kolik ti je stařečku?"
"A kolik tobě puberťačko?" Začínal si na mě zvykat. To bylo evidentní. Myslím, že začínal být docela rád, že někdo do domu přinesl svěží vzduch. Někdo nový, někdo vzrušující a zajímavý. Nechci si zase přehnaně fandit, ale tak když už jsme u toho.
"To radši nechtěj vědět." zasmála jsem se potutelně.
"Raketo stará." zašeptal, ale mě nic neuniklo.
"Smrade malej." prohodila jsem vzduchem a pustila jsme rádio zase na plné kule. Podíval se na mě, zamračil se, zakroutil hlavou, ale začal se pohvízdávat. Prošel kolem mě a vzal si z lednice vychlazenou dvanáctku. Milly se naší při jen tiše smála a nádobí myla poklidně dál. Když přišel na řadu lux a utírání prachu, zapojila jsem do zpěvu i svoje tělo. Začala jsem tančit!!! Představte si... Já, která nikdy doma netančila. Nikdy. Naprosto nikdy. Jsem začala kroutit zadkem v rytmu rocku. Tančila jsem, zpívala jsem, usmívala jsem se. Energie ze mě přímo sálala. Marián seděl na mém přespávacím gauči a snažil se otáčet stránky novin jednou rukou. Vytrhla jsem mu noviny z rukou, chytla ho za ruku a vytáhla na nohy.
"Co to...? Nééé, nééé. Já s Tebou tancovat nebudu."
"Ale no tak, poddej se tomu." usmála jsem se a dál kolem něj kroužila a tančila. Obtáčela jsem se kolem jeho ruky (té zdravé pochopitelně). Nakonec se mnou tančil asi dvě hodiny. Bylo to poprvé co jsem ho viděla se spontánně a upřímně smát. Zapojila se i Milly a nakonec jsme únavou všichni usnuli na gauči. Marián ale začal neúnosně chrápat, takže se Milly odebrala do své komnaty a já se zase vloudila do Mariánova pokoje. Byla jsem po celém tom nádherném dni, tak naplněná a veselá, že jsem skoro nemohla zavřít oči, ale po chvíli počítání oveček jsem usnula ještě ráda.

"Vetřelče." šeptal Marián, když jsem otevřela oči. Seděl na posteli a zářivě se usmíval.
"Dobré ráno, kolik je hodin?" zaskuhrala jsem. Pohled na mou rozespalou tvář musel být náramný.
"Půl 8."
"Musím vstávat. Promiň, že jsem ti usnula v posteli, ale hrozně si chrápal."
"No dovol." urazil se Marián, ale vzápětí se na mě zase hluboce díval.
"Promiň, že jsem byl tak hrubý. Vlastně nejsi tak hrozná, jak jsem si myslel."
"Takže ti už nepřipadám jako blázen?" usmála jsem se vyčítavě.
"Ta mrcha!" zasyčel.
"Kdepak Milly. Slyšela jsem tě na vlastní uši." zašklebila jsem se.
"Spraví to oběd?"
"Možná."
"Takže v kolik?"
"Buď v půl 1 v knihovně."
"V knihovně rozdávaj obědy?"
"Ne, ale ty uvaříš a přineseš něco v ešusu ne?" zasmál se, ale souhlasil.

Zjistila jsem tedy, že s pozitivním přístupem se dá mnoho zmáknout daleko lépe. Přestala jsem nadávat svému životu, svým vlastním chybám i sama sobě a začala jsem si všeho více užívat a vážit. Bylo mi najednou nějak dobře. Bolesti a únava přecházele. Smsky od babičky mě též dělaly velmi šťastnou. Milly a její rodina byla též milá a příjemná. Všechno začínalo vzkvétat do krásy. A pohádky je konec a žili šťastně až do smrti! Probuď se!

"Dneska si dám jen colču." usmála jsem se na Dennyho.
"Páni. Co se stalo?"
"Nic. Jen mám radost ze života."
"Ty?"
"Co se všichni tak divíte? Prostě se mi začalo trošku dařit."
"To jsi tak vodvařená z toho, že už nebydlíš v šatně?" zasmál se pohoršeně Denny.
"Mimojiné. Mám přátele a navíc jsem našla svou babičku."
"Myslel jsem, že nemáš žádné příbuzné."
"Jo to já taky Denny. To já taky. Důležité je, že se blýská na lepší časy." usmála jsem se a vypila svou láhev Coly na ex. Nic lepšího mě napadnout nemohlo, teď budu mít škytavku.

Přišla jsem domů asi v půl 2 a našla jsem Mariána zase ležet na gauči. Vzdychla jsem nad tím a chtěla si z pod jeho zadku vytáhnout aspoň pižamo. Ale on nespal. Chytil mě za ruku a sedl si. Mlčela jsem, ani jsem nedýchala. Měla jsem vážný a zkoumavý pohled. On se mi díval přímo do očí. Bodalo to všude po těle. Jeho pevný stisk mi pomalu ale jistě lámal ruku. A ve chvíli, kdy jsem to nejmíň čekala mě políbil. Vášnivě a lačně. Mrazivě a nádherně. Tak, jak jsem si vždycky přála být líbána. Můj zmatek a překvapení přešli v protiútok. Stáhl mě k sobě na klín a pevně mě k sobě tiskl. Můj rozum utichl, byly tu jen jeho a mé rty. Jeho ruce a mé ruce. Malý, ale šikovný ten chlapec. Najednou se ale něco ve mě zlomilo.
"Počkej."
"Co?" odtrhnout se stálo pořádnou námahu. Bušilo mi srdce, téměř slyšitelně. Ve spáncích mi tepalo a měla jsem pocit, že pod návalem emocí brzy omdlím. Sakra jsem už na tohle trošku stará ne.
"Tohle nemůžeme." nemohla jsem ze sebe vypravit souvětí.
"Ale můžeme." začal mě znovu líbat. Toužila jsem ho na sobě cítit, ale bylo mi jasné, že pokud dojde k sexu, všechno se stane zase rutinou. Tolik jsem se toho bála. Nemohla jsem to dopustit. Nemohla jsem jen tak zkazit veškerou erotickou a vášnivou atmosféru, ale nechtěla jsem zkazit to všechno ostatní k čemu právě docházelo. Sebrala jsem veškerou svou vnitřní sílu a vyskočila jsem z gauče. Měsíční světlo, které sem procházelo oknem, mu ozařovalo obličej. Tvářil se nechápavě a malinko rozčíleně.
"Co se stalo? Udělal jsem něco špatně?"
"Ne, ne. Nic si neudělal špatně." sedla jsem si k němu na postel.
"Jen nemůžu tak rychle. Tentokrát ne. Tohle jsem ani náhodou neplánovala. Jsi tak mladý." pohladila jsem ho po tváři, ale mračil se.
"Jsem idiot." vstával z gauče.
"Ale ne co to děláš? Zůstaň tady." prosila jsem žalostně.
"Proč?"
"Nemůžeme si ještě chvíli povídat?"
A tak jsme si povídali, dokud mi nezačal zvonit budík do práce. Dobré ráno.

Z mého náhle se smějícího se JÁ se stalo zadumané JÁ. Přemýšlela jsem, jak se dál chovat. Co říct a jestli vůbec něco říct Milly. Poddat se a snažit se o nějaký cit? Protože u snažení a zklamání to stejně nakonec zůstane. Trpět a unavovat se? Nebo se snažit o zázrak? Otázky, nezodpovězené otázky a obrovský zmatek. Milly ten druhý problém naštěstí vyřešila za mě.

"Co je mezi tebou a Mariánem? Moc byste se k sobě hodili." švitořila Milly hned jak jsem přišla z práce.
"Nic tak zvláštního, jen jsem si začali docela rozumnět."
"Prosímtě! V tom je víc než jen to. Chováte se oba prapodivně a já nejsem blbá. Pověz mi, co přesně bylo či nebylo."
"Jen jsme spolu byli na obědě a včera..." nechtělo se mi do toho, ale stejně by na to dřív nebo později přišla.
"Včera se stalo co?" zaostřila na mě pozornost.
"Líbali jsme se, ale nic víc."
"Ho hou! Vy jste se líbali? Vy dva, spolu?"
"Jo."
"Jste jako kočka a myš."
"To se jaksi trochu změnilo."
"A to jste se jenom líbali? Nebylo v tom i něco jiného?"
"Opravdu jsme se jen líbali. Nevěděla jsem, jak na to budeš reagovat, nechtěla jsem svým sobectvím nabourat něčí morálku a hlavně jsem nechtěla nijak zasahovat do vaší rodiny."
"Nééé. Naopak já bych byla moc ráda, kdybyste spolu zůstali. Můj bráška si zaslouží milou, hodnou, chytrou a krásnou holku." vyprskla jsem smíchy.
"V tom případě má asi smůlu. Nesplňuji ani jedno kritérium a hlavně už nejsem žádná holka. Je mi 26!" Fuj. Z toho čísla je mi na nic.
"Ježiš no a co? Když může řádit dědeček s vnučkou, tak proč ne ty s Mariánem?"
"Co to meleš? Dej si facku."
"Můžeš to aspoň zkusit ne?"

Seděla jsem na gauči a užívala si volného večera. Četla jsem si v novinách, prohlížela jsem různé inzeráty, když Marián vtrhl do dvěří a zahulákal přes celý barák na pozdrav.
"Ahoj ženo." věnoval mi pozdrav a dal mi pusu na tvář.
"Nazdar muži. Přinesl jsi něco k večeři?"
"Myslel jsem, že už máte navařeno. Ségra?" Milly měla puštěné rádio na plné pecky, takže pochybuji, že slyšela svého bratra přicházet.
"Ani dříví jsi nepřinesl?"
"Myslel jsem, že máte zatopeno."
"No co seš to za opatřovatele?" zasmála jsem se na něj. Svlékl si svou oblíbenou černou koženou bundu a kecnul sebou vedle mě. Objal mě kolem ramen a líbal mě na tvář a na krk.
"Co čteš?"
"Ále. Včerejší noviny."
"Přinesl jsem dnešní, jestli chceš. Hele ještě jednou se chci omluvit za ten včerejšek. Byl jsem moc hrrr."
"Já vím a nevadí mi to. Říkala jsem ti přeci, jak to teď je." otočila jsem se na něj a zavadila přitom o jeho nos. Políbila jsem ho na něj a políbila jsem ho i na rty. Chytil mě za pas a něžně a pomalu se se mnou v řevu puberťácké hudby líbal.
"Ehm,ehm." odkašlala si Milly.
"Eh...ahoj Miládko."
"Ahoj Marijánku. Neocucávej tu laskavě mou kamarádku."
"Kamarádka nic nenamítá." usmála jsem se a ignorovala přítomnost neplnoleté osoby. Užívali jsme si své přítomnosti, dokud Milly nezahulákala.
"Večeřeeee!"

"Chtěl bych tě někam vzít." šeptal mi Marián, když jsme po večeři leželi na gauči.
"A kam?"
"Nevím. Prostě někam vypadnout."
"Víš, že si to nemůžeme dovolit."
"Ale můžeme. Až začnu zase pořádně pracovat, našetřím si na to."
"Já mám kdyžtak nějaké peníze našetřené. Člověk musí počítat s daleko horšími časy." Nebyla to nějaká závratná suma, ale do Bratislavy by to pro dva vystačilo. Pořád jsem o své nalezené babičce nechtěla mluvit. Přišlo mi to hrozně nereálné a zvláštní, ale až bude ten správný čas, tak to na všechny vytasím.
"Něco vymyslíme." líbnul mě do vlasů a objal mě. Cítila jsem se bezpečně a romanticky. Cítila jsem jistý druh zvláštní a neznámé emoce, ale láska to nebyla. Nedokážu to. Tolik bych chtěla, ale nejde to. Mám v sobě nějaký blok. Možná, že mám ještě výčitky kvůli předchozím vztahům nebo kvůli velkému věkovému rozdílu. Zvláštní to pocit.

V knihovně bylo ticho. Bylo téměř hmatatelné. Kolegyně seděla u počítače a chatovala, já jsem si buď četla nebo hledala něco o Bratislavě. Hledala jsem levné ubytování, protože babičku jsem nechtěla příliš obtěžovat. Sotva přišla a já bych jí zase odehnala, to určitě. Seděla jsem, dumala jsem. Dám tomu čas, uvidíme za měsíc, dva. Času na dovolenou dost. Můžeme to nechat na prázdniny, to není špatný nápad. Můžeme klidně vzít i Milly. Super, naplánujeme skvělou dovču, to je nápad.
'Crnk Crnk' do dveří vstoupil vysoký, štíhlý, ale přesto silný muž. Sádru na noze, sádru na ruce, obtížně se pohyboval. David, no jistě.
"Dobrý den." pozdravil a snažil se usmát, marně. Bolelo ho to , to bylo zřejmé. 'Dobře ti tak, ty šmejde.' myslela jsem si zlomyslně.
"Přejete si?" zeptala se má kolegyně. Naježila jsem se a měla jsem chuť po něm skočit a trošku mu přidat k bolesti. Jen klid, dýchat a soustředit se.
"Rád bych nějakou poválečnou literaturu, prosím."
"Mrknu se vám." usmála se automaticky kolegyně a utíkala k regálům.
"Jak se máš?" obrátil pohled na mě.
"Skvěle. Koukám, že ty taky." Trocha ironie nikdy neuškodí.
"Báječně." zářivě se usmál a myslel si, že mě tím obalamutí.
"Přišel sis pro knihu?"
"To víš. Doma se nudím. Teď budu nějaký čas bez práce. Doktor se sádrou není moc platný."
"Mrzí mě jak to dopadlo."
"Já se na tebe nezlobím. U mě máš pořád dveře otevřené." udržoval si celkem bezpečnou vzdálenost, ale nyní udělal krok blíž.
"Ne děkuji. Už to nechci znovu zažít."
"Bylo to opravdu tak hrozné?" přibližoval se.
"Zažila jsem horší, ale teď se mám mnohem líp." usmála jsem se vděčně a pomyslela na Mariána.
"Pořád jsi s tím...klukem?" opovržení.
"Och ano. Báječný kluk."
"Miluješ ho?"
"Zajímá tě to?"
"Jistěže zajímá. Pořád na tebe myslím." už byl u pultu, oddělovala nás jen přepážka. Natáhl ke mě ruku.
"Vrať se ke mě. Miluju tě." Ta jeho slavná fráze. Ucukla jsem a ustoupila o krok.
"Máme tu Bratry Ramazovi,...." zachránila mě paní kolegyně a já si oddychla od nepříjemného napětí. Modlila jsem se, aby už odešel a aby už kolegyni nikam neposílal.
"Rád bych si vzal také nějaké české pohádky. Nepřinesla byste mi nějaké, prosím?"
"Já...já pro ně dojdu Alžběto." zahláholila jsem rychle a rychle prošla kolem regálu s horory.
"Budete laskavá. Alespoň to tu pánovi mezitím zapíšu." zaslechla jsem ještě.
Odešel a já se modlila, aby se už nikdy nevracel. Pokuta, nepokuta.

"Chtěl bych se jít na tebe podívat."
"Nikdy!"
"Proč ne? Rád bych tě viděl tančit okolo tyče." líbal mě na ruce a vymýšlel debilní nápady.
"Mariáne prosím tě! Ani na to nemysli. Nechci, abys mě viděl."
"Kouká na tebe tolik cizích chlapů a já nemůžu?"
"Příčí se mi to. Nechci, abys mě viděl takhle."
"Jak? Nahou?" usmál se perverzně.
"Nejen. Je to sprosté a laciné."
"A proč to děláš?" zeptal se tvrdě. Zamračila jsem se na něj a odstrčila ho.
"Nemám na vybranou."
"Vždycky je na vybranou."
"Není. Existují jen racionální rozhodnutí. Nemohu si vybírat, musím vzít, co je mi nabízeno. Nemám na vybranou."
"Když můžeš dělat knihovnici, nabízí se i jiné možnosti než dělat i striptérku."
"Jo? A jaké? Myslíš, že jsem nezkoušela po nocích čistit záchody? Že jsem neseděla na hlavním nádraží u přepážky? Že jsem..."
"Stačí mi to. Promiň." sklopil hlavu. Rozčíleně jsem sebou pleskla na židli a složila hlavu do dlaní. Vstal a zezadu mě objal.
"Nemyslel jsem to tak. Omlouvám se. Doba je zlá, já vím." políbila jsem ho na palec a otočila se, abych mu viděla do očí.
"Miluješ mě?" nepřemýšlela jsem, co říkám. Nikdy jsem tuhle otázku nechtěla položit, ale vyšla ze mě úplně sama. Automaticky.
"Ne." odpověděl okamžitě.
"A ty?" zakroutila jsem hlavou. Vstala jsem a objala ho.
"Ale moc bych chtěla." promlouvala jsem mu do ramene.
"I já bych chtěl, ale neumím to."
"Ani já to neumím."
A od té doby jsem věděla, že je to ten pravý.

Svítilo sluníčko. Bylo příjemné jarní počasí, děti venku vřískaly a hrály si na honěnou. Seděli jsme v parku na lavičce a líbali se.Padal na nás stín, kvetoucího šeříku a nesla se k nám jeho vůně. Všechno pro mě bylo tak nové, tak jiné. Zvláštní a silná emoce a chuť žít. Už nikdy toho mladého muže nepouštět. Jen se pevně držet a nechat se unášet proudem. Líbal mě na krku, na tvářích, na uchu.
"Hlavně žádný cucflek. Už mi není 15." usmívala jsem se.
"No dovol. Mě taky ne." zamračil se na chvíli, ale nadále se věnoval své milé "práci".

Milly ještě nebyla doma, maminka se měla vrátit až pozdě v noci. Nebylo úniku a já ani utíkat nechtěla. Když jsme dorazili, rozhlédla jsem se po prázdném, útulném a poklidně tichém bytě. Usmála jsem se na Mariána rošťácky a oba jsme věděli, co nás čeká. Svlékl si bundu, i já si svlékla svůj černý lehký svetřík. Chytl mě kolem pasu a pomalu a přesto vášnivě mě políbil. Poslepu jsme se dostali do Mariánova pokoje, protože jsme nechtěli žádné nepříjemné události a rozpaky. Chtěli jsme si to naše "poprvé" vychutnat a užít. Jako první jsem si svlékla ponožky, on se naštěstí opičil.(:D) Tričko už jsme si svlékali navzájem. Svlékání bylo doprovázeno líbáním a hlazením. Náš chtíč byl ale nesnesitelný. Už jsme se nemohli dočkat toho druhého. Chtěla jsem jeho tělo mít na svém, jeho tělo mít ve svém. Byl všude. Stáli jsme tam už docela nazí. Objala jsem ho kolem krku a něžně a pomalu ho políbila.
"Chci tě." originální.
Nekompromisně a tvrdě jsem ho shodila na postel. Rozpustila jsem si vlasy, trochu je načechrala a pomalu se natáhla k němu. Chytil mě a shodil mě pod sebe. Políbil mě na rty a pomalu se na mě podíval. V tu chvíli, kdy se naše pohledy střetly, do mě vstoupil. Zaklonila jsem hlavu a tiše vzdychla. Znovu mě políbil a dále mě už vedl jen ke slastnému konci. Nebylo to příliš dlouhé, ale na poprvé tak akorát. Ke všemu zachrastily ve dveřích klíče a v nich moje milá Milly. Po dlouhé době se pro mě rutina stala zábavou.

Další měsíc byl pro mě pohádkový. Všechno se vedlo podle mých představ. Pomalu jsem našla cestu k jeho i ke svému srdci. Věděla jsem, že jedině on to mé srdce dokáže rozmrazit. A rozmrazil ho. Vlastně asi nebudu taková bezcitná mrcha.

Seděli jsme tehdy na Vyšehradě na vyhlídce. Slavili jsme náš 2.měsíc. Držel mě za ruku a díval se mi do očí.
"Musím ti něco říct." zvedl levý koutek.
"Ano?"
"Asi..." zasekl se a rozhlédl se po Praze.
"Asi?"
"Určitě." podíval se mi do očí.
"Určitě co?"
"Miluji tě." Nevěřícně jsem se na něj podívala.
"Vlastně jsem ti chtěla říct to samé." usmála jsem se a chtěla ho políbit. Něžně mě zastavil.
"Tak mi to řekni." usmál se.
"Ehm...Je to těžké."
"Jen do toho. Já tě držím." zhluboka jsem se nadechla.
"M...miluju tě." zavřela jsem oči.
"Takže já jsem první."

O dva týdny později jsem seděla ve vlaku. Neplakala jsem. Jen jsem tupě seděla a dívala se z okna. Neměla jsem výčitky svědomí, nepřemýšlela jsem o Mariánově lásce proměněné v nenávist, myslela jsem jen na naše vzpomínky. Dívala jsem se ven a hladila si břicho. Nový význam, nový začátek. Doufala jsem, že mě jednou pochopí. Všichni. Nebyla jsem schopná to někomu říct. Jen jsem dala výpověď, zabalila se a tiše odjela. Mlha přede mnou, mlha za mnou. Nový život, nový svět. Něco krásného končí, něco co ve mě probralo vůli žít, vůli milovat. Končí něco, co tak náhle vzplanulo. Co se zrodilo v poušti. Kde jste bez vody, bez jídla, bez cíle. I my jsme byli ztracení v poušti, ale našli jsme oázu. Díky němu jsem poznala lásku, ale kvůli lásce k němu teď musím odejít. I když je to nespravedlivé a kruté, vím, že je to správné. Třeba mě jednoho dne zase najde. Třeba mě jednou zase potká. To nejkrásnější v mé posteli.