Dopis

Ležela bez hnutí v posteli a snažila se aslepoň usnout. Oknem prokukovaly měsíční paprsky a vždy když už už cítila, že se konečně propadne do toho ráje, zase jí vrátil zpět do té kruté reality. Začala nenávidět noc. Když všechno utichne, tma vás obklopuje, pohlcuje vaše tělo, mysl, ovládá vaše myšlenky a díky té temnotě jim vždy dá nějaký ten černý nádech smrti, samoty..

Otočila se na druhý bok a přestala vnímat skučení větru za okenicemi s jasně oprýskanou barvou a neúprosné světlo měsíce, které odhalovaly její černé myšlenky. Bude raději myslet na něco hezčího, matně si vybavuje velké kulaté modré oči, ruce, které ji vždy objaly a tiskly jí k sobě. To je ta náruč, ve které našla to překrásné bezpečí, pocit slasti, který jí jako jediný z tolika mužů dokázal nabídnout. Rozplakala se. Najednou potřebovala slyšet ten hlas, cítit ty velké ruce, kterými drží její obličej a pomalu se k ní sklání, aby... "Ne!" nebude na to myslet, akorát by nad tím strávila celý zbytek noci, ale ona chce přece spát! V tu chvíli si uvědomila, že zase leží stranou tam, kam svítí ten proklatý měsíc.

Suché podzimní ráno. Po pokoji jeho vůně, vůně šamponu na vlasy, aviváže. V hřebenu jeho vlasy, a na podlaze v koupelně knoflík z jeho džín. Klekla si do kouta a znovu se tiše rozplakala. Nevím jak dlouho tam klečela, ale když pohlédla na hodinky, které byly pečlivě utažené na její útlé, božsky opečovávané ruce, rychle přepudrovala napuchlé červené tváře, vzala kabelku a svižnými kroky vypochodovala z bytu. Teď je tam prázdno, ale dříve z toho bytu sálala radost, láska, přátelství. Každá návštěva vždy poznala, že oni dva k sobě patří a tak to mělo zůstat..

V 8 večer zachrastí mohutné klíče ve starém zámku a po pár vteřinách se tiše otevřou dveře do téhle husté tmy. Zase ty černé myšlenky, temnota, která odhaluje všechna vaše tajemství. Ale ona měla jen jedno. Každý má tajemství víc než by chtěl, ale ona skutečně jenom jedno, které tajila před každým. To, že je silná a nikdo jí pomáhat nemusí, že to zvládne. Přitom to nebyla ani tak zdaleka pravda. Přestala mít základní návyky jako je jídlo, mytí hlavy, nebavilo jí už o sebe pečovat. Vždy v jejich kuchyni voněla alespoň smažená vajíčka, když už se rozhodla něco uvařit, teď je tam přibližně 40 hrníčků od kafe. Nic jiného než že pije kafe už nedělá, je mi jí líto..

Snažila se nemyslet na něho, rozmotat ten uzel vzpomínek, který jí neustále svazoval k němu a zase k němu. Opět plakala, nikdo nespočítá, kolik slaných slz už jí vypálilo tvář, že jí skoro nikdo nepoznal. Prohrabávala se šatní skříní a vyndavala z ní jeho košile. Ke každé si přičichla a nechala se unášet jeho vůní smíšenou s kapičkami potu a kropila je slanou spouští, který prýštila z jejich očí. Z jedné kapsy vypadne dopis až se skoro poleká. Opatrně ho rozbalí a posadí se na pelest postele, která s rachotem zaskřípe, ostatně jako pokaždé, když jí na tu postel pokládal a jemně líbal. "Dopis byl napsán minulý týden " prolétne jí hlavou a začne chvatně rozbalovat až si o kus papíru rozřízne prst. Slízne si z prstu krev, aby neušpinila dopis a začne číst:

"Miláčku, až budeš číst tenhle dopis, asi už tu nebudu. Nemůžu za to, nechtěl jsem ti kazit poslední dny mého života. Pamatuj, že pro mě vždy budeš to nejcenější co mě kdy v životě potkalo a nikdy bych si nepřál, abys byla jakkoliv nešťastná a trápila se. Ovšem pokud cítíš jakoukoliv lítost, mohu být rád, že alespoň kus něčeho v tobě se mi podařilo si ukrást pro sebe a teď tady ti to vracím, budeš to potřebovat mnohem víc než já. Chci aby si věděla, že tě miluju a nikdy nepřestanu ať budu kdekoliv."

"Miluju tě kaštánku můj."

Ještě dlouho seděla nad tím dopisem a už jí ani nevadilo, že nachové kapky krve zbarvují papír. Položila ho na noční stolek, vedle lampičky, ve které blikala zářivka a na chvíli se někam vytratila v bytě. Když se vrátila, vypadal svěže, ale stále měla opuchlé oči. Ovšem měla umytou hlavu a kapky vody jí stále stékaly po konečcích vlasů, takže jí smáčely celý župan a oschlé hrnky od kávy byly umyté na odkapávači. Zatáhla závěsy, posadila se na postel a naklepala si polštář s květovaným povlakem. Položila se, přikryla a zhasla malou zářivku, která stále poblikávala v polotmě obydleného pokoje. Vítr z venku rozhoupal záclonu a v jedné vteřině okamžiku se bytem opět zalilo světlo měsíce. Věděla, že dnes už usne, pomalu přivřela víčka a zašeptala: "Miluju tě lásko!"