Přítomná budoucnost I.

Když přišla domů, hodila tašku do kouta a jako v mátohách se osprchovala. Už horko-těžko zadržovala slzy, které se jí draly na povrch. Než vklouzala do postele, tak zavřela dveře do pokoje. Nechtěla, aby máma věděla o jejím pláči. Objala svého Méďu, co od něho dostala a zabořila do něho svůj obličej. Cítila slzy, jak se tlačí na povrch, ale chtěla je ještě na chviličku potlačit, proto se zhluboka nadechla. V tu chvíli ucítila Tomášovu vůni a rozbrečela se, jedna slza následovala druhou, až se z toho vytvořil potok, stékající po jejích lících. V hlavě jí proudily myšlenky, obrazy a rozhovory, které se staly před jeho odjezdem. Ač věděla od začátku, že odjede, tak nečekala, že se do něho tak bezhlavě zamiluje, a proto nebyla připravená ho opustit. Bohužel věděla, že ani on to nemá lehké, jak by se možná zdálo.
Za ty tři roky si na sebe natolik zvykli, že odjezd je úplně vykolejil. Nikola cítila, že už bez něho neumí žít a přece se teď musí naučit postarat sama o sebe. Už nebude myslet jako my, ale bude říkat já. Místo my bychom mohli, já můžu. Je to pro ni velká změna, nevěděla však, jak se s tím vypořádá.
„Jde za svým snem,“ řekla si nahlas i ona musí jít za tím svým. Ale který to jen je? Věděla pouze, že její sen byl on. Opět si vzpomněla na jeho oči plné žalu, když se loučili. Jeho obličej smutný, přímý, ale jediný, který rozzáří její tvář úsměvem a něhou. Milovala zkoumání jeho rysů, strašně ráda se ho dotýkala. Byl hebký a přitom drsný. A teď jí to sebral. Vzal jí svůj úsměv, své nádherné, kouzelné oči, do kterých se dívala a pozorovala, jak se mění jejich barva. Pamatovala si, že ho to rozčilovalo, když ho takhle zkoumala. Sama pro sebe se zasmála a ihned propukla opět v zoufalý pláč plný bolesti. Chtělo se jí řvát, křičet, brečet, ale přitom se cítila tak bezmocná. Už se nedovedla kontrolovat a utišovat. Teď nechala naplno projevit svoji bolest, kterou cítila ve svém srdci. Schoulila se do klubíčka, myslí jí proletěla myšlenka jako blesk, že toto přišlo Tomášovi kdysi roztomilé. Většinou si lehl za ní a pevně jí objal. Co by teď za toto dala. Potřebovala ho mít u sebe, tady v postýlce u ní pod peřinou. Chce ho a potřebuje. Opět se z jejích úst ozval nářek, ještě víc si přitáhla kolena k bradě a pevně sevřela víčka, z kterých vyteklo ještě víc slané vody. V hlavě jí znělo známé slovíčko- proč. Proč on si musel vybrat takový život? Proč on chce do války, do bojů, kde ho můžou zabít? Proč chtěl- nechtěl od ní odejít? Proč to potom udělal? Byla zoufalá a cítila velikou prázdnou bublinu na místě, kde by mělo být srdce. Šíleně jí to bolelo, chtěla se toho zbavit. Už nechtěla nic cítit, chtěla jen jeho. Věděla, že jen on jí může pomoct toto překonat, vyhrabat jí z toho. Opět zaúpěla a ještě víc zavzlykala. Přála si, aby ten medvídek, kterého drtila v náručí, byl Tomáš. Chtěla by mu povědět, jak moc jí to bolí. Možná že to ví, možná že to cítí stejně, ale jí to nestačilo. Byla jako posedlá, brečela a lapala po dechu, protože jí nestačil dech k jejím slzám, které se jí řinuly z očí. Nejde popsat, jakou bolest v tu chvíli cítila, nejde to přirovnat k ničemu, ale její zoufalství bylo zjevné. Jediná myšlenka na něho ji probodávala, zarývala se a pálila v jejím srdci, které se nechtělo smířit s tím, že už neuvidí člověka, kterého milovala, pro kterého by položila život. Byl jí světem, byl jí rodinou, byl jí budoucností a teď? Co teďka má dělat? Žít bez něho nebo žít s faktem, že ho můžou každou chvíli zabít? Při té představě zaúpěla ještě víc. Nechce, nechce, nechce se ho vzdát, nechce ho opustit, NECHCE BEZ NĚHO ŽÍT. Ta slova přímo křičela v mysli, hodně jí sužovalo, že je nemůže vykřičet nahlas. Vytrhla papírový kapesník z krabičky a vysmrkala se. Nemůže, nemůže jít dál, znělo jí v hlavě. Potřebuje ho, chce ho, jak to má říct? Kolikrát to má ještě vyřknout? Miluje ho, miluje, proč jen ho láska nepřiměla zůstat u ní. Pěkně sevřela medvídka, byl celý mokrý a měl slepené chlupy od jejích slz, utřela mu je, ale nepřestala vzlykat. Cítila v něm pouto s Tomášem, jediné pouto, které ji zbylo. Opět se rozvzlykala sebelítostí. Najednou se ozval hluk a otevřely se dveře.
„Niky, co se děje?“ zeptala se jí mamka hlasem plným něhy.
„Vždyť to víš,“ rozkřikla se a rozbrečela se ještě víc.
„Nikolko, no tak, neplakej,“ utěšovala ji, protože jí bylo dcery líto.
„Ale já chci,“ Nikola nechtěla být na ni tak hnusná, ale nemohla si pomoct, šlo to z ní samo od sebe.
„Dobře jsi věděla, že odjede.“ Nikola chvíli počkala, než odpověděla: „Já vím. Ale je to horší než jsem si dokázala představit,“ zaúpěla a slzy zase prolomily hráz.
„Niky, neplakej,“ utěšovala ji její máma a objala ji. Nikola se k ní pevně přitiskla a brečela jí na rameni. Chtěla mámě povědět, jak jí to bolí, ale neměla na to sílu, proto plakala dál, dokud jí nepřemohla únava. Máma už dávno odešla a Nikola se schoulila do klubíčka, kde tiše vzlykala dokavaď neusnula…