Once...in Suomi 22

Z taxikáře se nakonec vyklubal sympatický starý vtipálek, který mě v rekordním čase dopravil do nemocnice a ještě kapánek zlepšil náladu. Ochotně mi pomohl s kufrem a já mu vděčně vtiskla peníze, i když nejraději bych mu dala poklady světa, za to, že mě zachránil v téhle betonové džungli. Nemocnice to byla veliká, větší než ta, ve které pracuju v Tampere. Kolečka kufru hrkala ztichlou halou až k recepci. Připadala jsem si tam tak nepatřičně, jako kdybych si spletla nemocnici s hotelem.
„Dobrý den.“ Promluvila jsem tiše na sestru, která zrovna přerovnávala zdravotnické karty. Zvedla ke mně otráveně oči. Možná proto, že jsem přála dobrý den, i když venku byla tma.
„Prosím?“
„Chtěla jsem se zeptat, jestli sem nepřivezli mého přítele.“ Opřela jsem se trochu o pultík, ale její pohled mě zpražil tak, že jsem raději zase couvla.
„Jméno?“ Musím teda poznamenat, že v Tampere máme přívětivější sestry.
„Anssi Salmela.“
„Ježiš, už zase.“ Zavrčela podrážděně a rázným kliknutím zavřela databázi v počítači. Nechápavě jsem na ni koukala a nevěděla co dělat.
„Můžete mu nechat na recepci květiny, nebo drobný dárek, jinak fanoušky na pokoje nepouštíme.“ Odrecitovala mi to jako básničku.
„Cože? Ale…to bude omyl, já jsem jeho přítelkyně.“ Teď se mě to fakt dotklo. Já a nějaká poblázněná faninka.
„Jasně, to už jste dneska pátá, takže nashledanou.“ Otočila se k druhé sestře, která se jen ušklíbla. Někde uvnitř mě strašlivě vřel vztek. Měla jsem chuť ji do toho stolku kopnout.
„Promiňte, ale posledních několik hodin jsem strávila v letadle z Finska ve strachu a vy mě teď vyhodíte? Já chápu vaše povinnosti, jsem doktorka. Teď ve čtyři ráno mě za ním asi nepustíte, ale aspoň by jste mi mohla říct, nějaké informace, jestli je v pořádku.“ V hlavě jsem si neustále opakovala, že nesmím křičet, ani se rozčilovat, v téhle situaci by mi to vůbec nepomohlo, ale bylo to tak těžké.
„To bych teda nemohla.“ Prskla, aniž by ke mně zvedla oči od pokeru, který si na počítači pustila. No tak tohle už byl vrchol. Nasupeně jsem s kufrem odjela o kousek dál a posadila se na lavičku. Poslala jsem smsku Katy, přečetla si pár časopisů a nakonec jsem si podepřela hlavu rukou a zavřela na chvíli ztěžklá víčka.
Probudil mě známý hlas s přízvukem, který už nebyl tak patrný, jak jsem ho znala kdysi dávno, ještě před ztrátou paměti. Vzápětí mi někdo zatřásl s ramenem.
„Jste to vy! Jhá to věděla.“ Zasmál se na mě kulatý obličej tmavý jako hořká čokoláda. „Proč spíte tady? Jhá říkala, že už jsem ten mozek někde viděla.“ Vytáhla mě na nohy a pořád se usmívala. Byla to kanadská doktorka, se kterou jsem se seznámila tehdy po Anssiho zápase s Backesem.
„Páni. Vás bych tu nečekala? Jak to, že nejste v Kanadě?“ Potřásla jsem si s ní rukou a to už mě vedla, přes nasupený pohled sestry spletitými chodbami nemocnice.
„Pamatujete toho idhiota z vedlejší ordinace? Stal se primářem. Měli jsme nějaké rhozepře, tak jshem raději odešla. A tady mi dali místo.“ Zazubila se na mě. „Teď jsem primář tady.“
„Pááni.“ Hvízdla jsem obdivně. „Přijela jsem za Anssim, měl nehodu při hokeji, nevítem jak je na tom?“ Musela jsem trochu popobíhat, abych stačila jejím dlouhým krokům.
„Jo jo, dělali jsme mu rentgen, však říkám, že ten mozek znám.“ Zasmála se srdečně, ale mě do smíchu zase moc nebylo. „Má otřes mozku a malý výpadek paměti…“ Ztuhla jsem a zastavila se. Výpadek paměti? Co když na mě zapomene? Já už tohle nechci… „Klid jen si nepamatuje, ten zápas, jinak v pořádku. No uvidíte shama.“ Ukázala mi dveře pokoje.
„Můžu za ním?“
„Jasně.“ Mrkla na mě přátelsky. Uvědomila jsem si, jaké ohromné štěstí jsem měla, že jsem ji tady potkala. Ještě rychle jsem vrhla pohled na její cedulku, kde bylo jen její příjmení. Dr. La Tour. Nejspíš zachytila můj pohled a znovu se upřímně usmála
„Jsem Corinne la Tour, ale pro přátele Cory.“ Potřásla mi rukou.
„Emily Sinister Shadowsová. Pro přátele Em.“ Obě jsme se zasmály.
„Já vím, ale teď už běžte za ním. Ale asi bude spát.“
„Ještě jednou moc děkuju Cory.“ Byla jsem ji ze srdce vděčná. Stiskla jsem kliku a vstoupila do tmavého pokoje. Na chodbě bylo rozsvíceno ale tady panovala tma. V rohu stála postel a u ní přístroje EKG a podobně. Raději jsem svůj kufr zdvihla a poponesla ho, abych Anssiho nevzbudila. Klidně ležel a spal. Přešla jsem až k jeho lůžku a pořádně si ho prohlédla. Čekala, jsem, že to bude hrozné, ale tohle bylo horší. Pod okem měl tmavý monokl, pravou tvář oteklou, rozbitý ret, sešitý šrám přes nos přetřený zelenou desinfekcí, ještě několik modřin po celé tváři a na krku fixační límec.
„Ty teda vypadáš.“ Zašeptala jsem tichounce, spíš jen pro sebe, abych ho nevzbudila a políbila ho jemně na rty. Projelo mnou chvění, když mi došlo, že chutnají po krvi. Při pohledu na něj, mě prostupoval takový ten ochranitelský a pečovatelský pud. Jenže teď o něj bylo dobře postaráno, tak mě nepotřeboval. Klidně spal a nevěděl, ani to, že jsem tady s ním. Někdo klepnul na dveře zrovna ve chvíli, kdy jsem vzala do ruky Anssiho kartu visící na pelesti postele. Otevřela jsem dveře a vykoukla na chodbu. Byla to Cory s milým úsměvem.
„Kafe?“ Strčila mi pod nos kouřící papírový kelímek. Ta ženská je anděl.
„Díky, díky, dííky.“ Zapředla jsem spokojeně. „Nevíš jak dlouho už spí?“ Kývla jsem přes rameno směrem k posteli za mnou.
„Zhruba dvě hodinky. Jen ho nech, ať načerpá sílu.“ Usmála se na mě a kývla do karet „už jshi na to koukala? Myshlím že měl štěstí. Mohlo to dopadnout daleko hůř.“ Rozevřela jsem složku a proti světlu na chodbě si prohlédla rentgenový snímek.
„Hmm hmm.“ Mrčela jsem a zase se vrátila do pokoje. Cory se rozloučila a zase odešla. Přejela jsem pohledem Anssiho věci naskládané na stolku. Byla tu jeho hokejka, dres dokonce i brusle a helma s naprasklým plexisklem. Na hranách praskliny dokonce zůstala zaschlá krev.
Začínalo svítat a tak jsem vyhlédla z okna. Hustě sněžilo a na ulicích už vznikal chaos. V slabém světle jsem pročítala zdravotní záznam z přijmu. Ztráta vědomí, krátkodobá retrogradní amnezie…
„Lékařské tajemství ti nic neříká?“ Ozvalo se za mnou. S úsměvem jsem se na Anssiho otočila a rychle přešla k jeho posteli.
„Dobré ráno Růženko.“ Ještě měl zavřené oči ale na rtech mu hrál mírný úsměv. „Jak ti je?“
„Nic moc.“ Zabručel. A já si až teď všimla, že nějak divně mluví.
„Počkej, ukaž.“ Přes protesty jsem mu opatrně rozevřela rty a prohlédla si tu spoušť. „No krása teda.“ Zavrčela jsem ironicky. „Vždyť máš vyražených tak deset zubů.“
„Ale kousnout tě můžu furt.“ Zamračil se na mě. „Tady nejsi doktorka, tak mě přestaň prohlížet. A mám jich vyraženích dvanáct.“
„Víš jak jsem se o tebe bála?“ Zachvěla jsem se při těch odporných představách, které se semnou táhly celou cestu z Tampere. Vzala jsem ho za ruku a přitulila se k ní.
„Promiň.“ Usmál se a natočil se ke mně, co mu to límec kolem krku dovoloval. „Sakra, všechno se semnou točí.“ Zavrčel a zavřel oči. Vstala jsem a přitulila se k němu.
„Neboj, to přejde.“ Zašeptala jsem mu do ucha. Detailně jsem viděla, jak mu na krku naskočila husí kůže.
„Ani si nepamatuju, že jsem dal gól. Budu si to muset pustit na internetu, určitě už je to všude.“
„Klidně, ale beze mě, já už na to koukat nemůžu.“ Zívla jsem a na chvíli zavřela oči. Někde v dálce se ozývalo houkání sanitek. „Víš co je směšné?“ Zašeptala jsem a hladila ho ve vlasech.
„Hmm?“ Zabručel ospale.
„Napadlo jim tu dvacet centimetrů sněhu…uaaaa…a už mají kalamitu.“ Už jsem pomalu usínala, když se rozlétly dveře.
„Em, jshi schopná pracovat?“ Mezi futry stála Cory v plášti od krve. Rychle jsem vstala od Anssiho a vytřeštila na ni oči. Jsem unavená, ale jakmile mi dají práci, tak budu v pohodě.
„Jasně, co se stalo?“
„Velká bouračka. Doktoři v kalamitě a zácpách nestačí dojet. Můžeš?“

Dostala jsem plášť, u kterého jsem si musela zahnout rukávy, ale byla jsem připravená. Na příjmu běhali zdravotníci, saniťáci i normální lidé, po kterých zůstávaly krvavé stopy. Pohledem jsem našla muže s dítětem v náručí, jak se vpotácel do budovy a vysíleně se opřel o stěnu. Doběhla jsem k němu a vzala asi tříletou holčičku do náruče.
„Jste v pořádku?“ Houkla jsem na muže a prohlédla si jeho rameno od krve.
„Já jsem v pohodě.“ Zasténal a ukázal na holčičku, „Pomozte ji prosím.“
„Jděte za sestrou, něco vám na to rameno dá, pak přijďte zamnou. Položila jsem holčičku na nejbližší lůžkou a začala vyšetřovat. A tak se semnou roztočil šílený kolotoč, plný krve, desinfekce, šití, řezání a křiku. Nic co bych nezvládla :)