Poprvý I.

Seděli jsme s holkama u jednoho stolu a vykládali si. Kromě Petry, mé kamarádky ze střední, jsem tam nikoho ještě pořádně neznala. Byla to párty na seznámení se s ostatními novými studenty z vysoké. Díky bohu, že tam šla Petra se mnou, protože ve společnosti novejch lidí se moc necítím. A tady jsem zatím neznala nikoho. Teda ... kecám. Ještě jeden známej člověk tady byl. Posedával několik metrů od nás, s dalšíma klukama na gauči a všechny bavil nějakou úžasnou historkou. David mi nějak nevadil. Vlastně, viděli jsme se zatím jen dvakrát. Ani jednou jsem nebyla střízlivá. Poprvé jsme se potkali, když mě mí kamarádi v osmnácti přivedli na jeho oslavu narozenin. Pili tam tupláky na ex a stopovali to. Bože, dodnes lituju toho, že jsem se nechala ukecat a zkusila to. Jako jediná holka. Jo, bývala jsem nebojácná. Když jsem byla v půlce, můj tehdejší kluk mě varoval, ať to radši vzdám. Ne, to já ne. Přece nejsem srab. No, zvládla jsem to, a potom, co se mi ostatní okolo klaněli, jsem všechno pivo vyzvrátila zpátky ven, na čistě bílou zeď v obýváku. A od té doby mě znají v tom městě jako tu holku, co dala tupláka na ex.
Podruhé jsem na něj narazila na monstrózní akci na ukončení závodní sezóny. Strašně mě překvapilo, že tam byl. Vlastně jsem Davida ani nepoznala. Kdo si má pamatovat, u koho všeho zvracel. Připomenul se mi jako ten, co po mě líčil pokoj. Bylo mi trapně, o tom žádná, ale co, už jsem byla zase lehce napitá a hlavně dost unavená. Ne, na setkání jsme teda štěstí neměli.
A pak mi jednou oznámil, že jde na stejnou školu co já. No, skákala jsem radostí, vážně (ironie). Nijak mi nevadil, ale při představě, že mi zase všichni budou připomínat onen večer ... jo, tomu se vážně říká štěstí.
Pokaždé, když se od jejich skupiny ozval smích, ve mně zatrnulo. Ach, ta paranoia. Nakonec mě holky poslali pro láhev vína, která stála vedla jejich gauče. Odvážně jsem se zvedla a vydala se k nim. Jenže hned jak jsem se přiblížila ...
„Hej, Kláro, si měla říct, bysme vzali dneska pár tupláků s sebou!“ zavolal jeden borec ze sedačky, ani si pořádně nepamatuju jeho jméno. Bolestně jsem svraštila obočí. Už zase ...
„Promiň,“ přitočil se David ke mně, „ale to prostě nešlo nechat pro sebe.“ Táhl z něj alkohol.
„Chápu,“ hodila jsem po něm sarkasticky, čapla víno a zmizela. Hold, ani tady se toho nezbavím. Sedla jsem si zpět k ostatním a nezbývalo mi než jen doufat, že na tu story rychle všichni zapomenou.
Později večer jsem se na té pohovce, která se pak uvolnila, usadila sama. Už mě zase chytla melancholická nálada. Tenhle ten stav mívám pravidelně na každé akci, když se přehoupne do druhé půle, už od doby, co jsem se rozešla s Markem. To znamená celej poslední rok. Jo, už mi to leze na mozek. Vzpomínala jsem na společný chvíle, aniž bych k tomu měla důvod, nebo mi ho někdo připomenul. Prostě tak, samo od sebe. A znovu a znovu jsem litovala toho, že jsem ho na posledním rande nezatáhla k nám domů, když byl barák prázdnej. Měli jsme ideální možnost na to skočit. V mým případě poprvý. Jo, bože, seš k politování, říkala jsem si sama sobě, na vysoké a pořád nic, co. Jenže mám proto důvod. Zdravotní důvod, kvůli kterýmu mám prostě blok. Nedokázala jsem se s ním vyspat, přestože to byl nejlepší kluk, kterýho jsem zatím potkala. Můj životní mindrák. Zase mi tyhle všechny myšlenky zkazily zábavu. Až jsem se lekla, když si vedle mě někdo sedl.
„Co tak koukáš do blba? Sama tady,“ zakřenil se David a hodil si ruku kolem mejch ramen.
„Přemýšlím. Je to nezákoný?“ odpověděla jsem až útočným tónem. Zastihl mě, chudák, v podrážděný náladě. Stáhl svou ruku zpět.
„Ale, promiň. Snad jsem tolik neřekl. Co se tak čertíš? Nikdo si tě nevšímá?“ provokoval dál. Na jeho obhajobu, byl asi dost nalitej.
„No jo, měla jsem štěstí, než jsi přišel ty,“ zaksichtila jsem se na něj nazpět, ale moc přátelskosti v tom nebylo.
„Páni, ty seš teda podrážděná. Jsi to dostala, či co?“ Vykulila jsem oči. Co to ...? Jak ...? Tohle mi teda ještě žádnej kluk neřekl.
„Ne. Ježiši, co je ti do toho? Ani nevíš, o čem mluvíš,“ štěkla jsem znovu. Vypadal ale, že se nechce hádat.
„Promiň, promiň.“ Usmál se. „Náhodou, já vím o čem mluvím. To začne bejt holka taková protivná, bez nálady, dostane migrénu, ...“ V tom se ten přechytralej borec zahleděl někam jinam. Kousek od nás se ohnula k zemi jedna slečna, tipovala bych, že chudera nosí tak pětky. S takovejma prsama bych si asi vymlátila zuby. Davidovi málem vypadly oči z důlků a div mu neukápla slina až na botu. Můj chvilkovej klid vystřídalo zhnusení nad jeho zvráceným pohledem. Se šklebem jsem se od něj odvrátila.
„Co je, co se děje?“ zeptal se znovu jak malý neodbytný děcko, když se probral z tranzu.
„Nic. Jen seš ubohej mamocentrik,“ odbyla jsem ho a sáhla po flašce vína. Pořádně jsem si z ní lokla. Sklenky jsou zbytečný.
„Mamoco?“
„Středobodem tvýho světa jsou jen prsa. Obrovský prsa. Trojky a výš.“
„No, v tom případě je můj svět jednou velkou galaxií plnou úžasnejch dvouhvězd. To tím chceš říct? Proč si to myslíš? No a co, se jako každej chlap rád podívam,“ ušklíbl se a jeho pohled sklouzl na můj hrudník. Naklonila jsem hlavu na stranu a vrhla po něm varovnej pohled.
„No, tak se koukej po ostatních. Ale neuvědomuješ si, jaká je to pro holky přítěž.“
„Přítěž?“ vysmál se mi. „Vždyť taková holka musí prolízt vysokou jen díky výstřihu.“
„A ty bolesti zad? A vůbec problémy okolo toho,“ stála jsem si pořád na svém. Bože, ten mě ale vytáčí.
„No jo, už chápu. Ty nemáš krámy. Ty se tady opijíš kvůli mindráku z malejch prsou.“ Na tváři se mu zračilo vítězství. Takovej objev, ty blbečku, nadávala jsem mu pořád v duchu. Jak dokáže být protivnej a odpornej, když se nalije.
„Ne, děkuji. Já jsem naprosto spokojená. Nezavazí, nejsou těžká a nemám problém sehnat spodní prádlo.“ Rozhodla jsem se, že někdo takovej mě teda nevytočí. Nebyla jsem si v tu chvíli vědoma, jak vtipně náš rozhovor asi musel působit.
„Na tohle potřebuješ podprsenku?“ ukázal opět na můj hrudník a bránil se usměvu. Nevím, zda se opravdu smál jemu nebo svému blbému vtipu. Už jsem se neudržela.
„Kreténe. A proč se ti tak líbí velký prsa? Kompenzuješ si tím snad nedostatek nečeho jinýho?“ Než to pochopil, zvedla jsem se a zamířila z místnosti. Ani jsem se neotočila. Chtěla jsem se jít uklidnit někam pryč od lidí. Stejně už jsem chtěla jít domů, ještě chvíli a najdu Petru. Je dost pozdě.
Na chodbě bylo ticho. Večírek se konal na jedné ubytovně. Všichni teď byli vlezlí na onom dvojpokoji, kde se párty konala. Chodba byla prázdná a z okolních místností se ke mně dostávalo jen ticho. Klid. Jenže pak klaply dveře od pokoje a na prostorné chodbě se objevil David. Jak mě uviděl, vydal se přímo mým směrem. Vypadal dopáleně. Asi mu došla ta moje poznámka. Dokud nepřišel blíž, docela jsem se bavila. Pak jsem si ale všimla toho výrazu ve tváři. Byl vážně naštvanej. A taky pořád ještě opilej.
„Co si o sobě myslíš?“ začal poněkud hlasitě. Stál pár centimetrů ode mě a funěl mi shora do tváře. Zaraženě jsem mlčela. Proboha, proč jsem mlčela? „Že budeš lidi okolo sebe poučovat? Že jim budeš říkat jak se chovat? Opovrhovat jima? Seš nafoukaná kráva.“ Nevěděla jsem, co to do něj vjelo. Proč se najednou tak strašně vytočil. Že by ho to vážně tak urazilo? Normálně jsem proti němu nic neměla, ale nebyl to zrovna můj večer. Nedala jsem se.
„A ty seš sexistickej kokot. Stačí?“ odpověděla jsem mu na to.
„Ne. Ty seš totiž povýšená kráva, která je protivná na celej svět,“ dál funěl a přistoupil ještě o kousek blíž.
„Lepší povýšená kráva než stupidní vůl s primitivníma názorama.“
„Seš ... seš obyčejná malá husa s ještě menšíma kozama.“ Divím se, že na nás nikdo nevyletěl ze dveří. Musel nás někdo slyšet. V hlavě mi to vřelo a cloumal se mnou vztek. Ani nevím, co mě to popadlo. Vzala jsem ho za ruku a přimáčkla si ji na hruď.
„Takže malý prsa?“ vlepila jsem mu otázku do tváře. Na oplátku mě chytl za druhou ruku a zamířil s ní do svýho rozkroku.
„Moc malej?“ V tu chvíli jsme se políbili. S neuvěřitelným chtíčem jsme se k sobě přitiskli, zajela jsem mu prsty do vlasů. Jenom jsem cítila, jak mu ruce sjely po mých bocích. Ať si říká kdo chce, co chce. Skoro mě rozmáčkl v náruči. Aniž bysme nějak přestali v líbání, začali jsme couvat. Pomalu, krok za krokem. Nevím, jak se to stalo, ale během chvilky jsme stáli v nějakém prázdném pokoji, David za námi zamknul. Jediné, co jsem si v té chvíli řekla bylo, že možná už další šance nebude. Nemůžu zase nechat svoji hlavu vyhrát. Tentokrát ne. A pak už jsem svůj mozek vypnula. V krátkém okamžiku jsem proti němu stála jen v kalhotkách a nechala jej, opilého mamocentrika, aby pozoroval své hvězdy. Na to jsme se ocitli na ustlané posteli, nazí, jen v ponožkách a já zažila tu největšší fyzickou bolest v životě. Přesně tohle mi doktorka říkala, právě tohoto jsem se bála. Bolest mi pak tak otupila smysly, že si pár následujících chvil nepamatuju.
Když bylo po všem a David se vyčerpaně složil vedle mě na postel, čuměla jsem tupě do bílého stropu nad námi. Poslouchala jsem jeho tiché oddechování a uklidňovala se. Už je to za mnou. Už se nemusím bát, víckrát už to snad horší nebude. Dřív, než jsem si mohla začít své chování vyčítat, jsem se zvedla a začala se oblíkat. Počítám, že moc hvězdnej výkon to nebyl, chtěla jsem co nejdřív zmizet. Litovala jsem toho, kdo po nás bude to povlečení prát. To už je asi na vyhození. S šílenou bolestí v podbřišku jsem si posbírala věci, natáhla si kalhoty. David se v tu chvíli probral k životu.
„Kam jdeš?“ zeptal se jakoby rozespale. Pak si všimnul krve na povlečení. „Ježiši kriste. Promiň, já ... nevěděl jsem, že je to po...“ Koktal jak malej kluk. Asi se právě dostal z opice.
„No jo, co naděláš,“ plácla jsem polohlasem a zapnula si podprsenku.
„Ne, já ... kdybych to věděl, tak ... no, já bych ... Nebolí tě něco?“ zeptal se starostlivě (je to vůbec možný), když mu pohled znovu padl na povlečení.
„V rámci možností jsem v pořádku,“ znovu jsem zamumlala a snažila se zakrýt bolest v hlase. Kdo by řekl, že to bude vážně tak bolet. David už stál na nohou a taky se oblíkal. Bože, on se snad vážně strachuje. Poskakoval okolo mě v trenkách, házel starostlivé pohledy. Ježiši, těhotná nejsem! chtěla mu říct. Zbytečně ho ještě strašit. Počkala jsem, až se oblíknul a odemknul, pak jsem se vytratila zpět na večírek mezi ostatní.
Chtěla jsem být pořád v nějaké společnosti, aby mě nemohl David zastihnout samotnou. A taky jsem nechtěla mít klid na přepírání všech myšlenek. Musela bych myslet na to, že jsem udělala něco naprosto proti svejm zásadám. Za jedno jediný jsem děkovala. Že už to mám za sebou, že už víckrát nemusím přemýšlet o tom, jak moc mě to bude bolet. David posloužil dobře, i když to teď zní asi, no nevím, feministicky? Škoda jen, že si z toho tolik nepamatuju.
Během večera jsem postřehla pár Davidových pohledů. Koukal na mě jak pes. Takovej lítostivej pohled. Co si asi říkal? Chudinka, to jsem nevěděl, že tak stará holka může být ještě panna. Nebo – Panebože, jen ať se to neprovalí. Já a taková ... Fuj, moje vlastní myšlenky mi obracely žaludek vzhůru nohama. A ne že by to bylo potřeba, už tak mě břicho dost bolelo. Našla jsem Petru a během třiceti minut jsem ji odtam vytáhla. Zamířili jsme domů.