Poprvý II.

Za pár dnů jsme se s Davidem potkali ve škole mezi přednáškama. Naštěstí patřil do jiné skupiny, takže jsem s ním nemusela sedět každý den v učebně. Stál zrovna u automatu na kafe. Tvářil se strašně přátelsky, dokonce mě na jedno pozval. Cítila jsem, jak mi Petra dloubla do zad, mrkla na mě. Spražila jsem ji pohledem a Davidovu nabídku jsem zdvořile odmítla.
Jo, kecala bych, kdybych řekla, že jsem si ten večer ani jednou nevyčítala. Naopak, když jsem měla čas přemýšlet, výčitky mě dost sžíraly. David totiž posledí dobou vypadal, že ho celá ta věc mrzí, zatímco já byla prostě ráda, že je to za mnou. Holky na privátě si ale žádnejch změn nálad nevšimly, a tak neměl nikdo o ničem tušení. Celé se to mělo přejít bez nějakejch scén.
Seděla jsem to odpoledne na posteli v pokoji a pročítala si nějaký papíry do dějin architektury. Petra byla na rande (dalším) a druhá spolubydlící měla ještě školu. Užívala jsem si klid v místnosti. Měla jsem puštěnou dobrou muziku, občas rock, občas jazz, a listovala jsem černobílejma papírama. V bytě nade mnou bydlela sestra se svým přítelem. Pronajala nám spodní byt jako privát a já v tom viděla tu výhodu, že k ní můžu chodit na televizi, na kafe a na jídlo. Někdo zazvonil na zvonek. Ani to se mnou nehlo. Holky mají svoje klíče a nikdo jinej k nám neohlášeně nechodí. To je určitě pro sestru. Pošťák, pojišťovák, Liborův zákazník ... co já vím. Slyšela jsem dupot po schodech, odhazování krabic na chodbě a nakonec cvaknutí klíčů v zámku. Pár vteřin na to se ozvalo:
„Ségra!“ Co to je? Nějakej problém? Seskočila jsem z postele, nazula boty a odklusala ke dveřím na chodbu. Tam už stála moje sestra.
„To je pro tebe,“ uculila se a natočila oči směrem ke dveřím.
„Kecáš,“ ušklíbla jsem se na ni. Ještě pořád jsem jí nevěřila.
„Ne, jsem si jistá.“ A s tím zmizela u sebe nahoře. Koukla jsem ke dveřím na chodník a tam stál David. Tvářil se vesele a v ruce držel malou růžičku. Co to má proboha znamenat, ptala jsem se sama sebe, než jsem vytrousila nahlas nějaký slovo. Dočista mi vyrazil dech.
„Ahoj,“ pozdravil mile a přešlápl z jedné nohy na druhou. Že by byl nervózní?
„Čau. Co tady děláš, prosím tě? Teda vlastně, no, poď dál.“ Naznačila jsem mu cestu a zůstali jsme oba stát uprostřed kuchyně. Rozhlížel se okolo sebe, zůstal však stát.
„Jo, to je pro tebe,“ napřáhl ke mě ruku s kytkou. S díky jsem si ji vzala, i když jsem ještě pořádně nevěděla, za co. Teď jsem držela růžičku já a udiveně jsem se na něj dívala.
„Chtěl jsem se ti omluvit. Za všechno. Promiň. Já ... byl jsem prostě nalitej. Hrozně mě to teď mrzí,“ blekotal útržkovitě a veškerá sebejistota z něj vyprchala. Co ho mrzí, dumala jsem, zatímco pořád ještě koktal. Že se se mnou vyspal? To to bylo tak strašný? Vážně, moc si toho nepamatuju, přestože jsem nebyla nijak zvlášť opilá.
„Vzali jsme to za špatnej konec. Byl jsem vážně na mol. A mám takovej pocit, že jsem tě musel urazit. Byl jsem hnusnej? Promiň, nepamatuju si moc z toho, co jsem řekl.“ Nasadil kajícnej výraz a zabořil pohled do země. Takže on si taky všechno nepamatuje. Tím líp.
„No, vlastně ani ne. Uráželi jsme se. Oba. Takže bych se ti taky měla omluvit.“ Jo, vlastně bych vážně měla. Stáli jsme u nás v kuchyňce, prťavý malý místnůstce, a oba se styděli a omlouvali se jeden druhýmu. Ostýchavě se usmál. Pořád jsem hledala toho sebevědomýho kluka, za kterýho se vždycky vydává.
„Tak dobře. A chtěl jsem se tě zeptat,“ začal, ale pak zaváhal. „... chtěl jsem se zeptat, jestli ti nic není. Jestli tě něco nebolí.“ Uchechtla jsem se. To prostě nešlo zadržet.
„Ne, vážně. Po tejdnu už mě nebolí ani hlava z kocoviny. Tak divoký to fakt nebylo.“ Dál jsem se smála a, díkybohu, začal se smát taky. Konečně se ta zvláštní rozpačitá atmosféra rozplynula. Vytáhla jsem z police sklenku a malé kytce do ní napustila trochu vody. Při pohledu na ni, jak stojí na stole, jsem si vzpomněla na svoji prababičku. Ta taky měla stůl u okna do ulice a vždy na něm stála malá kytka ve váze. Ale umělá. Sledoval moje počínání. Něco mu pak dodalo odvahu znovu promluvit.
„Ty, Kláry, můžeme začít znovu?“ zeptal se skoro melodramaticky. Vážně nevím, proč jsem měla tendenci se dál smát.
„Myslíš jako – Ahoj, já jsem David. – Klára. Tak?“ smála jsem se jako puberťák. I když někdy tak přemýšlím, že v něčem jsem až moc stará a v něčem jsem jak malá holka. Trpělivě mě sledoval, dokud jsem se nepřestala řehtat.
„Ne. Myslím jako my dva. Že bysme začali znovu.“ Pořád jsem na něj nechápavě zírala. Neviděla jsem rozdíl v mým a jeho podání. „Tak třeba ... šla bys se mnou na rande? Nebo se projít?“ Tím mi teda chlapec vyrazil dech už podruhé za den. To mě dostal. Opravdu jsem si myslela, že se prostě přišel omluvit a celé to uzavřít. Ne že mě pozve na rande.
„Rande? Projít ...?“ Bože, už ani nevím, co to znamená mít schůzku s klukem. „No ... fajn, tak jo ...,“ koktala jsem tentokrát já. „A kdy?“
„Třeba hned.“
V ten okamžik mi došlo, jak asi vypadám. Než přišel, tak jsem se učila. Měla jsem na sobě staré tepláky, triko s Mickey Mousem, vlasy jsem měla rozcuchaný a obličej mastnej. Hned? Začala jsem se točit dokola jak slepice na bidýlku a nevěděla co říct. Zatracenej kluk.
„Dobře, ale nejsem oblečená. Budeš mi muset dát chvilku.“ Jen kýval souhlasně hlavou. Co tohle gesto mělo znamenat? Nepřemýšlela jsem dál o tom.
„Takhle narychlo ... to se přece ... ježiši ...,“ bručela jsem si pod nosem, zatímco jsem rozvalila dveře do koupelny a hned na to zas letěla do pokoje. Odtam jsem na něj jen zavolala:
„Nechceš třeba čaj? Kafe? Já se zatím převlíknu.“
„Ne, díky,“ usmíval se (teda aspoň myslím, že se usmíval), „ale můžu ti pomoct s oblíkáním.“ ?? Hrklo ve mně. Slyšela jsem dobře? Prej začneme znovu, pitvořila jsem se. Kecálek. Koukla jsem na něj jen v podprsence.
„Myslím, že to zvládnu sama. Nejsem nesvéprávná.“ Vrátila jsem se zpět ke skříni. „Mamocentriku,“ zamlula jsem si pro sebe polohlasem. Na oplátku od něj jsem z kuchyně slyšela něco jako: „...už to máme natrénovaný...“ a „... nahou už jsem tě viděl...“ Jak říkám, mamocentrik.
Po pěti minutách jsem byla oblečená i přepudrovaná a připravená vyrazit ven. Celkem koukal, jak rychle jsem to zvládla. Vyprovodila jsem jej z bytu a na chodníku jsme se rozhodli, že se půjdem jen někam projít. Žádnej program není potřeba. Vyrazili jsme tedy pár set metrů po silnici, až jsme došli k cyklistické stezce, po které jsme se vydali dál od domů a rušných silnic.
Zjistila jsem, že když jsme oba střízivý, tak je to příjemný si povídat. Ptal se mě, jestli letos znovu přijedu na zakončení sezóny. Koná se totiž v obci, kde má hromadu známých, má tam i tentokrát namířeno. Bavili jsme se o sportu, kterýmu se celý léto věnuju. Taky o jeho zálibách, vypáčila jsem z něj, že si občas zajede s kámoši na ryby. Začal taky mluvit o dovolené, kde letos o prázdninách s klukama byli. Mluvili jsme vážně o spoustě věcí.
„A byl jsem teď nedávno na tom novým filmu. No, byl to spíš takovej scifi triler než co jinýho. A docela dobrý. Chodíš do kina, nebo si filmy stahuješ?“ ptal se, když jsme přeskočili od tématu plány do budoucnosti k filmům.
„Jak kdy. Vyloženě po novejch filmech neprahnu. Do kina jdu jen, když dávaj fakt něco, na co se těším. Ani moc nestahuju. Vlastně vůbec. Buď mi dá na počítač brácha nějaký filmy, nebo holky na privátě dost stahujou. Já spíš koukám na noťasu na seriály.“
„Vážně? A jaký?“ reagoval zase. A zatímco jsem mu líčila svoje oblíbené postavy, jako Barneyho nebo Alana, ucítila jsem, jak mě chytl za ruku. Tak opatrně, až nenápadně. Propletl své prsty do mých a přitom mě nepřestal ani na chvíli poslouchat. Bylo to tak přirozené, jakoby mě takto brával za ruku každý den. Ani já jsem nechtěla celý okamžik ničím poničit, pokračovala jsem tedy v líčení a jen vnímala teplo jeho dlaně.
„Co hudba?“ zeptala jsem se zas já, když už jsme byli na zpáteční cestě kolem řeky. Zbývalo už jen deset minut cesty domů. Neuvěřitelně to odpoledne uteklo. Vůbec jsem nevnímala čas.
„Jako jakej žánr preferuju?“ Zamyslel se. „Ani nevím. Líbí se mi hodně kapel a zpěváků a nejsou jen od jednoho druhu muziky.“ Tiše jsem se usmála. Přesně takhle jsem odpovídala já, když se mě někdo zeptal. „Letos jsem byl na Colours of Ostrava třeba. A přitom normálně poslouchám docela jiný věci.“
„Fakt? Tak tos tam mohl potkat moji sestru. Taky tam byla v létě s kámošema.“ Chvílemi jsme se pustili, když jsem třeba něco vysvětlovala se zapálenou gestikulací. Máchala jsem rukama kolem dokola a on se smál, že jsem jak kolibřík. Jak jsme vylezli ze stezky na silnici, na chodník a už to bylo jen jednu zastávku ke mě domů, zase jsem jeho ruku pustila. Hovor začínal váznout, ale ne že by došla témata, spíš nervozitou a rozpaky. Nevím ani jak a stáli jsme před domem mé sestry. Nevím proč, ale pozvala jsem ho opět dovnitř.
Už za dveřmi jsem poznala, že ještě ani jedna spolubydlící není doma. U rohožky ležely jen moje boty a žádný jiný. Stejně jako jsem ho na druhý pokus pozvala dál, tak jsem mu znovu nabídla kafe. Odmítl, posadil se však ke stolu u okna a tiše mě pozoroval, čímž mě uvedl do rozpaků. Šoupala jsem nohama sem tam, škrabala jsem si ruce, prohrábla si vlasy a nakonec jsem zmizela vedle v pokoji. Ještě před pár hodinama byl takhle nervózní on a já se smála. Proč je to teď naopak? Vzpomněla jsem si, že jsem mu nabídla na půjčení jedno ze svých cd.
„Budeš chtít ty White Stripes?“ zavolala jsem na něj. Nečekala jsem na odpověď a začala se přehrabovat v obalech na polici.
„Jo, to by bylo super,“ zaslechla jsem ještě z kuchyně. Další slova už se ozvala přímo za mnou.
„Díky moc,“ řekl a vzal mi cd z ruky. Stál hned u mě a já v tu chvíli vůbec nemyslela na to, že nám šlape v botech po koberci. Dýchal mi ze zadu na krk a mě se nervama stáhlo hrdlo. Pomalu jsem se otočila, jak se to dělá v romantickejch filmech, a koukala mu na pár centimetrů do očí.
„Díky moc za krásný odpoledne,“ dodal a prsty mi lehce přejel po lícní kosti. Pak jediným pohybem přerušil vzdálenost mezi námi a políbil mě. Ale ne jako ten večer na párty, zuřivě a naléhavě, ale tentokrát byl opatrný, něžný. Jestli je to u někoho jako je on možný. Jenže ten den jsem musela smazat všechny své názory na tohoto kluka. Byl milej, všímavej, roztomilej, pozornej, správně ukecanej a vtipnej. Ruka mi vystřelila nahoru a za krk jsem si ho přitáhla trochu blíž. Nádherně voněl. Všimla jsem si toho už venku, ale teď mi ta vůně zaplnila celej nos.
Probralo nás až bouchnutí dveří.
„Čau, Kláro, seš tady?“ volala Petra od dveří. Ne že by si nevšimla mejch bot, že. V tu chvíli přestal, ale hlavu měl pořád blízko té mojí. Pobaveně jsem se na něj usmála a, jak se to říká v přeslazenejch románech, v očích mi musely svítit hvězdičky štěstí. I on se usmál, tak zajímavě. A pak se odtáhnul úplně, zamával mi cd před očima a vyrazil ke kuchyni. Na tváři jsem mu poznala, že se opravdu dobře baví.
„Ahoj, Peťo,“ pozdravil ji nevině na prahu pokoje. „Teprve ze školy?“ Zatímco zabavil moji kamarádku vedle v kuchyni, pokusila jsem se z toho všeho probrat. Zatřepala jsem hlavou, zamrkala očima, poplácala po tváři. Snad něco z toho zabralo.
„Ne, vždyť chodím do stejné skupiny jako Klára,“ odpověděla Petra automaticky, nejspíš byla z hosta v šoku.
„Proto se tak divím,“ uchechtl se. Vážně. Bavil se skvěle. I mě se pravý koutek úst vytáhl do nenápadného úsměvu. „No, tak Kláro, dík za to cd. Zkusím ti ho brzo vrátit. Tak snad se někdy uvidíme, ne.“ Chudák Petra. Koukala na nás jak lečo. Pak jen zakroutila hlavou a zašla do pokoje. David se rozloučil, vyšel na chodbu a počkal na mě u dveří.
„No, já teda nevím, jako kdy se uvidíme. Znáš to, času moc není,“ zkusila sem ho potrápit nazpět, ale nenechal mě to skoro doříct. Stáli jsme u otevřených dveří a znovu mě políbil. Jen rychle, na ztvrzení celýho krásnýho odpoledne.
„Uvidíme se,“ vypadlo z něj a pak vyrazil po chodníku k autobusové zastávce. Zavřela jsem za ním dveře a zamkla.
„Vážně chtěl jen cd?“ vyhrkla na mě Petra hned, jak jsem se vrátila do pokoje. Seděla napjatě na své posteli a očima mě nedočkavě hltala.
„Jo, pro dnešek jo,“ odpověděla jsem jí a jejího nechápavého výrazu jsem si nevšímala. Usmívala jsem se zbytek dne jako blázen. V koutku mysli mě hlodaly myšlenky a výčitky. Opět. Napadaly mě scénáře, jako že to byla nějaká sázka, že se jen potřeboval na odpoledne zabavit. Bože, já jsem ale husa, vysmívala jsem se sama sobě, když jsem se při takových myšlenkách přistihla. Znovu jsem listovala papíry na posteli, přestože jsem se na ně nedokázala soustředit, když mi zazvonil mobil. Zpráva. Vrhla jsem se po něm jako lovec po zajíci. David? Ne, kdepak. Zrychlený tep se mi hned zase uklidnil. Byla to sestra. V sms stálo:
„Bylo to pro tebe, že jo?“