112

„Tohle ne…“ Zakňourala jsem při pohledu na tu situaci odehrávající se přede mnou. Tohle jsem vždy viděla jen ve filmech o to víc mi to připadalo neskutečné. Můj přítel vmáčknutý mezi stehna své sekretářky. Ta mrcha s francouzským přízvukem a rádoby nevinným pohledem.
„Anno! Proboha.“ Vykřikl Tom a spěšně si snažil natáhnout kalhoty.
Jako v mrákotách jsem odtrhla pohled od vítězoslavného úsměvu Paulette a jako slušné děvče za sebou zavřela dveře kanceláře. Ještě jsem slyšela jak se uvnitř dohadují a Tom prská nejrůznější nadávky. Rychlým krokem jsem přešla chodbu a zavřela se na prvních záchodcích. Nohy se mi podlomily samy od sebe, takže jsem se s rukou ještě na klice zhroutila k zemi a snažila se zhluboka dýchat.
Já to věděla, že se něco takového stane. Přece nebylo možné, abych zrovna já měla takové štěstí a konečně si našla přítele. Do místnosti vstoupily nějaké ženy, poznala jsem to podle klapotu jejich podpatků na kachličkách. Seděla jsem ukrytá v kabince a původně o ně nejevila sebemenší zájem.
„…Prej byla celá zelená.“
„Se ji divíš, když našla svýho snoubence klátit Paulette?“
„No nedivím, ale já bych ho asi prohodila oknem. Ona tam jen tak stála a pak zase zavřela dveře a odešla.“
Kvokaly o mě a celé se tetelily blahem, že mají nové drby. Teď jsem si říkala, že jsem raději měla tu jeho kancelář podpálit, nebo mu alespoň pořádně vynadat, ne vycouvat jako nějaká puťka, ale v tu chvíli…v tom šoku, jsem to nedokázala. Holt po bitvě je každý generál. Teď už mi jen v hlavě vibrovaly otázky, kam půjdu. Jestli mám odejít já, nebo vypadne on. Zvedla jsem se na rozechvělé nohy, uhladila záhyby trička a rázným krokem vyšla z kabinky. Tři ženské ztuhly v pohybu a pozorovaly můj odraz v zrcadle. Jedna zůstala zaseknutá s rtěnkou v půli cesty ke rtům.
„Dobré ráno dámy.“ Nasadila jsem ten nejzářivější úsměv.
„Dobré.“ Zasmály se křečovitě.
Upravila jsem si vlasy a s přáním pěkného dne opustila toalety. Alespoň tuhle bitvu jsem vyhrála.

Hodinu jsem seděla v autě a říkala si, co jsem udělala špatně, ale na nic jsem nemohla přijít. Nic mu se mnou přeci nescházelo. Nikdy jsem ho neuháněla a nedělala dramata, když se zpozdil v práci. Tak aspoň už vím, kde v tu dobu byl. Nakonec jsem nastartovala a rozjela se domů. V rádiu se přehrával můj oblíbený playlist a já si chvilkami dokonce pobrukovala. Když ale přišel jeden song, jako kdyby prolomil tu psychickou hráz.

~ I try to make it through my life
In my way
There's you
I try to make it through these lies
That's all I do ~

Z hrdla se mi vydral táhlý bolestný výkřik, jako kdybych chtěla všechnu tu bolest vykřičet. Pevněji jsem sevřela volant a první slzy mi rychle, jedna za druhou klouzaly po tváři, snad jako kdyby závodily, která z nich bude rychleji dole u brady, a která první mi ukápne na triko.
Vždyť já jsem to vlastně cítila už dřív. Teď už do sebe zapadaly ty jeho schůzky s obchodními partnery, náhrdelník, který jsem mu nechtěně našla v šuplíku a nakonec jej nikdy nedostala.
„Ten hajzl!“ Vykřikla jsem a prudce udeřila rukou do volantu! „Ten odporný prolhaný hajzl!“

Právě v ten okamžik, kdy jsem byla pevně odhodlaná píseň přepnout, dostalo auto v protisměru smyk a narazilo do pilíře rozestavěného mostu. V němé hrůze jsem zírala na masu betonu řítící se jako ve zpomaleném filmu k zemi. Přímo do míst, kam směřovalo moje auto. Obrovský kus dopadl na kapotu a zastavil moji jízdu. Jako kdyby se zatáhla černá opona. I hromové rány ustaly. Byl konec?

~ If you were dead or still alive
I don't care
I don't care
And all the things you left behind
I don't care
I don't care ~

Probrala jsem se celá otupělá. V těch několika málo paprscích co sem pronikaly se vznášely doslova oblaka prachu. Bála jsem se byť jen nadechnout, natož se pohnout. Svírala mě neskutečná úzkost. Neměla jsem tušení, kde to jsem a co se stalo. Až při chrčení rádia s neznatelným náznakem písně Break od Three days Grace mi všechno došlo. Proboha! Asi na mě spadl most. Cítila jsem nezvladatelnou touhu…ne touhu…potřebu pohnout nohama. Jenže když jsem se o to pokusila, uvědomila jsem si drtivý tlak, který mi svíral holeně a stehna. Na spánku mě lechtala kapka která se mi sunula po tváři dolů. Nechtěla jsem vědět, jestli je to pot, nebo krev. Pomalu, jako když v noci přichází strach jsem začínala cítit bolest. Byla všude! Bolely mě nohy skřípnuté pod palubovkou, bolela mě hlava, ruka a další byla bolest vystřelující někde z břicha. Pomalu jsem sklopila pohled, ale rychle jsem raději ucukla. V ten okamžik, když jsem viděla kovovou tyč , která mi procházela těsně pod žebry, mi došlo, že tady nejspíš umřu. Zavřela jsem na okamžik oči a vše se semnou točilo, jako po alkoholovém večírku, kdy se svalíte do postele a v tu chvíli se postel roztočí. To ne, to jsem nechtěla a tak jsem raději znova otevřela oči a otřela si prach z obličeje volnou rukou, která byla jen pořezaná od skla.
„Andělíčku můj strážníčku…“
Zdálo se mi to, nebo jsem něco zaslechla? Bylo to jako když se něco velkého sune po kameni. Viděla jsem horory jako třeba metro, a teď otřesená, jsem se začala bát, že se ke mně sune nějaká podobná zrůda. Přestala jsem uvažovat reálně a roztřásla se strachy.
„…opatruj mi mou dušičku…“
K divným zvukům se přidalo táhlé chrčení. Stiskla jsem pevněji odřenou čelist a snažila se ani nedutat, jen ať mě to nenajde. Prosím ať mě nenajde…prosím.
„…opatruj ji ve dne v noci…“
Bylo to čím dál tím blíž. Sunulo se to sutinami mezi prachem a kamením v šeru a chrčelo to. Já ještě nechci umřít. Mám přeci život před sebou. Jenže smrt si nevybírá.
„…od zlého a zlé moci…“
Navzdory otáčení světa jsem zavřela oči a připravovala se na smrt. Sežere mě nějaký mutant a bude konec. Nebudu mít hrob na slunečném místě, někde na louce. Místo toho bude moje maso rozvláčeno po podzemí a sežráno krysami. Zvedl se mi z toho žaludek a další slzy sklouzly po tváři. Už byl tak blízko…
„Jste tam v pořádku?“ Chrčení ustalo. Otevřela jsem oči a spatřila hasiče, který se ke mně protáhnul skulinou a zrovna si sundával dýchací masku. To bylo to chrčení. Žádné monstrum, ale záchrana.
„Ani moc ne.“ Zasýpala jsem a najednou si připadala malátná a ospalá. Hasič se protáhnul mezi spadanými nosníky a za sebou vlekl brašnu s první pomocí. Konečně se usadil někde v místech, kde dříve byli dveře u řidiče. Rozhlédl se kolem a sundal si helmu. Po tváři mu tekl pot a světle hnědé vlasy měl rozcuchané do všech stran.
„Doufám, že to na nás nespadne. Kluci už čekají na jeřáb, aby nás odtud dostali.“ Usmál se na mě. Byl klidný a to mi pomohlo se taky uklidnit. Bude to dobré, říkaly jeho oči a já jim věřila. Přejel mě pohledem a naklonil se do tašky.
„Mimochodem, já jsem Deny.“
„Anna“ Zašeptala jsem, když mi opatrně přes hlavu natáhnul na gumičce upevněnou dýchací masku.
„Odkud jsi jela?“ Do žíly mi napíchnul kanylu a nějaké léky. Byla to úleva, jak bolest odcházela.
„Já…já…jsem…“ Do krku se mi natlačil knedlík, když jsme si vzpomněla na to, co jsem ráno viděla. Denyho ruce mě vrátily do reality, když se dotkl mojí tváře a prohlížel si ránu na hlavě.
„Nepamatuješ si to?“ Kouknul mi do očí a posvítil mi do nich baterkou.
„Pamatuju, jen je to…“
„Zmatené?“ Záblesk do druhého oka.
„Není to zmatené, jen je to bolestivé.“ Vyhrkla jsem zoufale a odvrátila od něj pohled.
Začínalo se šeřit, Seděla jsem v autě a přemýšlela nad vším, co udělám, jestli přežiju. Můj seznam začínal kafem ve Starbucks a končil návštěvou Finska. Deny zatím obcházel auto, kde to jen šlo a zkoušel zjistit, jak mi ulevit od drtivé zátěže, aniž by na nás spadl zbytek dosud držících nosníků.
„A co jinak děláš, když zrovna nestojíš v prekérní situaci pod mostem?“ Objevil se zase vedle mě.
„Tohle je prekérní situace? Tak to jsem na tom ještě dobře.“ Usmála jsem se, protože na správný záchvat smíchu jsem jaksi neměla podmínky. „No jinak studuju. Poslední ročník na filozoficko-přírodovědecké fakultě.“ Bylo to zvláštní mluvit s člověkem, který měl za úkol udržet vás naživu. Vlastně to byla jeho práce.
„A jaký obor?“ Zkontroloval mi obvazy a ty nasáklé krví vyměnil.
„Knihovnictví.“
„To existuje? To jsem ani nevěděl.“ Zasmál se uvolněně.
„Podívej…nemusíš se semnou bavit ze zdvořilosti. Klidně můžem mlčet.“
„Bolí tě mluvení?“
Zacukala jsem víčkem, když mi krev začala téct do oka. Deny hned vyhrabal z tašky další obvaz a pomalu mi utřel krev z čela a koutku oka. „Jsi moc hezká.“ Ucukla bych hlavou, kdybych se mohla hýbat.
„Jo to určitě. Proto můj přítel tak rád klátí sekretářku.“ Prskla jsem jedovatě. V Denyho tváři se zračila lítost, která mě bolela ještě víc. Jasně, jsem prostě chudáček.
„To je ta bolestivá záležitost? To mě mrzí.“ Chytil mě opatrně za ruku.
„To je dobrý, asi o tom nechci mluvit.“ Nechtěla jsem o tom mluvit, ale to že mě držel za ruku mi moc pomáhalo, jako kdyby mě držel nad propastí smrti.
„Zradil tě, v tom případě nestál za nic.“ Odfrknul. Kéž by to bylo tak jednoduché.
„Mám pocit, že celý můj život potkávám muže, co nestojí za nic. Buď o mě nestojí, nebo jsem pro něj jen kamarádkou, nebo mě podvede.“
„Tak tomu nerozumím. Asi neznám chlapa, který by tě nechtěl.“
Na rameno mi dopadla kapka. Byla to vlastně spíš hrudka mokrého prachu, ale hned po ni následovala další a další a za chvíli už mi na hlavu teklo několik čúrků studené vody.
„Co to…sakra…?“
„Prší!“ Zamračil se Deny a svlékl si bundu, kterou mi roztáhl nad hlavou, takže jsem byla zase v relativním suchu.
„Budeš mokrý.“ Pohlédla jsem mu do tváře. Byl moc hezký, takový ten typ, co se líbí holkám a přitom to není žádný frajírek.
„Já jsem v pohodě.“ Odvrátil tvář od škvíry kterou viděl na ocelovou oblohu.
„Doufám, že nás odtud co nejdřív vytáhnou, už mě bolí zadek.“ Pronesla jsem s nadsázkou. Vzhledem k tomu, že nohy jsem měla nejspíš na kaši, tyč mi možná propíchla nějaký orgán, byl zadek to nejmenší co jsem řešila.
„Neboj se, budeš v pořádku, o to se postarám.“ Mrknul na mě, jako kdyby vycítil moje obavy.
„To doufám, protože už jsem si udělala seznam věcí, co udělám, až se odtud dostanu.“
„Například?“ Deny si udělal trochu pohodlí, takže seděl těsně vedle mě a držel mě za ruku. Jeho přítomnost byla tak příjemná, jako kdyby byl nějaký nadčlověk.
„Ehh…například kafe ve Starbucks. Slyšela jsem, že je výborné, ale nikdy jsem ho neměla. A pak takové věci, jako darovat krev, navštívit Paříž a Finsko.“
„Tak to máš hodně zajímavý program do budoucna. Třeba si to kafe jednou dáme spolu.“
„A co budeš dělat ty, až se odtud dostaneme?“ Optala jsem se ho.
„Budu odpočívat. Dám si hodně dlouhýho šlofíka.“ Zasmál se a zahleděl se do dálky.
„Proč ne, žejo…aah!“ Bolestí jsem vyjekla, když se tyč v mém břiše dala do pohybu. Celé auto se najednou hýbalo.
„Stůjte!“ Zakřičel Deny a všechno ustálo. Až teď ke mně dolehl rachot motorů. Už se k nám dostali. Zhluboka jsem vydýchávala bolest. „Opatrně, pomalu!“
„Deny, to bolí“ Natáhla jsem k němu zoufale ruku, kterou pustil, když zastavoval hasiče odklízející trosky ve snaze mě vytáhnout.
„Vydrž, už to bude dobrý!“ Chytil mě za ruku se starostlivým pohledem ve tváři. „Teď si chvilku zdřímneš a bude to dobré. Hlavně mě přijď navštívit.“ Usmál se tak krásně, až mi v tu chvilku došlo, že ho asi miluju.
„Ale kam?“ Zasýpala jsem z posledních sil a zavřela oči.
„Ty mě najdeš.“ Znělo už jen ozvěnou.

V nemocnici jsem zůstala dlouho. Všechno byly jen rehabilitace a podobně. Kupodivu jsem z toho vyšla docela dobře. Pár tržných ran a zlomenin, jinak nic, co by šikovní doktoři nezvládli. Celý můj pobyt jsem se těšila až mě pustí. Chtěla jsem Denymu tolik poděkovat. Zachránil mi život a tak nějak jsem ho nemohla vypudit z hlavy, jeho oči a usměv. Zamilovala jsem se do něj.
Konečně přišel den, kdy jsem o berlích opustila nemocnici a dřív než jsem se vydala domu jsem navštívila nejbližší požární stanici. Větší betonová budova a velká červená vrata, která se leskla v odpoledním slunci. Potichu jsem vešla, probelhala se kolem velkého hasičského auta a zaklepala na první dveře, za kterými jsem zaslechla hlasy. Zaklepala jsem a po vyzvání vešla dovnitř. Ocitla jsem se v takové menší “společenské místnosti“ zařízené pro pohodlí několika mužů. Nechyběla tady televize na které zrovna měli puštěné Playstation s nějakou hrou a několik pohodlných gaučů a křesel. Bylo tady pět mužů, ale Denyho jsem mezi nimi neviděla.
„Dobrý den, Já hledám jednoho muže, který mi před měsícem zachránil život. Spadl na mě most.“ Usmála jsem se křečovitě a pevněji stiskla na berlích oporu pro ruce.
„Jo to jste vy?“ Vstal statnější muž s knírem pod nosem a potřásl mi s rukou. Dalo mi to sice práci, ale šlo to. „To jsme rádi, že jste v pohodě. Vypadalo to tam docela děsivě. Ten opilej chlápek, co to do toho nosníku napral z protisměru odešel domů po svých. Tihle blbci mají nejvíc štěstí.“ Pokynul mi ke křeslu. „Posaďte se, dáte si kafe?“
„Ne děkuji, já nechci otravovat. Víte, já hledám Denyho, který mi tam pomohl.“
Mumraj v místnosti umlknul.
„Koho?“ Optal se mě znovu ten s knírkem.
„Denyho. Takový mladší, světle hnědé vlasy, šedé oči…“ Popsala jsem jim mého hrdinu, tak jak jsem si ho uzamkla v paměti.
„Ano, ano, našeho Denyho. A on vám pomohl? Tam pod tím mostem?“ Mluvil na mě pomalu jako na idiota, až mě to rozčilovalo. V tu chvíli jeden z hasičů vstal a celý bledý si rukou překrýval ústa.
„Ty vole já jsem to říkal, že to tak bude!“ Celý bez sebe přecházel po místnosti a ostatní na mě hleděli jako na zjevení. Ten s knírkem mezitím odešel a zase se vrátil s fotkou v ruce.
„Tenhle člověk vám pomohl?“ Podal mi do ruky fotku, na které se usmíval právě ten Deny. Dokonce měl i svoji helmu s malou odřeninou na štítu.
„Jo to je on.“ Stála jsem si za svým.
„Ale slečno, to není možné.“ Položil mi ruku na rameno.
„Je to možné, Joe! Je to tak!“ Vyprskl ten který tak zbledl.
„Ale nemluv blbosti Tome!“ Okřikl ho Joe.
„Proč by to nemohlo být možné?“ Vložila jsem se do jejich rozhovoru.
„Protože Deny už je pět let mrtvý.“

Před hasičárnu jsem se vyploužila jako mrtvola a posadila se na první lavičku. Dělalo se mi zle a mžitky před očima mi tančily jako roj jisker. Tak Deny je mrtvý? Tak kdo mi to tehdy pomohl?
„Hej slečno počkejte!“ Doběhl ke mně Tom a posadil se vedle mě na lavičku. „Já vám věřím. Určitě to byl Deny.“
„Mhhmm, jasně!“ Odsekla jsem ironicky a otřela si slzy.
„Ne, vážně. Deny byl můj nejlepší kámoš. Sloužili jsme tady spolu pár let. Víte on měl problém, že nikdy nikomu nezachránil život. Jo zní to jako blbost, ale je to tak. Všichni tady už zasahovali minimálně u dvou případů, kde jim opravdu mohl být někdo vděčný za život, ale Deny ne. Buď byl u požárů kde nikomu o život nešlo a nebo…“ Odmlčel se a sklonil hlavu.
„Jemu někdo umřel?“ Zašeptala jsem v tiché hrůze.
„Jo.“ Zabručel Tom. „Byl to jeho poslední zásah. Měli jsme hlášeného kluka v trafostanici. Vlez tam pro kotě a už nevylez. Deny měl ten den opravdu špatnou náladu a celý rozrušený tam pro něj vlezl. Kluk byl už dávno mrtvej a Denyho zabil jeden silný výboj. Úplně mu to zastavilo srdce.“
Z očí se mi kutálela jedna slza za druhou. Viděla jsem ho tam ležet, s těma jeho šedýma očima nepřítomně upřenýma do stropu. Sice jsem ho téměř neznala, ale bylo to jako ztratit přítele.
„Víte já na takový ty věci okolo duchů a posmrtnýho života nikdy nevěřil. Ale pak jsem Denyho několikrát zahlédl na stanici, i u výjezdů jsem ho viděl postávat v davu. Myslím, že nemohl najít klid, až doteď. Tím, že vám zachránil život došel svýho klidu.“
„To ano, určitě.“

/„A co budeš dělat ty, až se odtud dostaneme?“
„Budu odpočívat. Dám si hodně dlouhýho šlofíka.“/

Od té doby jsem za ním chodila, na slunečné, hezké místo.
/„Hlavně mě přijď navštívit…“/
„Přišla jsem“
/“Ty mě najdeš...“/
„Našla jsem.“
/ „Třeba si to kafe jednou dáme spolu…“/
„Dáme.“
Usmála jsem se na jeho fotku a usrkla horkého kafe od Starbucks. Nechala jsem vedle sebe na lavičce stát ještě jeden kouřící kelímek...