Růže

Růže. Krásná to květina. Držím jednu v ruce. Má barvu, která mi sice připomíná krev, ale jí sluší.
Rukama objíždím stonek. Zklamaně mi klesají koutky. Chtěla jsem zkusit, jaké to je, když se člověk píchne, jenomže nemohu najít žádný trn. Konečně, skoro u poupěte, je jeden schovaný za listem.
Probodává mi prst, lehce to zabolí, a pak se objevuje malá kapička krve. Dávám krev k poupěti, porovnávám barvy. Ano, růže má mnohem krásnější barvu. Chce se mi smát mým nápadům.
Začíná být dusno, byt mě nepříjemně obklopuje. Čas jít ven. Oblékla jsem si svůj tmavě fialový plášt a vykročila jsem do zamračeného dne. Vzduch byl cítit po dešti, vál mírný vítr- vybízelo to na trochu delší procházku. Přímo za domem je les. Tam jsem se vydala.
Dala jsem si na hlavu kapuci, protože kapalo ze stromů. Růži jsem svírala v pravé ruce. Občas jsem znovu přejížděla po trnu.
Lesní cesta mě vedla hloub, ale nebála jsem se. Říkávalo se, že kdo v tomto lese zabloudí, naopak bude mít obrovské štěstí. Dějí se tu prý zvláštní věci, nadpřirozené jevy a každý je vnímá jinak. Například jeden stařík zde spatřil svou zemřelou manželku. Myslil, že ho snad šálí zrak. Do vesnice přišel uplakaný, ale pod hustým knírem měl slabý zasněný úsměv.
Mnoho lidí se do lesa vydalo a většina z nich něco zvláštního zažila. Vždycky se vrátili všichni.
A pak začalo obrovské stěhování. Všichni prchli do měst za prací. Jen několik lidí zůstalo. Všichni do jednoho na les zapomněli. Začal je děsit, báli se vkročit jen na okraj. Já ne. Milovala jsem ho. I když jsem nic zvláštního nikdy nespatřila, protože jsem se nikdy neztratila. Schválně jsem uhýbala z cesty, ale vždy jsem se zase vrátila na cestu. Častokrát mě to zlobilo, chodila jsem domů uražená.
Dnes jsem neměla chut uhnout z cesty. Naopak jsem si cestu užívala, rozhlížela jsem se po kapradinách a dýchala svěží vzduch. Všechno se zdálo tak poklidné a nádherné.
Cesta zmizela. Zprvu jsem se lekla. Šok na mé tváři vystřídal úsměv. Konečně... Šla jsem jako omráčená. Zvědavostí jsem hořela. Copak asi uvidím? Malovala jsem si krásné zážitky.
Náhle se mi něco otřelo o ruku s růží. A růže zmizela. Byla jsem okouzlená. Oči mi zářily jako malému dítěti. ,,Co si přeješ vidět?" zeptal se unavený hlas. Rozhlížela jsem se, ale nikoho neviděla.
,,To si můžu přát, co chci vidět?" zeptala jsem se.
,,Jistě," na to hlas.
Znáte to- můžete si vybrat, a proto nevíte, co zvolit. ,,Co třeba tebe? Ano, tebe chci vidět."
,,Vážně?" zeptal se dychtivě. ,,Ano."
Kdosi mi položil ruku na rameno. ,,Víš," šeptal mi do ucha, ,, už dlouho čekám na to, že tohle někdo řekne."
Pomalu, ze strachu, jsem se otáčela, abych viděla toho tvůrce iluzí. Byl to mladík s černýma očima a vlasy. Jeho krása byla nesmírná, vypadal jako anděl.
,,Vysvobodila jsi mě. Za to si můžeš přát jedno přání. Jakékoliv! Ale pospěš si. Za chvíli již nebudu. Rozpustím se jako mlha, zmizím a už mě nikdy neuvidíš."
,,Vážně si můžu přát cokoliv?" zeptala jsem se.
Přikývl.

,,Tak se nerozpouštěj. Zůstan se mnou."