Kasandra

Moje matka klidně seděla za stolem přede mnou a odevzdaně odpovídala na mé otázky.
„Byl to sňatek z rozumu, dítě, proto nejsem tolik znepokojená,“ řekla, když položila na stůj hromádku papírů. Byl mezi nimi i dopis, který byl důvodem naší malé diskuze.
„Copak tys otce vůbec nemilovala?“
Matka nepatrně povytáhla koutky úst. Nikdy se přímo neusmála. Vždycky byla nucena být rezervovaná po boku svého muže, mého otce, vládce, a tak si na svůj odstup od všech emocí zvykla, že je neprojevovala, ani když mohla. Přesto natáhla ruku a pohladila rámeček s fotkou mého otce, který s ní trávil více času než originál.
„Ani jsem ho pořádně neznala, když mě požádal o ruku,“ odpověděla. „Všechno bylo domluvené dřív, než jsme se seznámili.“
„Ale vždyť jsem vás viděla spolu,“ nechápala jsem, „několikrát. Přece se máte rádi, nebo ne?“
„Kasandro, nejsi už dost stará, abys tyto záležitosti chápala bez jakéhokoliv vysvětlování?“ pokárala mě. „Za tu dobu, co jsem s tvým otcem, jsme se stali dobrými přáteli. Jsme teď vládnoucí rodina, mezi námi musí panovat důvěra a láska. Za jakýchkoliv okolností. Veškeré osobní pocity musí stranou.“
Kousla jsem se do rtu. Opravdu se to chystám říct? „Tohle já přeci chápu, ale…Když jsi ho nemilovala, jak jste potom – mám tolik sourozenců – “
„Kasandro!“ vykřikla matka. „Myslím, že jsem ukojila tvou zvědavost ažaž. Teď mi prosím řekni, jak ses dostala k tomu dopisu.“
Sklopila jsem oči. Teď jsem na řadě s vysvětlováním já. „Chtěla jsem se k němu dostat.“
„Nerozumím.“
„Už dlouho jsem měla podezření, že má otec milenku,“ řekla jsem. „Jednou jsem ho sledovala - “
Matka hlasitě polkla. „Cože jsi?“
Pokrčila jsem rameny „Chtěla jsem vědět, proč stará víc o své záležitosti než o nás. Od té doby, co Patrik…“ Nádech – výdech. „Když jsem ho viděla jet do té akademie, nejdřív jsem si myslela, že jen vybírá místo pro Eriku, ale pak jsem si všimla, že je to chlapecká škola. A pak jsme jen hledala důkaz.“
„A našla jsi ho, co?“ zakončila hořce matka. „Kasandro, nemusím ti říkat, že je celé tohle tajemství zatím mezi námi?“
„Samozřejmě,“ kývla jsem.
„Výborně. Tvůj otec a já celou situaci řešíme a co se tvého nevlastního bratra týče,“ matka vstala a sebrala papíry ze stolu, „Nedělej si s tím starosti.“ Otočila se čelem ke knihovně, kam do tajné zásuvky schovávají s otcem veškeré tajné dokumenty, a dala listiny zpátky na jejich místo.

Později toho dne jsem měla hodně věcí na přemýšlení.
Jak jsem si neměla dělat starosti? Můj otec měl jako upíří vládce města už tak dost problémů, a teď tohle.
Když zemřel Patrik, můj jediný bratr, bylo to pro celou rodinu jako přímá rána do srdce. Smrt jediného dědice může naši rodinu přivést do obrovského nebezpečí. Jakýkoliv jiný čistokrevný upír nás může nahradit, pokud si to náš lid bude přát. A hrabě Ponten to moc dobře věděl. Byl to právě on, kdo přiléval olej do ohně a rozdmýchával mezi upíry myšlenky na revoluci.
Rodiče se pokoušeli o další dítě, ale matka nás vychovala pět. Mám dvě starší sestry, obě už provdané, a jednu mladší sestřičku, která nám dává všem docela zabrat. Pokud jsem já mohla soudit, tak matka už žádného potomka nepočne.
A teď nemanželský syn. Mám nevlastního bratra. I když s tím matka byla docela smířená, já jsem to nedokázala přijmout. Jak je možné, že je tak klidná? Já bych zuřila.
Ale stejně – uvažovala jsem, jaký asi je.

Vyzkoušela jsem troje šaty, než jsem si konečně vybrala, jaké si večer vezmu. Nakonec jsem si vybrala svěže zelené, saténové šaty se sedlem zdobeným flitry, dlouhé až po zem. Jejich barva mi ladila k očím a navíc podtrhovala mé zrzavé vlasy.
Byla jsem připravená během hodinky. Sprcha, vysušit vlasy, trochu se namalovat; nic zvláštního. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, jen na spáncích jsem si je sepnula sponkami, aby mi nepadaly do očí. Make-up jsem nosila zřídka, ale dneska jsem si ho dala. Oční stíny jsem zvolila decentní, zelené. Ještě boty a bylo to.
Jarní ples se konal každý rok. Vždycky byli pozváni vyšší upíři z města a několik významných upířích vládců z okolních měst. Já jsem na večírky nikdy nebyla, ale moc jsem se těšila na svoje sestry – Johanu a Kamilu.
Z čeho jsem měla největší obavy byl otec. Věděl už, že já vím? Nebyla jsem si jistá, jestli mu to matka řekla nebo si naše tajemství nechala pro sebe. Jak moc k sobě ti dva byli upřímní? Nemilovali se, ale sdíleli vzájemnou náklonnost a důvěru. Stále jsem tomu nerozuměla.
Jako první přijela Johana s manželem. Bylo i jejich manželství domluvené? Měla bych se sestry zeptat – nebo spíš, mohla bych se vůbec na tohle ptát? Ne, určitě se milovali. Když jsem spatřila Johanu, jak vedle svého manžela září, nebylo o tom pochyb.
Sestra mě pevně objala. Lesklé havraní vlasy, které si ke své vlastní škodě stříhala, měla vyčesané do jednoduchého účesu, takže byl krásně vidět její oválný obličej. Byla kopií našeho otce, vysoká, tmavooká a diplomatická.
„Mám novinku,“ zašeptala mi do ucha než mě zase pustila. Spiklenecky na mě mrkla a odešla se pozdravit s nejmladší sestřičkou Erikou, která sice neměla povoleno zůstat na večírek, ale se sestrami se přivítat mohla.
Její slova mi vrtala hlavou. Co má za tajemství? První co mi prolétlo hlavou bylo těhotenství. Už by bylo na čase po dvou letech manželství. Ale s tím by se netajila moc dlouho. Muselo to být něco jiného, něco určeného jen mým uším.
Kamila dorazila o chvíli později společně s prvními hosty. Ona byla vždycky ozdoba naší rodiny a dnes večer se rozhodla opět zářit. Její divokou náturu bylo v minulosti často dost těžké zkrotit. I dnes se vedle ní všichni uvolnili a smáli se už jen proto, že se smála i ona.
Rychle se přivítala s rodiči, mě rychle objala a rychle pustila, jako bych byla žhnoucí uhlík, Eriku pohladila po vlasech, a pak už jsme z ní viděli jen zlatý týl hlavy v davu.
Když byly rodinné ceremonie u konce, byl čas věnovat se hostům. Osazenstvo bylo podobné, jako minulý rok. S některými upíry už jsem se znala téměř důvěrně. Plula jsem mezi návštěvníky, bavila se s nimi nebo jsem je jen pozdravila; to byl můj úkol celého večera. Být milá, společenská a krásná.
Mnoho párů začalo tančit a zábava se rozběhla. V davu jsem zahlédla otce, jak mluví s vládcem sousedního města. Apadin Tura, muž s podobnými ideály jako měl můj otec, byl naším největším a nepochybně nejvěrnějším spojencem. Nepochybovala jsem, že jsou mimo jiné s otcem taky dobří přátelé.
Na chvíli jsem se zastavila a přemýšlela, jestli za nimi nemám jít. Potřebovala jsem rozhřešit otázku ví – neví.
Udělala jsem jeden krok a do kohosi jsem vrazila. Nebo jsme spíš do sebe narazili navzájem. Skoro to vypadalo, jako by se rozhodl jít stejným směrem jako já ve stejný okamžik.
Muž, snad v mých letech, se nervózně zasmál a prohrábl si černé vlasy, které už tak byly dost rozcuchané. „Omlouvám se,“ zamumlal. „Neviděl jsem vás.“ Jeho oči bloudily davem, takže to vypadalo, jako by se omlouval spíš vzduchu než mě.
Nevím proč, ale docela mě to dopálilo. „No, nedivým se, že jste mě neviděl, když se ani nedíváte na cestu.“
Teprve teď mi věnoval svou pozornost. Jeho modré oči mě bezostyšně sjely od hlavy až k patě a zase zpátky.
Pozvedla jsem tázavě obočí. Neznala jsem ho a to mě docela znervóznělo. Takhle se na mě nikdo nikdy nedíval.
„Ještě jednou se omlouvám,“ řekl tentokrát důrazněji.
„Nic se nestalo,“ vydechla jsem.
Modrooký se lehce usmál a s omluvou odplul davem.
Opět jsem zůstala přikována na místě. Sledovala jsem ty široká ramena, jak si razí cestu davem upírů. Náhle se otočil a přistihl mě, jak se na něj dívám. Bylo to rychlé pootočení trupu, úsměv, a pak si to zase rázoval dál, ale tohle stačilo. Jsem si jistá, že kdyby moje srdce bilo, vyskočilo by teď z mého těla, a na malinkatých nožičkách by utékalo k tomu muži.
Ani jsem ho neznala, ale už teď měl moji plnou pozornost. A přece, v tom gestu a úsměvu bylo cosi známého. Ta tvář, jako by kopírovala nějakou vzpomínku v mé hlavě, která ne a ne vyplout na povrch. Ty vlasy, ty oči…
Modrooký se zastavil u dvou mužů, které jsem prve pozorovala. Jeden z nich zdvořile ustoupil a dal prostor nově příchozímu. A pak dvě silné paže sevřely toho muže v náručí. Dvě tváře ve stejné výšce na sebe hleděly, jako by snad ani nedoufaly, že se ještě někdy uvidí.
V tu chvíli, kdy jsem hleděla na profil svého otce jsem pochopila, proč mi tvář neznámého byla tolik povědomá. Můj nevlastní bratr.
Zachytila jsem Apadinův rezervovaný pohled. Něco řekl a v příští sekundě byl u mě. „Na slovíčko,“ zašeptal.
Když jsem nereagovala, chytil mě za paži a jemně mě natočil opačným směrem. Jeho dotyk mě probudil. Uvědomila jsem si, že mám na tváři naprosto šokovaný výraz.
Apadin Tura mě velmi klidně, aby nezbudil podezření, odváděl na terasu v zadní části sálu a já se vůbec nebránila.