Tehdy

Nebe se jí poslední dobou zdá příliš těžké na jedna ramena. Ale nestěžuje si moc nahlas, mohl by to někdo slyšet.
Venku pršelo, nechtělo se jí jít domů bez deštníku, ale překonala nechuť, stáhla dlouhé vlasy do nepořádného drdolu a vyrazila. Sukně se jí po pár metrech začala lepit na holé nohy a baleríny měla plné vody. Nadechla se, vydechla. Zapnula si sako ještě o knoflík výš. Šla svojí cestou jako každý den. Tančila mezi kalužemi a občas se uchechtla. Nad sebou a svou neschopností předvídat. Ušla ještě pár metrů po rovině, pak se cesta mírně svažovala dolů. Kolem projel cyklista, uhnula a pak... pád po mokrých kachličkách. Rozplácla se na nich jako žába, sedřela si kůži na kolenou, dlaních a odnesl to i její nos a kus čela. Zakurvovala. Začala se opatrně zvedat, kdy jí začaly nějaké ruce pomáhat.
„Nechcete pomoct, nebo tak něco?“ Zeptal se majitel rukou. Opatrně se usmála.
„Díky.“ Opravdu byla za tu pomoc vděčná.
„Viděl jsem vás padat. Vypadalo to dost děsivě.“ Žvanil hlas pořád dál. Otočila k němu hlavu. Vyvalil oči.
„O ou.“ Udělal jen.
„Je to tak hrozné?“ Zeptala se se slzami v očích.
„Mám tu papírové kapesníky.“ Výřečnost ho asi přešla. Dívala se na něj se zamlženýma očima. Nevypadal o tolik starší než ona. Svým způsobem byl krásný, ale jen tím způsobem. Nebyl její typ.
„Na... můžeš vůbec hýbat rukama? Teda můžete?“
„Klidně mi tykej, ale ruku ti asi nepodám.“ Poznamenala. Zasmál se.
„Tak jo, máš v těch ránách šutráky, nevím, co s tím. Nemám žádný kurz první pomoci, nebo tak.“ Vykecával se. Trochu ji to nudilo.
„Vyndáš mi prosím z tašky tu láhev? Nelekej se, mám tam bordel.“ Déšť jim padal na ramena, která jsou schopná udržet nebe společně.
„Mám ji, co teď?“
„Teď mi trošku nalij na ruce.“ Poručila. On lil. Štípalo ji to neskutečně. Oči jí začaly slzet.
„Co v tom proboha je?!“ Zeptal se a nevěřícně čichal k láhvi.
„Zbytek vodky, abychom se v divadle nenudili.“ Přiznala s uzarděním.
„Chápu.“ Zasmál se.
„Asi ne.“ Zakroutila hlavou ona. Pokrčil rameny.
„Možná nechápu plno věcí, ale asi bys s tím měla něco dělat.“ Kývnul hlavou ke krvi, která už dorazila k botám.
„Tak díky za pomoc.“ Poděkovala mu. Propaloval ji modrým pohledem, připadala si jako kuře na rožni.
„Není vůbec zač.“
„Měj se a ještě jednou díky.“ Rozloučila se a silou vůle se popoháněla k rychlejší chůzi. Zvednul ruku a dlouho dobu se za ní díval. Byla tak sladce hezká, ale jen sladce hezká. Žádný typ holky, který by si představoval. I když možná právě tuhle chtěl. Pro její zrzavé vlasy, které by mu klouzaly mezi prsty. Pro její mléčnou pleť a tolik červenou krev. Pro její krásné nohy a dlouhé štíhlé prsty. Pro její vůni. A taky pro tu vodku, která jako by k ní nepatřila. Usmál se, když viděl, že pár kapek její krve mu ulpělo na prstech. Jeden si vložil do pusy a ochutnal. Zatočila se mu hlava, jak zvláštní byla. Motor v jeho hlavě začal pracovat na plné obrátky.
Nebe smývalo zbytky její krve spolu s prachem. Jí nebe máčelo ramena a štípalo v očích. Jemu dusilo ohnivou touhu.