Kasandra

Noc byla chladná, ale mě to nijak nevadilo. Vzduch voněl vším, co jaro mohlo nabídnout; stromy, trávou, zvlhlou hlínou. Dřív byla příroda přirozeností nás všech, lidí stejně jako upírů. Dneska už žijeme zcela jinak, a je to škoda.
„Je vám lépe?“
Stále jsem se opírala o kamenné zábradlí terasy. Snad jsem rozdýchávala nějaký druh upířího infarktu, co já vím.
V opuštěné zahradě místy svítila zahradní světla. Chladný větřík si pohrával s čerstvě vyrašenými listy stromů a obohacoval tak šum vzdáleného města o harmonický šelest. Všechno se zdálo klidné a v pořádku. Ale byla jsem v pořádku já?
Odpověděla jsem po pravdě: „Nevím.“
Otočila jsem se čelem k Apadinovi. Na terasu dopadalo světlo ze sálu a doléhal sem jen velmi tlumený hluk hudby a hlasů, takže tu bylo skvělé místo na rozhovor.
„Nejraději bych se tam vrátila a poprosila otce, aby ho poslal pryč,“ řekla jsem. „Víte, co myslím?“
Upíří vládce sklopil zrak. Odpověděl, aniž by se mi podíval přímo do očí: „Popravdě, Kasandro, chápu váš neklid, ale,“ zamračil se, „zároveň souhlasím s vaším otcem.“
„Souhlasíte s čím?“ vyletěla jsem. „S jeho milenkou, se lhaním? Souhlasíte, aby se tady jeho nemanželský syn ukazoval všem upírům na očích? Můj otec má díky svým názorům už tak dost podrytou autoritu. Tohle ho může zničit.“
Povzdechl si.
Musela jsem se zase přinutit ke klidu. Bylo jasné, že o tom Apadin něco věděl, ale zřejmě mu bylo zatěžko probírat to zrovna se mnou. „Omlouvám se.“
„V pořádku,“ odvětil vládce města. V jeho hlase jsem zaslechla úsměv. Vzhledla jsem, abych se přesvědčila, že se opravdu směje. Usmíval se – na mě.
Bezmyšlenkovitě jsem zkřížila ruce na prsou a uhnula jsem pohledem před jeho očima. Náhle jsem si uvědomila intimnost téhle chvíle. Nedělali jsme nic špatného, přesto jsem se cítila nesvá.
Apadin Tura byl velmi pohledný muž. Velmi starý, charismatický upír. Na člověčí léta byste mu připsali svěžích čtyřicet. Ve snědé tváři měl spoustu vrásek, hlavně kolem tmavě hnědých očí. Černé vlasy střižené nakrátko měl samou vlnku a byly stále plné života.
„Prosím, mluvte se mnou,“ prolomil ticho.
„Zrovna teď mám na srdci spoustu křivdy,“ řekla jsem. „Nechci vás tím obtěžovat.“
„Klidně obtěžujte,“ usmál se Apadin a uvolněně se opřel o zídku.
„Mám hrozný strach ze změn, které mají přijít,“ začala jsem opatrně. „Svět se hodně změnil. Lidé dneska smýšlejí docela jinak. Dneska už v nás nikdo nevěří. Skrýváme se proto, že chceme zůstat v utajení, nebo proto, že je nás čím dál méně a lidé se nás nebojí?“
Zadívala jsem se znovu do tmavých zákoutí zahrady. V paměti jsem si připomínala doby, kdy byl svět poměrně prázdné místo. Lidé se nehonili za úspěchem a penězi, ale starali se o přírodu a budovali rodiny. Jistě, často to byl boj o přežití, ale takhle prostě život fungovat má.
Pokračovala jsem: „Můj otec chce pro upíry to nejlepší, ale myslí zároveň na dobro lidí. Vždyť sám dobře víte, že spousta přeměněných upírů loví lidi pouze pro zábavu. Jsou divocí, nezvladatelní. A je jich čím dál víc. Otec se snaží udržet hierarchii, ale přibývá upírů, co nesdílí jeho sympatie k lidem.“
„Máte pravdu, čistokrevných upírů ubývá, hlavně díky naší vládychtivosti,“ řekl Apadin. „Váš otec se je snaží držet zkrátka a má hodně příznivců, nemusíte se bát.“
„Ráda bych s vámi souhlasila,“ oponovala jsem, „ale je stále mnoho upírů, co nechtěli otce coby upířího vládce. Tihle následují hraběte Pontena. Čekají jen na správný okamžik.“
Náhle se zasmál. „Omlouvám se, ale jako bych teď mluvil přímo s ním. Máte opravdu dobrý rozhled o situaci.“
„Za to může právě otec,“ oplatila jsem mu úsměv. „Věčně na mě neměl čas, tak jsem ten svůj začala trávit s ním v pracovně. A zbytek zařídily knihy.“
Apadin mi jemně položil ruku na rameno „Přesto, nemějte obavy. Mezi těmi, co vašeho otce odsuzují je velmi málo vyšších upírů,“ řekl klidným hlasem. „Ti, co mají hlavní slovo jsou na jeho straně.“
Usmála jsem se. „Jako vy.“
„Jako já,“ přikývl. „Odpusťte, že to řeknu, ale je opravdu škoda, že nejste muž. V tom nejlepším smyslu slova.“
„Někdy si říkám to samé,“ odvětila jsem vážně.
Apadin si odkašlal. „Na druhou stranu, je dobře, že jste žena,“ řekl a nabídl mi rámě. „Zatančíme si?“
„S radostí,“ zněla moje odpověď.

Apadin mi byl skvělým společníkem po celý zbytek noci. Tančili jsme, povídali si, smáli se. Pro jednou jsem nechala starosti stranou a prostě se bavila. A víte, co? Bylo to krásné. Ta noc byla krásná.
Nejsem snílek, spíš realista, po otci, ale představovala jsem si, jaké by bylo strávit další večer s ním. Ta myšlenka mě rozechvěla. Z imaginárního světa, plného romantiky, mě vytrhl hlas mého otce.
Navzdory všem mým očekáváním, Johana s Kamilou neodjely. Byla jsem vážně šťastná, když jsem je ráno po plese potkala v domě. A překvapená.
Nuže, teď jsme, celá naše rodina, seděli na pohodlném, koženém gauči v pracovně a čekali, co se bude dít. Matka byla klidná, starší sestry zmatené, Erika jako vždy chvíli neposeděla a já jsem byla napjatá k prasknutí. Cosi jsem tušila.
„Chtěl bych vám oznámit něco důležitého,“ řekl otec. Ležérně se opíral o stůl a řeč jeho těla nám křičela do očí, jak je mu tahle chvíle nepříjemná. Začínalo mi být zle.
Pokračoval: „Jsou to už dva roky, co nás Patrik opustil.“ - Ježiš, opustil? Zemřel! - „Ta ztráta byla pro nás všechny těžká. Donutilo nás to víc se o sebe zajímat navzájem, důvěřovat si.“
Otec zkřížil ruce na prsou. Očima hypnotizoval špičky svých lesklých bot. V duchu jsem ho povzbuzovala: „Řekni to, řekni to!“ Téměř jsem vyletěla na sedačce.
„Mám syna,“ vydechl najednou. „Je to váš nevlastní bratr. Jmenuje se Paul. Před nedávnem jsem ho vyhledal, abych mu řekl kým je.“
Znáte rčení, klid před bouřkou? Takové se rozhostilo ticho, hrobové ticho, a pak totální chaos. Sestry, jedna přes druhou, začaly otce bombardovat otázkami typu: „Jak to myslíš?“ „Kdo je to?“ „Kdy se to stalo?“ A podobně.
Jen já s matkou jsme neříkaly nic. Asi vám nemusím vykládat, že chladná žena vedle mě, byla opět pouze chladná. Zato ve mně se bouřily všechny myšlenky. Tísnivý strach mi stoupal tělem, jako by mě někdo pomalu pokládal do ledové vody.
Tohle „rodinné sezení“ mělo jen jediný důvod. Otec šel s pravdou ven. Už nebude tajit svého syna.
Mou soukromou krizi završila Erika, která vypískla: „Zase budeme mít brášku!“

Ani nevím, jak jsem se ocitla na chodbě, ale další, co jsem si uvědomila bylo, jak pádím, co nejdál od pracovny. Co nejdál od nich.
A pak, když už jsem si myslela, že hrozný den už nemůže být víc podobný noční můře, jsem narazila na něj.
„Hej, zase vy?“ prohodil Paul.
Chytil mě za ramena, když jsem zavrávorala, aby mě stabilizoval. Vykroutila jsem se mu a ustoupila z jeho dosahu, jak jen mi to šířka chodby dovolila. „Nesahej na mě!“
Paul zvedl ruce na znamení „já hodný kluk.“
„Udělal jsem vám něco?“
„Ještě ne,“ odvětila jsem. „Co tady vůbec děláš?“
Jeho obočí vylétlo vzhůru. Tvářil se tak moc zmateně, že bych mu to skoro věřila. „Vy mě nemáte moc ráda, že?“
„Miluji svou rodinu a jestli půjde kvůli tobě ke dnu, osobně se postarám, abys za to zaplatil,“ ubezpečila jsem ho.
„Aha, takže už to víš,“ pochopil.
Odfrkla jsem si. „Věděla jsme to už dávno před tím než jsme se potkali.“ Otočila jsem se na podpatku a odcházela, když mě ještě něco napadlo. Otočila jsem se zpátky. „A mimochodem, ocenila bych, kdybys zůstal u toho vykání.“
Paul na mě vyvalil oči. Vypadal na rozpacích, ale v očích se mu objevily takové jiskřičky, že jsem před ním málem ustoupila. Ustála jsem to, jsem statečná holka.
„Dobrý nápad,“ zavrčel Paul. „V tom případě pro vás platí to samé.“
„Prosím?“ Teď jsem ho prošpikovala nenávistným pohledem já.
Pokrčil rameny, nevinnost sama. „Oficiálně jsme teď sourozenci, stejná pravidla platí pro nás oba. Přeji vás hezký den, Kasandro.“
S malou úklonou, která rozhodně nebyla zdvořilá s tím jeho povrchním úšklebkem, se ke mně otočil zády a byl pryč.
Skutečně jsem byla ochotná nenávidět někoho, koho jsem poznala teprve včera? Odpověď zní – ano, ano byla. Ten chlap mě doháněl k šílenství.

„Ťuky, ťuk! Můžu dál?“
Johana nejistě postávala ve dveřích mého pokoje. V jedné ruce držela pugét mých oblíbených květin – slunečnic – a ve druhé podivně vyhlížející knihu.
„Pojď dál,“ pokynula jsem ji.
Zavřela jsem za ní dveře a znova jsem se sebou plácla na postel, kde jsem měla rozházené výkresy, skicák a pastely, po nichž chytám, když je mi smutno.
Johana položila dárečky na stůl u okna. Sebrala z police jednu z mnoha váz, které tam ležely s dalšími lapači prachu, a odběhla do koupelny napustit kytce vodu. Všechno potichu. To jsem na ní milovala. Já i ona jsme nikdy nepotřebovaly vyplňovat ticho nesmyslným tlacháním.
Kamila s námi tuto vlastnost nesdílela.
Když usadila moje slunečnice do vázy, sebrala knihu a šla si ke mně sednout.
„Co je to?“ ukázala jsme na svazek, protože na knihu to mělo dost tmavé a tlusté stránky.
Sestřička se opřela o čelo postele a pokynula mi, abych se k ní připojila. Musela jsem se usmát. Vždycky jsme spolu takhle sedávaly. Myslím, že jsme si jedna druhé vynahrazovaly matku.
Opřela jsem se o její rameno a vychutnávala si její blízkost. Už tak dlouho jsme nebyly spolu sami.
Cítila to stejné. Vlepila mi polibek na temeno hlavy a řekla: „Víš, jak jsem ti na plese řekla, že mám pro tebe novinku.“
„Hm-hm,“ přikývla jsem.
„No, tak jsem ti ji přišla říct,“ pokračovala. V jejím hlase jsem cítila napjetí – a radost.
„Tak mi ji řekni,“ nabádala jsem ji.
„Ne-e, nejdřív pověz něco ty mě. Táta říkal, žes s ním mluvila o univerzitě, je to pravda?“
Narovnala jsem se, abych jí viděla do obličeje. „Ano, mluvila.“
Pokývala hlavou. „Pořád to chceš?“
„No, maturovala jsem už před rokem, otec o vysoké nechtěl ani slyšet, ale,“ pokrčila jsem rameny, „tady stejně nemám co dělat, takže je to stále aktuální. Proč se ptáš?“
„Podívej se na tohle,“ řekla a podala mi desky.
Otevřela jsem je – bylo to fotoalbum. Na první stránce byly fotky nějakého domu, zahrady a dalších míst, které k budově patřily. Otočila jsem list - na další fotce byl Apadin Tura.
„Dobře, o co tady jde?“ vykoktala jsem nervózně.
„Kasandro, Viktor je s Apadinem velmi dobrý přítel už od dětství,“ vysvětlovala. „Byly spolu na škole a – zkrátka velmi dlouhé a pevné přátelství. A při jednom nedávném rozhovoru se Apadin mému drahému manželovi svěřil, že si hledá manželku - “
„Krásné, ale jak to souvisí se mnou,“ skočila jsem jí do řeči. „A s tímto albem?“
Johana obrátila oči v sloup. „Jsi dost chytrá, abys už pochopila, kam tento rozhovor směřuje, Kasandro.“
„Takže ty jsi teď straší sestra-dohazovačka, nebo jak?“ vyprskla jsem smíchy.
„Jen říkám, že máš i jinou možnost než zůstat tady zavřená a univerzitu.“
„Johano, takovou tě neznám,“ nechápala jsem. „Nikdy předtím ses se mnou nebavila o – manželství - “ to slovo znělo z mých úst divně.
„Já se vdávala v tvém věku, vzpomínáš?“ řekla. „Chci pro tebe jen to nejlepší. A navíc jsem vás spolu včera viděla.“ Po tváři se jí rozlil spiklenecký úsměv.
Odvrátila jsem pohled. Bože, včera jsme se bavili jako děti. Všem na očích. Kdo si toho ještě všiml.
Sestra mě pohladila. „Za to se nemusíš stydět. Líbí se ti?“
„Líbí,“ přiznala jsem celá na rozpacích.
„Dobře!“ zajásala Johana. „Takže, co kdybych se dneska oprostila od manžela, na noc se nastěhovala k tobě a pověděla ti všechno, co vím o těch fotkách, co držíš, i o jejich majiteli?“
Zasmála jsem se. „Dobře!“
„Skvělé!“
Nemožně jsme se smály ještě dlouho potom. A nějaký ustrašený hlásek v hlavě na mě křičel: „Co to u všech slunečnic na světě děláš, Kasandro?!“

Nechaly jsme otevřené dveře na terasu, která spojovala několik dalších pokojů v složitém systému kaskád a zídek, dokořán. Průchod byl zakrytý jen tenkou záclonou.
Do mého pokoje proudil vlahý vánek dalšího krásného jarního večera. Bylo slyšet, jak venku začíná pomalu mrholit. Ten zvuk připomínal kánon symfonie samotné přírody. Déšť pozvolna přišel a zase odešel.
Neměly jsem rozsvíceno, ani jsme to nepotřebovaly. Ale pro atmosféru jsme zapálily pár svíček z včelího vosku. Měla jsem je nejraději.
Moje ložnice se, s naším přispěním, proměnila téměř ve stan. S Johanou jsem si lehly na zem a byly jsme zase jako malé holky.
„A tohle je Chaba, Apadinova matka,“ ukázala Johana na velice nádhernou ženu na fotce, jejíž vlasy byly černé jako uhel a leskly se jako satén.
Mě ale upoutala zelenooká blondýnka po jejím boku. „A kdo je tohle?“
Johana se ošila. „To je Patricie.“
„Kdopak je asi Patricie?“
„Chabina schovanka,“ odpověděla sestra. „Je to její favoritka.“
„A proč se už Apadin neoženil s ní?“ nechápala jsem.
„Patricie zrovna dvakrát nezasáhla jeho srdce. Navíc, pokud já mohu soudit, je to pěkná potvora.“
„Vážně?“
Kysele se usmála. „Tak si říkám, jestli nemá něco společného s naší Kamilou.“
„No teda, Johano!“ napomenula jsem ji naoko pohoršena a plácla ji polštářem.
A zase jsme se smály.
I když polštářová bitva zaměstnávala mé ruce, hlava si dělala, co chtěla. Dozvěděla jsem se spoustu věcí. Byla jsem tak nezkušená, co se mužů týče, nerozuměla jsem pocitům, co mě zasáhly pokaždé, když Johana zmínila jeho jméno. Všechno, co mi o Apadinovi řekla mi přišlo vzrušující.
„Jak ses vlastně dozvěděla to všechno,“ zeptala jsem se, když jsme skončily se soubojem.
Ležely jsme v měkkých peřinách a držely se za ruku.
„Viktor,“ řekla na vysvětlenou.
A pak jsme už jenom mlčely a vychutnávaly zvuky noci.
Upíři nemohou spát, ale když ležíte dost dlouho v klidu, dostanete se do stádia podobného vegetaci. Tělo si vždycky najde způsob, jak odpočívat.
Johana vedle mě strnula. Byla naprosto uvolněná a šťastná. Já jsem se taky cítila krásně, ale nemohla jsem přestat myslet. Hlavou se mi stále honily všechny možné otázky.
Za poslední dva dny se událo víc věcí, než za celý můj život. Jako by se všechny strasti nahrnuly do jedné éry mého bytí a prostě čekaly, až k nim dojdu.
Cítila jsem, jak to nezvládám.
Pracovala jsem na vyprázdnění hlavy, když jsem vycítila pohyb za záclonou. Posadila jsem se na posteli a pohlédla na sestru. Byla mimo. Spustila jsem tedy nohy z postele a zamířila ke dveřím, abych je zavřela.
Zalapala jsem po dechu. Za tenkou clonou se rýsovala tmavá postava. Pomalu jsem došla k oknu a odhrnula závěs.
Pozoroval mě stejně, jako včera večer, když jsme se potkali poprvé. Jeho modré oči byly tak chlapecky důvěrné, ale z toho obličeje se na mě díval muž. Jakákoliv slova mi uvízla v krku.
Nepohnul se, nic neřekl. Jen se na mě díval, jako bych byla jediná věc ve vesmíru. Vyděsil mě.
První jsem se pohnula já. Popadla jsem jedno křídlo dveří, pak druhé, nakonec jsem zaklopila západku. Pořád tam stál, i když jsem pustila přes okno záclonu. Cestou k posteli jsem si přála, aby Paul zmizel ze života nás všech.
A aby zmizel z mé hlavy, odkud si bezostyšně razil cestu k mému nebijícímu srdci.