Milá Matko představená

Milá Matko představená,
Je mi to líto, ale musím odejít. Náhlé okolnosti mě k tomu nutí. Myslím, že nejsem hodna vašeho dívčího kláštera. Tedy spíš hoden. Ano jsem muž….

Postarší jeptiška čtoucí dopis zbledla. Ne že by četla Matce představené dopisy. To jen občas. V klášteře je nuda a tak si krátila čas uklízením. Co jiného se dá taky dělat v božím chrámu. Že narazí na takovou věc neušila. Dopis o falešné schovance? To se nesmí nikdy pani vrchní dovědět. Usoudí, že další řádky už jí nezabijou a pokračuje.

Věste, že mě nevedl podlý zájem o dívky. No, možná trochu, ale to jen zezačátku. Teď jsem naprosto vyléčený ze smilstev a vím, že žena je čisté stvoření, které je hodno náležité péče. Prosím nezlobte se na mě. Hlavně tento dopis netrhejte a zkuste mě vyslechnout.

„To si piš, že by to neroztrhala. Hned po prvním řádku by ji stihla mrtvice. Čeho jsme se to dožili…“ Chvíli se dívá z okna. Stejně jí to nedá a čte dopis dál.

Víte, když člověk má doma peklo, nezbude mu nic jiného než útěk. Ovšem většinou si to maluje trochu jinak. Bez prostředků, bez jídla sám na cestě světem to zní lákavě. Třeba v létě to nebyl problém. Podzim už byl horší. Zvláště ty říjnové lijáky. Pakliže mělo přijít nejhorší tak přišlo v zimě. Mohu říct na hlavu Svatého Šebestiána, že takové mrazy jsem nečekal. Už to nebylo poklidné spaní na mechu, kdepak jen mráz a ohromné závěje sněhu. Prsty mrzly stejně rychle jako nohy, které už nehlásily příslušnost k tělu. S velikým úsilím mě donesli k nejbližší vesnici. Lidská obydlí, tělo rodinného krbu. Myslíte si, že mě někde pustili aspoň na seník? Ale kde že… hned na mě poslali psy. Upnul jsem se k bohu a požádal ho, aby mi ukázal cestu. Dva dny nic a pak přišel ten sen o vašem klášteře. Sebral jsem u jedné hospodyně šaty a vydal se cestou, kterou mi vyjevil sen. Dovedla mě až k vám. Už stačilo jen počkat před bránou až někdo půjde ven. Žel, nevím proč to trvalo tři dny a já musel dostat zápal plic. Asi boží vůle. Jen díky vašemu dobrému srdci jsem teď naživu.

„Sestro Kláro! Všude vás sháním. Kde se touláte?“
„Jen jsem tu byla setřít prach sestro Markéto.“ Vykoktá a spěšně schová dopis za zády.
„Co to máte? Že tu zase slídíte? Že si nedáte říct. To jste tak zvědavá? Ukažte dejte sem ten dopis.“

Po mém uzdravení mi došlo, že takovou péči jako mám tady jinde stěží získám. Navíc tu byla spousta krásných dívek. Všechny krásné jako z růže květ. Srdce mladého jinocha plesalo. Převlek bohužel nedovoloval projevy náklonnosti tak hlas mého srdce zůstal skryt. Jako sirotu jste mě nemohli vyhnat tak jste mě poslali do klášterní školy. Tedy mohu říct, že jsem si vždy myslel, že se tam učí jen číst a psát. Asi ve snu by mě nenapadlo, že se tam bude i vařit, vyšívat, předčítat poezie a takový sborový zpěv bych také nečekal. Bylo toho na mě moc. Nic z toho mě doma neučili. Jediné co jsem uměl bylo kácet stromy. Sekat dřevo, dojit kozy a krávy. Ale na vyšívání jsem nestačil. Na mou duši kdyby nebylo mé přítelkyně Adély tak bych byl asi ztracen.

„To snad ne. Ježíšku na křížku jestli se to dozví Matka představená.. Sestro Kláro okamžitě sem přiveďte Adélu, ale rychle.“

Dívka jménem Adéla s rudými líčky přicupitala velmi záhy. Postavy byla štíhlé narozdíl od vznešených opatrovnic. Dlouhé kaštanové vlasy spletené do copu táhnoucí se až do půli zad. Jemný obličejík s nevinným kukučem a hnědé oči zaryté do kamenné podlahy. To vše byla ona.

„Podívej se na mě.“ Dívka opatrně vzhlédla.
„Ty jsi o tom věděla, že? Neřekla nám nic. Nu? Co na to odpovíš?“
„No… Víte, on byl tak bezradný. Trochu jsem mu pomohla. Nechtěla jsem aby byl vyloučen a odkázán k žebrotě. Prosím neubližujte mu. On to nemyslel zle…“
„My posoudíme jak to myslel. Přistup a čti nahlas ať to všichni slyší.“

Vyšívání se za chvíli stalo hračkou. Modlitby jsem zvládl nazpaměť. Dokonce knihy mi otevřeli cestu do světa vědění. Musím přiznat, že jsem změnil pohled na věc. Poezie mě velmi oslovila. Dokonce jsem začal sám psát. Věříte tomu? Syn kováře a píše básničky! To vše díky mé múze Adéle.

Dívka na okamžik přestala. Zakašlala.
„Ukaž dej to sem. Takhle bychom tu byli do soudného dne.“ Sestra Markéta rázně vzala dopis a počala číst.

Jen jedno jsem nechápal. Proč taková krásná vzdělaná stvoření pořád mluví jen o svatbě, ženichovi a dětech? Copak nevědí jaký je svět venku? Co je čeká? Bylo mi jich líto. Učily se poslušnosti a oddanosti k manželovi, ale nevěděly co je to láska. Nicméně byl jsem také dívka tak jsem s tím musel žít. Jediné co jsem mohl udělat tak aspoň jedné z nich ukázat co se pod tím slovem skrývá. Čas kvapil. Adéla mi pověděla o svém nápadníkovi. Prý ctnostný muž jehož povoláním je šít šaty. Starý mládenec to byl! Žena mu umřela a hledal si za ní náhradu. Začal jsem jí psát básně. Snažil se jí přesvědčit, aby se nezavázala tomu náfukovy v lesklém kabátě. Však nevyslechla mě. Při čtení mých dopisů se sice červenala, ale nedbala mých citů. Pořád mluvila o tom blábolu s manželství. Prý mé lásce uvěří až zaklinká třikrát starý zvon ve velké katedrále. Téměř mě braly mrákoty. Jak mám rozeznít starý, rezavý zvon bez srdce, který nikdo už dlouhá léta neslyšel? Aspoň vidíte jak ženy dokáží být kruté. Zapomněla ovšem, že pořád jsem syn kováře. V kutlochu bývalého správce byla bez využití parádní pec s nářadím. Ještě posbírat mosaz.

„Tak už víme kam zmizely všechny svícny!“ zaradovala se sestra Klára do ticha. Nikdo však její nadšení nesdílel.

Jestli jste se dostala v dopisu až sem tak touto dobou nejspíš přivazuji nové srdce do nitra zvonu. Můžu jen doufat, že se na mě nebudete zlobit. To víte to všechno ta poezie co jste nám četla opravdu lidem dává křídla… Prosím slibte mi jen jediné jestli se mi to povede dejte mi Adélu za ženu. Vím, že to je sirota a jediný, kdo mi může dát svolení jste vy. S tím seschlým dědkem ji nic dobrého nečeká. Přejte mi štěstí v mém konání vždyť mě vede láska.

Váš Adam

„Co je to tu za sněm? Člověk je na chvíli pryč a už se tu dějí psí kusy.“ Rozrazila dubové dveře Matka představená. Udýchaná rázně kráčela ke stolu a usadila svou obrovitost na židli.
Než však kdokoli dokázal cokoli říci ozvalo se náhlé: Klink! Za chvíli následované dalším již zřetelnějším: Klink! Pak ovšem nastalo ticho. Adéla se zachvěla a Matka představená nechápavě hleděla směrem ke zvonici. I když přísnost sester nedovolovala mít nějaké sympatie k tomu proradnému mladíku obě dvě si nyní přáli, aby přišlo i to tření zazvonění. S hlasitým: Klink! Přišlo. Sestry i Adéla se zaradovaly.
„Může mi to někdo vysvětlit?“ sestra Markéta výmluvně ukázala na dopis a s úsměvem pustila nedočkavou Adélu ven vstříc svému budoucímu muži, který si jí bude nepochybně vážit a na rukou nosit.