Žiju,ale nic necítím

Stejná tvář,stejné oči a stejný úsměv.Budila mně každé ráno.Jen stěží jsem jí ale dokázala říkat mami.I když ke mně byla moc milá,i když se chovala vždy správně a dala mu vše co chci.Bylo těžké nazývat jí tímto jménem,protože pro mě byla jen jedna z tisíce osob,které jsem často potkávala.Už jako malá jsem měla tyto pocity.Moje první slovo nebylo ani mámá,táta,bába nebo děda.Ne,moje první slovo totiž nebylo.První,co mi vylezlo z úst byla věta,,Potřebuju na záchod.“Už jako malá jsem byla odlišná.Nechápala jsem slovo kamarád.Nechápala jsem slovo mít rád.Teď,když jsem velká,mi vše došlo.Ve svých třinácti letech jsem si uvědomila,že nic necítím.Nemám žádné city ani pocity.Jsem jako stroj.Můžu odrecitovat nazpamět naučenou větu,že,,kamarád je někdo,koho máme rádi,s kým se dělíme o své zážitky,komu naprosto důvěřujeme a trávíme s ním hodně času“ ale kdybych to měla předvést,nedokázala bych to.Zkrátka ne,nešlo by to.Nedokážu se ani zamilovat.Jsem zkrátka jako nemyslící stroj,které často vídám v továrnách a nebo jako počítače ve školních učebnách.Ano,počítač,to je to správné slovo,to mně vystihuje.Jako bych v sobě měla nějaký program,který mně řídí.Na této planetě je málo lidí,jako jsem já.Ale na jednoho už jsem narazila.Černé vlasy,modré oči.Modré oči bez známky lítosti nebo smutku.Stála s krvavým nožem v ruce.S nožem,ze kterého pomalu na zem odkapávala krev.Vedle ní ležela dívka s očima hrůzou vytřeštěnýma.Ležela,ale nedýchala ani nemluvila.Srdce v její probodnuté hrudi se ani nepohlo.Věděla jsem,že ji zabila,ale v jejích očích se přesto nezračila žádná lítost,sebemenší lítost v nich nebyla.Pohlédla na mně a potom pomalu odkráčela tmavou uličkou.To bylo poprvé a naposled,co jsem poznala tu dívku.Dívku beze jména,bez lítosti a smutku.
Taková jsem i já,ale nechci dopadnout jako ona.Nechci,aby ze mě byl vrah.Nechci ubližovat lidem.Nevím nic o své minulosti.Našli mně jako sedmiletou dívku,která nemluvila.Nepromluvila jsem ani jediné slovo do svých deseti let.Potom jsem řekla jednu větu a začala mluvit.Nechci vzpomínat na minulost,kterou si stejně nepamatuji a proto chci žít.Snažím se žít.Každý den chodím do školy a pevně se řídím pravidly.Pilně se učím a snažím se skamarádit,i když to pro mě nic neznamená.Nechápu,proč se na mně upírají pohledy dvou chlapců.Jeden,modrooký s hnědýma vlasama a druhý zelenooký blonďák se na mně hodinu co hodinu dívají se zvláštním výrazem v očích.,,Milují tě“řekla Lissa.Milovat,mít rád,vím to co znamená,ale nedokážu to pocítit,ani projevit.Nedokážu ani brečet,ani se smát,mám jenom chladný výraz,bez emocí.Nikdy jsem žádné neprojevila.Další přestávku ke mně jeden z nich přišel.Zelenooký Mark.,,Miluju tě a chci být s tebou“zašeptal.Jen tak jsem stála.Nevěděla jsem,co mám dělat.Ostatní holky se o tom dost často bavili.Zaslechla jsem,jak někdy říkají,kolik kluků se jim líbí.Ale já tyto pocity nemám.A tak jsem nic neřekla a odešla.Druhý den se mě modrooký Yoruki zeptal,jestli bych mu nepomohla s matematikou.Pomohla jsem.Stali jsme se,jak by to jiní řekli,přáteli.Nejlepšími přáteli.Tak to pokračovalo celé dva roky.A pak nastala změna.Jako by se ve mně něco obrátilo.Najednou jsem nemohla ignorovat to,jak se bavil s ostatními dívkami.Možná by to jiní nazvali žárlovist,ale já jsem byla v tu dobu tak zmatená,že jsem názvu vůbec nevěnovala pozornost.Bylo mi jedno,jak se to jmenuje,jenom jsem chtěla,aby ten pocit konečně zmizel.Aby ho odvál studený vítr a aby ho divocí koně rozmetli na kopytech.Ten den jsme byly i s Yorukim na střeše.Prozradila jsem mu o své mysli bez emocí.Že nemám emoce.Myslím,že ho to mrzelo.Vítr povíval mými vlasy.,,Miluju tě,ale vím,že ty mně nemiluješ,proto chci umřít,nemůžu bez tebe žít“zašeptal.Jeho slova se ztrácela ve větru.Popošel k okraji střechy.Chtěl seskočit dolů.,,Vím,že necítíš smutek,radost,lásku ani nenávist,sbohem,má milá Sofie…“zašeptal.Skočil dolů a cítil vítr,šlehající proti němu.Náhle ho však zachytila teplá ruka.Vytáhla jsem ho nahoru.,,Sof…..“šeptal,ale náhle strnul.Pohlédl do mojí tváře.Něco mokrého a teplého po ní stékalo.Překvapeně jsem se toho dotkla rukou.Voda.Slaná voda.Říká se tomu slzy.Já…Já brečím.Brečím.Slzy mi stékají po tvářích.Nejsem bez citů.Ne úplně.Přistoupila jsem k Yorukimu a objala ho.Líbil se mi ten pocit jeho hřejivého těla.Chci tak zůstat na věčnost…

,,Další panenka se probudila k životu,začínají být čím dál víc na obtíž“pousmála se černovlasá dívka a její modré oči pohlédli na objímající se dvojici.