Once...in Suomi 24

Doma byli všichni rádi, že je Anssi v pořádku. Prvních několik dní bylo skvělých, tak jako před nehodou. To jsem ale netušila, jak se všechno změní.
Vařila jsem pokojně večeři a míchala rajčatovou omáčku, když jsem zaslechla z puštěné televize známé tóny elektrické kytary.
"Páni páni páni!!!" Vřískla jsem a skočila po ovladači, abych přidala volume. "All I want is a little of the good life All I need is to have a good time, ooooooooo, the good life...Johohoooo skákala jsem do rytmu a Anssi na mě jen nechápavě hleděl.
"Ty jsi blázen." Zavrtěl hlavou a zavrtal pohled zpět do obrazovky svého notebooku.
"Aaa proootooo mě milujeeeš!" Smála jsem se a doskákala až němu, abych se koukla co dělá. Jenže on sebou prudce trhnul a počítač zaklapnul. Docela mě to vyvedlo z míry, protože tohle jindy nedělal.
"Co..."Vykoktala jsem.
"Páli se ti jídlo." Zarazil mě a odešel do ložnice. Celá zkoprnělá jsem šla domíchat omáčku a cítila se zmateně.
U večeře Anssi ani nepromluvil a myšlenkami byl úplně jinde. Dostávala jsem z něj jen jednoslabičné odpovědi nebo zamručení. Naházel do sebe rychle večeři, a když jsem ho poprosila, jestli otevře láhev vína, jen mi oznámil, že nemá čas a odešel. Slyšela jsem jen jak za ním cvakly dveře a zůstala jsem v prázdném bytě sama. V sobotu večer šel někam ven a mě nechal doma samotnou. Ani by mi to nevadilo, ať si jde, kam chce, jen kdyby mi řekl kam. A tak jsem si udělala večer jen sama pro sebe. Spořádala jsem nanukový dort z mrazáku a vypila celou láhev vína. V televizi dávali nějaký zábavný pořad, kde shodou okolností byl hostem zpěvák z Vivianovy kapely Theon. Dělal vtípky, kterým moderátor nějak nerozuměl, protože byl suchar a celé to tak nějak působilo trapně. A tak jsem se schoulila rozmrzele na gauči a usnula. Probudila jsem se zrovna když Anssi vypínal televizi. Všude byla tma jen na hodinách jsem viděla, že je něco málo po půlnoci. Sehnul se ke mě a zvedl mě do náruče. Obtočila jsem mu ruce kolem krku a přitiskla se k němu.
"Kde jsi byl?" Zešeptala jsem zastřeným rozespalým hlasem.
"Musel jsem něco zařídit."
To mi asi muselo stačit. Když už mě tak vzbudil, byla by škoda toho nevyužít. Položil mě na postel a posadil se na svoji polovinu. Sundal si triko a kalhoty a protáhl se. Položila jsem mu ruku na záda a trochu se pošoupla blíž k němu. Ani se nepohnul. Políbila jsem ho na krku a přesunula ruku na břicho.
"Chyběl jsi mi tu." Zašeptala jsem mu do ucha a sjela rukou trochu níž, ale Anssiho teplá dlaň mě zarazila.
"Dneska ne, jsem unavený." Otočil se ke mě. Políbil mě jen na rty, zakryl se a do minuty spal. Zůstala jsem sedět na posteli celá zcepenělá a šokovaná. On mě odmítnul? On se semnou nechtěl milovat? Co jsem udělala špatně? Jenže pak ve mě začalo něco hlodat. Divný pocit nejistoty.

Ráno mě probudila vůně čerstvého pečiva a pískání ze sprchy. Ležela jsem tam tak v posteli a pozorovala smítka prachu zářící a poletující v slunečních paprscích pronikajících skrz žaluzie. Dneska se mi nikam nechtělo. Do práce jsem šla až na odpoledne a tak jsem měla chuť se teď jen válet.
„No konečně jsi vzhůru.“ Vešel do ložnice Anssi jen v trenýrkách a ručníkem si vytíral vodu z vlasů.
Nechal si ručník viset okolo krku a donesl mi čerstvý loupák a kafe. „Byl jsem si zaběhat a zrovna otevřeli pekárnu, tak jsem si říkal, že by sis dala.“
„Aaah já tě miluju.“ Zasténala jsem, když jsem se zakousla do čerstvého křupavého pečiva. Tak že, by všechny chmury ze včerejška byly zažehnány? Spokojeně jsem se opřela o jeho záda. Hřál jako moje osobní kamínka.
„Tak fo budeme nefka ďeuat?“ Zahuhlala jsem s plnou pusou a drobila do postele.
„Jestli chceš něco dělat, tak klidně, ale já musím dneska do Hellsinek. A to už za….“ Mrknul na hodinky. „No už teď jdu pozdě. Tak ahoj lásko, uvidíme se večer.“ Zmizel dřív, než jsem stihla nějakým způsobem protestovat.
Vyhrabala jsem z pod postele tašku s diářem a koukla se na operace, které dneska mám. Zhodnotila jsem situaci a uznala, že je správný čas na to, vzít si dovolenou. Už jsem se chystala zavolat do nemocnice, když se mi mobil sám od sebe rozdrnčel v ruce. Na displayi svítilo cizí číslo.
„Prosím?“ Optala jsem se neutrálním hlasem.
„Slečna Shadowsová?“ Zazněl ze sluchátka mužský hlas.
„Ano?“
„Tady Niklas Samaalsen z Tampereen päiväkirja.“
V duchu jsem zaskučela, že jsem ten telefon vůbec zvedala. Tampereen päiväkirja byl Tamperský bulvární deník, který četla Anssiho maminka, Sami a půlka Tampere, k mé nelibosti. A Anssi ho občas taky koupil. Co ale může chtít ten chlápek zrovna po mě? Jestli si myslí, že mu na Anssiho prásknu nějaké pikantnosti, tak se šeredně plete.
„Jak vám můžu pomoci?“ Nasadila jsem co nejpříjemnější hlas.
„No jste přítelkyně jedné z hvězd finského hokeje a veřejnost o vás téměř nic neví. Mám pro vás nabídku, zda-li by jste neměla zájem o nafocení nějakých fotek. Odvážnost záleží jen na vás.“ Zahihňal se slizce.
„Děláte si srandu?!?!“ Vyprskla jsem smíchy. Já a fotit fotky? Odvážné? Podvědomě se mi vybavil pohled na sebe ve spodním prádle do zrcadla.
„Proč ne?“ Začal smlouvat.
„Na to já přece nemám.“ Kdyby stál přede mnou a mohl mě vidět, tak si i poklepu na čelo.
„Aaale prosím vás. Zas tak hrozný to není. Fotografové umí kouzla.“
„Jasně s Photoshopem co? Ne díky nemám zájem.“ Ukončila jsem hovor a rozhodla se, že tohle chce panáka.


Obrátila jsem do sebe skleničku vodky až mi z toho naskočila kůže a podívala se na své přátele. Katy, Vivian a Janne seděli proti mně a přemýšleli.
„Tak co myslíte?“
„Nic to neznamená.“ Uklidnila mě trochu Katy co se Anssiho týkalo.
„Mělas to focení vzít. Byla by prdel.“ Zazubil se Vivian.
„Prdel možná, ale ne moje.“ Zaškaredila jsem se.
„Já být tebou tak to neřeším. Vy ženský jste zbytečně podezíravý. Nech to plavat, ono se to nějak vysvětlí.“ Opřel se do toho Janne. A když jsem nad tím tak uvažovala, tak měl asi pravdu. Možná to fakt zbytečně přeháním.
„Když myslíte.“ Vložila jsem do hlasu aspoň trochu známku toho, že mě uklidnili.
To by se však nesměl do dveří vřítit Sami.
„Hej lidi! Byl jsem dneska v Hellsinkách a viděl jsem tam Anssiho s nějakou pipinou, řeknem to Em nebo ho prvně zmlátíme?“ Přejel pohledem přes přátele a zarazil se na mě. „A sakra.“ Kousnul se do rtu.
„Jsem v pohodě.“ Zasýpala jsem plačtivým hlasem a vyběhla z Amadea.
„Ty seš pitomec.“ Zasyčela na Samiho Katy.
„Já si ji nevšimnul, fakt ne…to jsem nechtěl.“

Před Ama jsem si vrazila sluchátka do uší, rozhlédla se a za hlasité agresivní hudby zmizela za rohem, než mě stihla doběhnout Katy. Teď jsem neměla náladu na tom mluvit o svých emocích nebo citech. Prostě jsem před ní nechtěla brečet. Do uší mi řval výběr od Anberlin, až to bolelo, ale v tu chvíli mi to ani nevadilo. Dokonce jsem se donutila do běhu. Dala jsem povel nohám a nutila je běžet rozbředlým sněhem ulicemi milovaného města. Já ho nechci ztratit. Nechci, mám ho moc ráda na to, abych se ho teď měla vzdát. Co to plácám, že ho mám ráda….já ho přece miluju. Miluju ho, ale co když on miluje jinou. Já chci bojovat, ale jak můžu. Jako don Quijote proti větrným mlýnům. Zastavila jsem se až mě chladný vzduch řezal v plících a v boku nesnesitelně píchalo. Nebyla jsem zvyklá na běhání nebo celkově cvičení a tolik pohybu. V předklonu jsem se vydýchávala a ze špičky nosu mi kapaly horké slzy.

„Kde jsi byla?“ Usmál se na mě a strčil srolovaný ručník do batohu. Jak se mi může jen tak dívat do očí a smát se. Nevím, co jsem čekala. Snad že až příjdu domů, padne na kolena a začne žádat o odpuštění. Pak mi ale došlo, že on neví, že já to vím, tak ze mě může dál dělat vola. Jak potupné.
„Venku.“ Broukla jsem.
„Aha, tak jo, převlíkni se a jdem.“ Mrknul na mě vesele a přihodil do batohu láhev vody.
„Dobře.“ Zakňučela jsem opatrně, protože jsem měla strach, že je to tady. Rozchodový rozhovor. Půjdem do restaurace a on se mi svěří s tím, že poznal jinou, a že já si vlastně zasloužím někoho lepšího…prostě klasické rozchodové kecy. Nakonec z toho ještě já vyjdu jako ta mrcha a on je ten chudák, co tím hrozně trpěl. Zatraceně, to by mi snad neudělal.
„Myslím, že ti tam taková zima nebude.“ Konstatoval mé snažení natáhnout na sebe čtvrté tričko. Nějak jsem vypnula mozek a soukala se do dalšího a dalšího.
„Sakra.“ Soustřeď se! Soustřeď se. Svléknout tři trička. Jedna, dvě, tři…bravo…PANEBOŽE AŤ MĚ NEOPOUŠTÍ!!! Řvala jsem uvnitř sama sebe.
Nakonec se žádná restaurace nekonala. Dojeli jsme na zimní stadion kde Anssi normálně trénoval a šli si zabruslit. Možná jsme spolu kdysi chodili bruslit, ale pokud se mi z paměti vymazalo něco nadobro, tak to byl právě pohyb na bruslích. Říkala jsem si že to určitě nic není, ale to jsem se zatraceně spletla. Anssi mě musel držet za ruku, abych nespadla, ale i tak jsem se ho každou chvílí křečovitě chytla oběma rukama, když jsem ztratila balanc.
„Co ti dneska je?“ Prohlížel si mě se starostlivě nakrčeným čelem.
„Nic mi není.“ Největší ženská lež. Něco na tom opravdu bude.
„Ale nelži.“ Prokouknul mě. „Co jsi přišla domů to nejsi ty. Stalo se snad někomu něco? Katy? Samimu?“ Změnil pozici, tak že mě držel za obě ruce a sám jel pozpátku, takže mi viděl do tváře.
„Všichni jsou v pořádku.“
„Tak o co jde?“ Sevřel moje ruce pevněji. Jeho upřený pohled do očí, na kterých jsem se zasekla. Jednou a provždy a to víc to bolelo.
„O nás jde! Já už nemůžu.“ Vyhrkla jsem a chtěla ruce vytrhnout z jeho, ale držel mě pevně. Asi čekal, že přesně tohle budu chtít udělat. „Já ti nevěřím!“ Zavzlykala jsem a první slzy mi stekly po tváři. Anssi zůstal šokovaně stát.
„Ty mi nevěříš? A co proboha?“ Jeho hlas i výraz jasně naznačovali, že nerozumí ani slovu, které jsem ze sebe vysypala.
„Já s tebou nemůžu žít ve lži. Miluju tě, strašně moc, ale tohle dál nejde.“ Vzlykala jsem mezi jednotlivými slovy.
„A-ale já tě taky miluju hlupáčku.“ Usmál se na mě mile. A to mě ranilo přímo do srdce. Jak mi může takhle lhát do očí? Po tom všem.
„Nebuď směšný!“ Vyrazila jsem ze sebe hystericky a konečně se mu vytrhla. Anssiho výraz se z úsměvu změnil na vyděšený.
„Em, neblbni.“ Chtěl mě obejmout, ale já se rozjela k mantinelu. Co nejrychleji pryč od drtivého pohledu jeho na pohled upřímných očí.
Nebyla jsem zdatný bruslař a pochybuju o tom, že někdy budu. Brusle mi ujela, sklouzla a kdoví co ještě. Zamávala jsem rukama ve vzduchu abych chytila balanc, ale hloupě jsem přenesla váhu dopředu, žuchla na kolena, převážila se a pleskla obličejem přímo na led.
„Auuu.“ Zakňourala jsem a posadila se. Do klína mi z nosu začaly kapat rubínové kapičky.
„Jsi v pořádku?“ Dojel ke mně a starostlivě si mě prohlížel. Jen jsem přikývla a snažila se zastavit krev rukávem. Klekl si naproti mně, jako kdyby se chystal požádat o ruku a vzal mou tvář do dlaní.
„Chtěla sis zlomit nos, abych ti ho musel narovnat a vrovnal tak dluh?“ Zasmál se, ale mě do smíchu nebylo. „Nevím proč si myslíš že ti v něčem lžu. Miluju tě…“
„Dost! Proč bys měl? Nikdy mě nikdo neměl za víc než kamarádku. Proč bys měl ty?“ Choulila jsem se na zemi u mantinelu a třásla semnou zima. Anssi si rozepnul mikinu a zabalil mě do ni.
„Tak tě asi neviděli tak jako já.“ Přitáhl si mě do náruče a hladil mě po rameni.
„Sami tě viděl v Hellsinkách s jinou.“ Vyslovila jsem to co mě tak tížilo. Anssi zavřel oči a přejel si rukou po tváři.
„To jsi se neměla dozvědět. Ale věř mi, že v tom nic není. Později ti všechno vysvětlím, ale teď ne.“ Vysvětlil mi zkroušeně, ale já z toho dvakrát moudrá nebyla.
„To je divný.“ Zahuhlala jsem přes nos plný krve.
„Já vím, já vím.“