Třepotavá křídla motýla 3.

Stratila jsem dost času postáváním na rohu ulice.Vrazila jsem do pokojíku a vytáhla učebnice.Jako první jsem otevřela Algebru.Sotva jsem se,ale podívala na stránku vyvalila jsem oči a nevěděla jak dál.Na stránce..ha 55 ležel přeložený papírek s věnováním:
Pro Samantu.
Kdo jiný by to tak mohl být než já,že??Nadechla jsem se a rozložila jsem ten papírek.Předemnou se objevilo rozházeným,nepořádným písmem vzkaz:
Samanto,začíná to být zajímavý,že??
Co to jako je??No každopádně zejtra vyhledám toho,kdo mi to napsal a teda poslechnu si co chce!Když jsem byla naučená vyběhla jsem na zahradu.Máma seděla u krytého bazénu a četla si knížku.Měli jsme krytej bazém a bylo tam teplo a byl vyhřívanej.Jo úplně jsem ten bazén milovala.
,,Ahoj mami,"pozdravila jsem toho lenocha.
,,Ahoj zlat,tak co škola?"zeptala se.
Jak mě ta věta štve!!!
,,V pohodě.Jdu cvičit s novou silou,"oznámila jsem a namířila jsem si to do vzdálenějšího koutu zahrady,který byl celý obehnaný živým plotem a tudíž nebylo z venku vidět dovnitř.
Po chvilce soustředění se objevila Kimi.
,,Jak si mi scházela holka,"pošeptala jsem a běžela jí obejmout.
Po chvíli jsem se konečně odhodlala jí vydat rozkaz.Okamžitě mě poslechla a můj rozkaz bez nejmenších problémů provedla.Bavili jsme se.A pak mě to napadlo.
,,Kimi?"zeptala jsem se zvědavě.
,,Hmm??"podívala se na mě.
,,Ty máš nějakou zvláštní moc jako Miki??"zeptala jsem se s očekáváním v hlase a kecla si na zadek.
,,Mám..teda asi...možná.Já fakt nevím.Nezkoušela jsem to.Nikdy mě nenapadlo,že mám nějakou sílu,ale každý ji má.Možná,že tvoje jediná lepší síla je léčení,"řekla neurčitě a mě to trochu sklamalo.
,,Skus to prosím.Skus v sobě něco najít,"poprosila jsem jí.
Zavřela krásné oči a se soustředila.
,,Mám to,"řekla po chvíli,která se mě zdála nekonečně dlouhá.
,,Tak?"zeptala jsem se s očekáváním.
,,Zavři oči a čekej uvidíš sama,"řekla a já jsem jí poslechla.
Zavřela jsem oči a pak ucítila slabé vlnění.Po chvíli jsem uviděla naší zahradu.Trochu zespoda a z jiného pohledu než kde jsem seděla.Pak se obraz rozmazal a vypadalo to,jako bych běžela.Pak jsem se zastavila a já viděla,že stojím před mojí školou.Bez váhání jsem prošla zamčenýma dveřma do objektu.Zavřenýma dveřma!!!Nemusela jsem je otvírat.Prošla jsem jima jako duch.Pak jsem se,ale otočila a v mžiku jsem stála...na proti sobě??Pak jsem otevřela oči.Podívala jsem se na Kimi a ta se na mě,dá se to tak snad říct,usmála.Pochopila jsem.Stala jsem se na malou chvíli Kimi.Viděla jsem svět jejíma očima,které byli bystřejší než moje.Rychlost byla ohromná.Byla jsem ani ne za vteřinu u školy a za vteřinu zpátky.Krása.Usmála jsem se na oplátku,vstala jsem a došla jsem do svého pokoje.Máma už seděla u televize v obýváku a tak jsem jí popřála dobrou noc,umyla se a šupsla do postele.

Druhý den cesta do školy byla poklidná.Žádný další měnící se člověk a žádný přivolávání Miki ani Kimi.Byla jsem celkem ráda,že si nemusím jen tak plítvat síly.Včera večer jsem byla z dlouhého namáhání značně unavená.První přestávka před hodinou byla ve znamení vyhledávání oného anonima,který mi napsal ten papírek.Nehledala jsem ho dlouho.Potkala jsem ten hnusnej zápach na chodbě a okamžitě to věděla.Něco jako šestej smysl.Chytila jsem ho za loket a táhla za sebou přes celou chodbu az do výklenku,kde nikdo jinej nebyl.
,,Co má znamenat ten papírek??"zeptala jsem se podrážděně.
,,Hmmm?Aha jo ten..Nic jen něco co si myslím,"odpověděl popravdě.
On někdy mluví i pravdu??
,,Aha,"nic jinýho mě v tu chvíli nenapadlo.
Mohla jsem mu do očí vmíst něco jako: Proč mě otravuje nebo Že si to může odpustit,ale řekla jsem jenom Aha.V tu chvíli jsem se začala cítit nesvá.Díval se mi do očí a já cítila jak se mi zrychlil dech.I když byl z podsvětí,byl krásnej.Blonďaté vlasy,které neposedně poskakovali po hlavě,tmavé oči barvy hořké čokolády,která byla moje oblíbená.Srdce se mi rozeběhlo rychleji.Že já blbá jsem ho vedla na místo,kde nikdo není.Jako včera měl ruce za mou hlavou a obličej nebezpečně blízko.Cítila jsem na nose jeho zrychlenej dech a tváře mu jemně zrůžověli.Mě v tu chvíli připadal jako světlovlasý andílek,který přiletěl z nebe a ne zlý čert,který přišel z pekla.Překvapivé zjištění.Přiblížil svůj obličej ještě o kousek bliž a když zjistil,že nic nenamítám překročil tu vzdálenost mezi námi a dotknul se svými rty těch mích.Zatočila se mi hlava a zatmělo před očima.Jednou rukou jsem ho chytila otolo krku a druhou ve vlasech a jemně si ho přitáhla blíž.Líbala jsem se se svým nepřítelem,ale líbilo se mi to hrozně moc!Přitiskla jsem se k němu blíž.Na druhé straně chodby jsem uslyšela smích.Odtrhla jsem se proti své vůli od Simona a podívala jsem se za jeho záda.Stál tam Rian se svou partou,do které patřil i on.Povzdechla jsem si.Objímal mě nevšímajíc si jejich smíchu.Rian se nesmál.Po tváři mého bývalého idola přeběhl na kratičký okamžik výraz zklamání,ale jak rychle se ukázal,tak taky zmizel.Políbila jsem Simona naposledy,odlepila jsem se od jeho těla a chtěla odejít.
,,Sami??"zeptal se a zastavil mě tak uprostřed pohybu.
,,Co..co to bylo?"polkl.
,,Já nevím,ale bylo to hezký!"odpověděla jsem a zářivě se na něj usmála.
Zamávala jsem mu na rozloučenou a běžela do třídy.Přiběhla jsem přesně na zazvonění.Zamnou se do třídy vřítila Adolfa.Jo tak říkáme naší třídní.Je to diktátorka jako fakt největší,proto Adolfa(asi víte od jakého diktátora jsme to vzali že??).Hodinu jsem přežila bez nejmenších problémůa nastala další přestávka.Vyšla jsem na chodbu a rozhlížela jsem se.Snažila jsem se zachytit ten smrad,který mi už nevadil.Správně.Bylo to něco co patřilo k němu a já si přes hodinu přiznala,že ho asi miluju.Ha!!!Je na konci chodby a míří přímo ke mě.Usmála jsem se a zamávala mu./směv mi oplatil a taky lehce mávnul.Přišel ke mě a opřel se o zeď vedle mě.
,,To se smáli tobě?"zeptala jsem se.
,,Hmm,"odpověděl.
Otočila jsem se na něj a objala ho.Trochu ho to překvapilo,ale pak se usmál.
,,Kašli na ně Simone,"řekla jsem mu a přitiskla se k němu blíž.
,,Dobře no,"odpověděl,ale já tušila,že na ně tak úplně kašlat nepřestane.
Políbil mě a pak se začal ploužit do třídy.Celej den byl zvláštní.V jeho objetí jsem se cítila,krásně,ale stále mě hlodal červík,který se mi naboural do hlavy a nasadil mi tam malý stínek pohybností.Zaplašila jsem na tohle myšlenky a vyrazila na zastávku autobusu...Dnešní den byl zvláštní...

Sorry za takovej divnej konec,ale jaksi sem to nestihla dopsat...Mátinka pění,protože zabírám compa a tk..snad aspoň trochu líbilo