Once...in Suomi 25

Noc byla chladná. Necítila jsem ten chlad venku, ale byl uvnitř mě. Jako kdyby mi někdo rozpáral hrudních a mezi orgány nasekal ledovou tříšť. Vše okolo bylo tak křehké a pomíjivé, nestálé jako sněhová vločka. Co bych dělala, kdybychom se rozešli? Vrátila se ke Katy. Asi bych se tam už necítila jako doma. Už to nebyl náš byt, ale byt Katy a Janneho a já bych si tam připadala jako nevítaný host. Jako ten kdo překáží. A navíc bych asi neunesla pohled na jejich lásku. Všechno by se mi tady zhroutilo. Pozorovala jsem spícího Anssiho, jak klidně spí na břiše tak blízko, ale přitom daleko. Bylo mi jedno, že druhý den brzo vstávám do práce. Můj svět se smrsknul jen na jednoho člověka. Anssiho a jeho další reakce. Měla jsem strach…opravdový strach.

Ráno jsem se vzbudila s nepříjemnou bolestí za krkem. Svaly jsem měla ztuhlé, jak jsem usnula ve špatné poloze. Venku svítilo slunce a jiskřilo na čerstvě napadaném sněhu. Protáhla jsem se a zjistila, že jsem v posteli sama. Nechápavě jsem se napřímila, až jsem toho kvůli krku zalitovala.Zase beze slova zmizel, ani vzkaz mi nenechal. Dobelhala jsem se do kuchyně, postavila si na kafe a snědla zbytek štrůdlu od Anssiho staré sousedky, která v něm viděla potencionálního přítele pro svou vnučku. Mě jako kdyby přehlížela.
A pak mi pohled padl na věc, které jsem přísahala, že se nikdy nedotknu. Anssiho mobil. Musel ho zapomenout doma. Strhnul se ve mně vnitřní souboj. Kouknout se do něj, nebo ne? Ne! To neudělám! Tohle jsem přeci odsuzovala, ale….sakra….tak co? Aaaaa neee…ale co když….božeee. Přijaté zprávy: 0. Dobře to stačí! Vrátila jsem mobil na stůl, ale pořád to ve mně hlodalo. No tak snad přede mnou nemá co skrývat. Otevřela jsem složku odeslaných. Do očí mě praštilo jediné jméno, které se tam opakovalo neustále za sebou. REBECCA. Otevřela jsem poslední smsku a věděla, že dělám obrovskou chybu.
VČERA NA NAS MALEM PRISLA ALE VYMLUVIL JSEM JI TO. MUZEM SE DNESKA SEJIT A DORESIT TO? ANSSI
Raději jsem telefon odložila a prostě šla do práce. Momentálně prostě nemám sílu na to řešit tuhle záležitost. Ještě počkám. Sice jako spráskaný pes, ale počkám. Po cestě jsem si koupila noviny u stánkaře a kafe do ruky. Prodavačův pohled mě skoro přesvědčoval o tom, že ví o Anssiho podvádění a je mu mě strašně líto. Usmála jsem se na něj na znamení, že jsem v pořádku a ať si mě zatraceně přestane tak prohlížet.
Hned jak jsem po cestě do práce roztáhla noviny mi došlo proč se na mě tak lítostivě díval.
CO MÁ SALMELA V POSTELI? Zarazila jsem se v chůzi a začetla se do článku.
-Náš reportér kontaktoval přítelkyni prvoligového hráče Anssiho Salmely, Emily Sinister Shadowsovou s nabídkou foceni pro náš deník. Shadowsová jej ale odmítla….V jejím hlase byly slyšet slzy, když se reportérovi svěřovala, že na takové focení nemá. Je snad její tělo poznamenáno šrámy z autonehody, kterou se svým snoubencem Salmelou měla? To ví nejspíš jen oni dva a možná Pekka Rinne který se kolem Shadowsové otáčel na večírku při předávání sportovních cen. Nebo tamperský rocker a známý vymetač večírků Vivian Sin´amor? Kdo ví? Jisté ale je, že Shadowsová má postel plnou vlivných jmen.-
„Prase jedno.“ Prskla jsem a hodila noviny do popelnice. Tohle já fakt nemám zapotřebí.

„…a pak přišel ten chlápek se šrámem na čele a říká: Všechno nejlepší Teemu. Jenže já ten den vůbec neměl narozky. Byl to nějaký bráchův kámoš, co dělá takový šílený kousky. Tak si řek že mi popřeje v nemocnici. Jenže si tu hlavu rozbil úplně zbytečně.“ Celý lékařský pokoj vybuchnul smíchy. Teemu zrovna vyprávěl jednu ze svých vtipných historek, kterých měl v zásobě plno.
„Hojte.“ Broukla jsem hned při příchodu a hodila si věci na gauč, na kterém ležel čerstvě rozečtený Tampereen päiväkirja . Protočila jsem oči a začala se převlíkat. Sotva jsem si sundala tričko a natáhla se po bílém pracovním, plesknul jeden z doktorů toho druhého po rameni.
„Jsem ti říkal že to je blbost.“
Dělala jsem jako že nic. To je asi jediné, co mi zbývá. Dělat že se nic neděje a připravovat se na blížící se rozchod. Alespoň díky práci jsem na pár chvil zapomněla na své problémy, protože když je člověk chirurg, je to jedno, jak mu to klape v osobním životě. Na sále musí makat na dvě stě procent, i kdyby venku padali trakaře.

Trvalo to tři týdny. Tři týdny jsme kolem sebe s Anssim chodili skoro jako cizí lidé. On to možná ani nevnímal. Myšlenkami byl neustále někde pryč. Nejvíc mě bolely neustále pípající smsky a hovory, které přede mnou vypínal a vyřizoval je po nocích v koupelně. Každé zavibrování telefonu, každé pípnutí pro mě bylo jak bodnutí nožem. Tolik bolesti jsem snad nikdy nezažila. Dokonce jsem si říkala, jestli Anssi nečeká až se sama seberu a konečně mu vypadnu ze života a on si sem může dovést tu Rebeccu. Podle jména to snad ani nebyla Finka. Seděla jsem zrovna v Amadeu a přemýšlela co dál. Z přemítání mě vytrhlo vyzvánění telefonu. A sakra! Blesklo mi hlavou, když jsem uviděla jméno na displayi.
„Ahoj mami.“
„Můžeš mi říct, proč ses tak dlouho neozvala?“ Vyjela na mě hned zostra.
„Promiň mami, nějak jsem…“ Aaaagghhh tomuhle jsem se fakt chtěla vyhnout. Podepřela jsem si hlavu rukou a natočila hlavu směrem víc do rohu, aby mě nikdo neslyšel. „mám teď trochu problémy víš?“
„S tím tvým hokejistou?“ To byl mámin problém. Nedokázala Anssiho moc přijmout jako mého partnera. Pořád to pro ni byl “ten hokejista“
„S Anssim…ano s Anssim mám trochu problémy, tak teď mám hlavu plnou starostí, víš?“
„Já jsem ti to říkala…“
V duchu jsem začala kňučet. Už je to tady. Hovor na téma já jsem ti to říkala. „že to není nic pro tebe. Musíš pochopit, že kolem hokejistů se motají jen samé modelky a podobné. Ty prostě…“ decentně ztichla.
„…na něj nemáš, co mami? Chtěla jsi říct tohle?“ Vyhrkla jsem, a ač jsem se tomu bránila začaly mi téct slzy. Nesnášela jsem svoji momentální náladu. Všechno mě rozbrečelo. Všechno! Včera jsem se dívala na dokument o velrybách a u toho jsem brečela jako malé dítě.
„Vrať se domů, co?“
„Ne mami…nemůžu.“ Odpověděla jsem ji z posledních sil a hovor ukončila.
Nechala jsem telefon ležet na stole a schovala tvář do dlaní.
„Na tohle já nemám…nemám…ne…ne….tohle už ne…“ Šeptala jsem si pro sebe a přála si zmizet odtud. Co kdybych odjela někam do lesa a tam se zahrabala do sněhu? Co by se stalo?
„Navlhnul by ti svetr a měla bys z toho ekzém.“ Usmála se na mě Katy, když si sedala naproti mně.
„Co-cože?“
„No mrmlala sis pro sebe, co by se stalo, kdyby ses zahrabala do sněhu, tak ti odpovídám.“ Přišoupla ke mně panáka vodky a pozvedla svého. „Vzhůru do bezvědomí.“
„Ať žije krása kocoviny“ Dodala jsem a kopla do sebe svého.
„Když tak vyhodnotím tvou situaci, tvůj momentální zjev a mobil na stole, tak budu hádat že jsi mluvila s maminkou.“
„Ty jsi geniální a jednou mě to budeš muset naučit.“ Zasmála jsem se. „Jo mluvila jsem s ní a bylo to příšerné.“ Zaúpěla jsem a složila hlavu na stůl. Katy mě poplácala po paži a pak rukou bouchla do stolu.
„Kimmi ještě jednou!“ Zvolala. Byla jsem ji vděčná za to, že když jsem tady pracovala, nikdy na mě takhle nevolala.
„A na co pijem?“ Její nálada a tolik alkoholu v brzkých odpoledních hodinách…to nebylo jen tak.
„No přece na poslední závan mládí.“ Mrkla na mě spiklenecky. „Copak jsi zapomněla kolikátého dneska je? Zítra máš narozeniny.“
„Uh bože, to peklo nikdy neskončí.“ Na tohle jsem opravdu při tom všem málem zapomněla.
„Ale mám pro tebe i dobré zprávy.“ Začala vytahovat z tašky pokrčené noviny a zapáleně v nich listovala.
„Jakožto seriozní novinářka mám své známé na dobrých místech i v Tampereen päiväkirja. No a řekněme že jsem měla s jedním z redaktorů docela vážný rozhovor. Takže když to vezmu kolem a kolem a vynechám zbytečnou omáčku…prostě a jednoduše pan Niklas Samaalsen bude na konci měsíce bez prémií za otištění nepodložených informaci. A včera dokonce vytiskli oficiální omluvu za pošpinění dobrého jména. Tady to máš černé na bílém.“ Konečně přede mě přistrčila stránku novin a pořádně ji rukou uhladila. „Být tebou tak si to zarámuju, tohle se totiž často nestává.“ Rozvalila se na židli jako starý světák, který je na sebe právem patřičně hrdý.
„Zlato ty jsi….skvělá.“ Zasmála jsem se a začetla se do malé tabulky ve spodním rohu stránky. „Redaktoři Tampereen päiväkirja Se oficiálně omlouvají Emily Sinister Shadowsové, za otištění nepodložených informací.“
„Jaká jsem?“
„Skvělá!“ Vydechla jsem očarovaně
Díky Katy se mi nálada zvedla o sto procent, což mělo za výsledek to, že jsem cestou domů nebrečela.
„Zlato to jsi ty?“ Zavolal z kuchyně sotva co jsem vešla do bytu.
„Ne asi, tady…“ tvoje milenka, pálilo mě na jazyku. „…tady…tady… Joulupukki“ Vypadlo ze mě první co mě napadlo. Ježíška už jsem dávno vypustila. Když jsem jednou na Anssiho vybalila, že jsem Ježíšek, nechápavě ze mě ještě dvě hodiny dostával kdo to je, kde bydlí a jak vypadá. Proto jsem později byla nucená vygooglovat, kdo nosí dárky dětem ve Finsku, abych byla připravená na příště.
Z kuchyně se ozval smích.
„Hej ne, tak to já pak budu muset být Joulumuori.“ Nakráčel naštvaně do předsíně. „A vypadám snad jako Stará Vánoční dáma? Co? Coo?“ Smál se srdečně a pomohl mi z kabátu.
„No...“ Zasekla jsem se, když mě objal a políbil na čelo. Měla jsem co dělat, abych udržela slzy. Proč mi tohle dělá? Proč mě ještě víc mučí?
„Udělal jsem něco dobrýho k jídlu.“ Zašeptal mi do ucha a prstem mi sjel po krku.
„Dej mi minutku.“ Zašeptala jsem přiškrceným hlasem a zmizela v koupelně. Svezla jsem se po zdi k zemi a dýchala zhluboka, abych nebrečela. Vždycky jsi chtěla být herečka ne? Tak teď máš šanci hrát. Hraj to divadlo, tak jako on.
„Je to moc dobrý.“ Polkla jsem sousto. Vždyť já ani nevěděla, co jím. Tak stejně bych teď mohla žvýkat starou podrážku a nepoznala bych rozdíl. Musela jsem odtrhnout pohled od Anssiho nervózního úsměvu a podívat se na talíř. Aha nějaká ryba.
„Losos.“ Okomentoval Anssi můj zkoumavý pohled na talíř přede mnou.
„Aha…jo…myslela jsem si to no.“ Usmála jsem se stejně nervózně jako on. „fakt moc dobrý.“
„Můžeš si to trochu pokapat citronem, jestli chceš.“ Podal mi na malém talířku nečtvrcený citron.
„Jo, tak jo…ehm.“ Usměv, tři dva jedna teď. Sousto do pusy. Teď. Pohled do očí….teď.
„No…ehm…“ Odložil příbor a podíval se na mě. V duchu jsem se zasmála, že tolik EHM v našich rozhovorech nebylo. „Já…“
Polil mě ledový pot. Tak že by už to bylo tady? Teď řekne: Přemýšlel jsem o nás…sbal se a vypadni, místo tebe sem nakráčí dlouhonohá modelka Rebecca s umělýma prsama a rty napíchanýma botoxem.
„Ano?“ Chtěla jsem znít jistě, ale vyšlo to ze mě jak vzduch z balónku.
„Já…“ Jako na znamení se rozvrčel mobil na konferenčním stolku. „promiň…já…to bude agent, nebo trenér…já…za chvilku jsem tu.“ Popadl mobil a zmizel.
Seděla jsem tam a ten výtečný losos mi najednou zhořknul v puse. Jen tak tak jsem ho polkla. Naslinila jsem si prsty a zhasla ty romanticky plápolající svíčky.
Anssi byl během pár chvil zpátky. Ve tváři byl sice bledý, ale usmíval se.
„Stalo se něco?“ Vyhrkla jsem při pohledu na něj.
„Ne nic.“ Usmál se ještě zářivěji a v očích mu jiskřilo. „Vlastně. Zítra večer musím zase letět do Jersey. Odvezla bys mě na letiště?“ Hodil sebou na gauč a zapnul si televizi.
„Zítra? Hmm tak jo no.“ Zamumlala jsem a dala se do sklízení nádobí. Pustila jsem si u toho do sluchátek Three days Grace a přestala přemýšlet.