TAKOVÝ NORMÁLNÍ DEN

Dvacátý osmý duben. Den jako každý jiný, ale pro mě ne, pro mě je každý den zvláštní, protože se každý den, už dva roky, vracím do malého domečku na okraji jihočeského města Písek, k tomu nejúžasnějšímu člověku, kterého mi mohl osud do cesty přinést. Mému brzymanželovi Oskarovi Menzelovi.
Jakmile vejdu do dveří a sundám si z uchozených nohou černé lakované lodičky, jdu do obýváku kde můj drahoušek sedí s brýlemi na nose za rýsovacím prknem, vedle sebe má obrovskou kalkulačku a hromadu pravítek, tužek, ořezávátek, gum a podobných krávovinek, bez kterých se architekt prostě neobejde.
„Ahoj princezno.“ Usměje se na mě unaveně ze svého místa a snaží se sundat si z klína naší mourovatou britskou kočku Karenina, pojmenovanou po psu z knihy Nesnesitelná lehkost bytí od našeho oblíbeného autora Milana Kundery.
„Ahoj drahoušku.“ Usměju se na něj na oplátku a jdu si pro vítací pusu až k němu aby nemusel naší nafrněnou slečinku sundavat.
„Jak bylo v práci?“ Vidíte, to na něm miluju, jsme spolu už osm let, z toho dva roky spolu bydlíme, a on se stále ještě zajímá o to jak bylo v práci. On jakožto architekt má práci téměř pořád stejnou, sem tam navrhuje něco pořádnýho, ale většinou jen domy pro bohaté podnikatele, které už jejich patrový domek s bazénem nudí a chtějí nějakou šokující stavbu nad kterou by se mohli podivovat sousedé. Zato já mám v práci pořád nějaké změny, protože pracuju jako vlakvedoucí a pokaždé mě naštve někdo jiný.
„No dneska to celkem ušlo, jak to není noční vlak tak se to dá.“ Usměju se a jdu do koupelny sundat všechny své propocené věci a vysprchovat se, když se vrátím do obýváku ke svému drahému vidím ho jak s jednou tužkou v puse, druhou za uchem a pravítkem v ruce něco měří a ve tváři má bezradný výraz, zrovna teď pracuje na návrhu nové městské knihovny pro Písek. Přesně s tímhle bezradným výrazem a tužkou v puse jsem ho poznala, když jsem jednou v noci přišla domů a našla tohohle kluka, sedíc v našem obýváku a mordovat se nad architektorským prknem.
Moje máma-profesorka na vysoké škole oboru architektury, Oskarovi nabídla, že mu pomůže s jeho ročníkovou prací, ale nepočítala s tím, že tenhle kluk je natolik odhodlaný být nejlepší, že u nás doma zůstane klidně do tří do rána dokud nebude výkres hotový. Tehdy jsem přišla domů v decentně opilém stavu, kamarádka slavila dvacáté narozeniny a já přilítla domů celá rozjařená s kloboučkem na hlavě a co mi Oskar vyprávěl tak jsem ještě v ruce držela drink a jakmile jsem ho sporozorovala, lekla jsem se a začla řvát na celej barák: „Mamiii, v obýváku sedí nějakej cizí kluk.“ Ale Oskar okamžitě vyskočil a zacpal mi pusu rukou. „Já tu jsem povoleně, tvoje máma mi pomáhá se závěrečnou prací a já jsem tu směl zůstat s tím, že jí vzbudim až budu hotovej.“ V tu chvíli se mi zamotala hlava, já ho odstrčila a utíkala na záchod zvracet. Tehdy se o mně celou noc staral, svojí práci nechal být, pomohl mi se vysprchovat, ačkoli jako gentleman mi nechal spodní prádlo aby mě neuvedl ve stud, potom mi se zavřenýma očima pomohl se převlíct do pyžama, uložil mě do postele a sám spal na zemi aby viděl, že přežiju noc. Ráno vstal dřív aby dokončil svou práci, za kterou nakonec dostal plný počet bodů a já jsem se ráno, po probuzení a uvědomění si co se stalo, vydala hledat svého zachránce. Našla jsem ho v čítárně, kde seděl nad knihou od filozofa Nietzscheho, kterého jsem v té době už měla přečteného. Nakoukla jsem mu přes rameno na to kterou kapitolu zrovna čte a nahlas řekla.
„Jeho teorie o neustálém opakování života je úžasná, nemyslíš?“ Leknutím sebou trhnul, podíval se na mě a usmál se.
„Ano to je, má něco do sebe, ačkoli nejsem si jist, zda by se mi chtělo opakovat svůj život stále dokola.“
„Pokud byl hezký tak proč ne.“ Pokrčila jsem rameny.
„To je taky fakt.“ Na dvě vteřiny nastalo trapné ticho.
„Já...chtěla jsem ti poděkovat za to cos pro mě v noci udělal. Je mi hrozně trapně co se stalo, obvykle moc nepiju, ale kamarádka měla narozeniny.“
„Neomlouvej se, tohle se může stát každýmu. I mě se to několikrát stalo.“ Začervenal se jako napovel a tehdy jsem si ho prohlídla pořádně. Krásné, husté, hnědé vlasy, které měl nedbale sčesané i když bylo poznat, že o tu nedbalost každé ráno usiluje aspoň dvacet minut, temně hnědé oči olemované neuvěřitelně dlouhými řasami, které se na mě dívali s takovou něžností a pochopením, že to až nebylo možné. Nádherně tvarované černé obočí, jako by každý jednotlivý chloupek namaloval Michelangelo Buonarroti, malý rovný nos a asymetrické rty (spodní širší než vrchní) skoro jako namalované rtěnkou. Oblečen byl v anglickém stylu, zelená pruhovaná košile, tmavě hnědé manžestráky a sako ze stejného materiálu, ve stejné barvě a černé lakýrky. Na vteřinu jsem až ztratila dech, včera jsem si vůbec nevšimla toho jak je pohledný a když jsem se mu podívala zpátky do očí zjistila jsem, že i on si mě prohlíží.
„No to může, ale není to moc pěkný když se to stane holce.“ Pokrčila jsem rameny.
„To máš pravdu. No...máš teď něco v plánu?“
„Dneska mi začíná přednáška až ve tři, tak jsem si říkala, že donesu mámě svačinu a strávím pár hodin tady v čítárně, ale pokud máš jiný nápad, můžeš ho navrhnout a já ho případně schválím.“ Zazubila jsem se na něj a čekala s čím přijde.
„No jiný nápad by tu učitě byl, jde o to jestli ho shledáš zajímavým. Jako student architektury, který má nejlepší průměr na škole mám přístup i do míst kam normální smrtelník nesmí, takže co bys řekla tomu kdybych tě vzal na nějaké zakázané místo?“
„Páni, to zní hodně zajímavě, vydrž deset minut, zanesu mámě do kabinetu jídlo a hned jsem tady...nebo pojď se mnou, abys náhodou nezdrhnul.“ Mrkla jsem na něj a hodila svou zrzavou hřívou. Oskar se usmál a následoval mě do kabinetu kde už teď trávil víc času než jeho majitelka. Máma tam zrovna byla a něco opravovala.
„Ahoj mami.“ Zahalekala jsem od dveří a Oskar vstoupil za mnou. Jakmile ho máma zpozorovala přejel jí tváří takový zoufalý výraz, který jsem znala jen já a táta, házela ho pokaždé když někoho viděla ráda ale zároveň nerada. Posléze jsem se dozvěděla, že Oskar s ní chodil konzultovat každou prkotinu, ne proto, že by byl tak vtíravý, ale chtěl být prostě nejlepší.
„Pane Menzele, copak vás trápí?“ Koukla se na něj profesionálně a mateřsky zároveň.
„Mě? Nic, výjimečně nejdu za vámi, jsem jen jako doprovod.“
„Mojí dcery? Seběhlo se včera něco o čem bych měla vědět?“ Dívala se z jednoho na druhého a bylo vidět jak to v její učitelské hlavě šrotuje na plné obrátky a uvažuje co se mohlo včera stát tak zásadního, že jdu ven s Oskarem.
„Nic se nestalo, jen se jdeme projít.“ Koukla jsem na ní přísným pohledem aby se už nevyptávala, máma to naštěstí pochopila a zmlkla.
Po cestě na zakázané území jsme se konečně oficiálně představili a začali rozebírat problémy všedního dne. Zjistili jsme, že si máme neskutečně moc co říct a netrvalo to snad ani dvě hodiny, a už jsme se líbali stopadesát metrů nad zemí v budově jejíž jméno dodneška neumím vyslovit. Od té doby jsme byli s Oskarem nerozlučný pár a na rozdíl od většiny párů, kde den ode dne láska uvadá, u nás byla den ode dne silnější a ještě i teď po osmi letech vztahu si nedokážu představit, že by mě v životě potkalo větší štěstí než je můj Oskar.
„Na co myslíš?“ Vytrhne mě z mého přemýšlení nad minulostí soušasný Oskar, který se od toho minulého změnil snad jen malým množstvím vrásek okolo očí a tím, že začal nosit brýle na blízko.
„Vzpomínala jsem na naše seznámení. A na to jak ses od té doby změnil.“
„Jsem starej, tlustej nabručenej dědek, kterej tě nenechá v klidu vyspat a neustále tě sekýruje? Na rozdíl od toho mladýho naivního kluka co si myslel že změní svět?“ Usměje se na mě a já jdu k němu, shazuju Karenina a sedám si mu na klín abych ho mohla obejmout a přitisknout si jeho hlavu na prsa, jeho ruce mě obejmou okolo pasu a jeho dech mi zahřívá dekolt.
„Nejsi, právě, že ses vůbec nezměnil, pořád jsi to mladý naivní pako co chce změnit celej svět, jen ti přibylo pár vrásek kolem očí. Ale jinak jsi pořád můj Oskar.“
„A ty jsi pořád moje Kamila, co vlítla domů opilá a skoro mě poblila.“ Zasměje se svému povedenému rýmu.
„Nech toho, ještě pořád se za to stydím.“ Zasměju se.
„A proč? Od tý doby jsem tě viděl opilou víckrát.“
„Ale to už jsme se znali, je to blbý skoro poblít cizího kluka.“
„To mě tenkrát nenapadlo, já jen myslel na to, že nechci aby tak krásná holka trpěla žaludeční nevolností.“
„Ale jdi ty pako, jak jsem se ti tehdy mohla líbit, když jsem byla opilá, smrděla hospodou a sotva koukala.“
„Právě tím ses mi asi líbila, vždycky jsem narazil buď na děvky, nebo totální intelektuálky, ty jsi byla taková od všeho trochu, střelená, ale inteligentní, světice i prostitutka. Vždycky jsi věděla jak se chovat v jaký situaci a asi proto jsi mě tolik okouzlila. Dal bych nevím co za to kdybych ten okamžik mohl prožít ještě jednou.“ Zasní se můj vyvolený.
„Ale jdi, bylo to hrozný.“ Zavrtím hlavou.
„Právě, že nebylo. Nicméně, co máme v plánu na večer? Je teprve šest, nechceš někam vyrazit?“
„No, zítra mám volno, článek pro Láďu mám taky napsanej, tak něco podniknout můžeme.“ Moje práce se skládá ze dvou částí, v jedné části jezdím jako vlakvedoucí, razítkuju jízdenky a vyhazuji opilce z vlaku a ve druhé části přemýšlím nad životem jako filozofička. Vystudovala jsem filozofickou fakultu, ale bohužel se tím nikdo nikdy nedokáže živit, takže dělám tuhle psychicky pro mě nenáročnou práci u níž můžu i přemýšlet nad filozofickými otázkami. Momentálně jsem psala několikastránkovou esej pro mého přítele Vladislava, který dává dohromady úvahy mladých, začínajících filozofů.
S Oskarem se nakonec shodeneme na výletě do kina a následující večeři a doma si udělat večer ve dvou, času na sebe moc nemáme, ale pevně doufám, že až se narodí naše dítě, které už tři měsíce nosím pod srdcem, času bude víc.