To nejkrásnější v mé posteli - Další část bez ní 1\2

'Drahý Mariáne, nevím jak začít. Je to hloupé, plýtvat na papír, když si mohu připravit, co napíši. Víš, někdy je zkrátka čas, jít o dům dál. Nejspíš mě budeš nenávidět. Možná mi nikdy neodpustíš, ale věř, že to co teď dělám, je tím nejlepším řešením. Nikdy jsem Ti v ničem nelhala, mé city k Tobě byly vždy skutečné. Snad mě jednou pochopíš. Nehledej mě, jsem daleko. Tvá Diana'
Držel jsem v rukou dopis a nebyl schopný slova. Seděl jsem mlčky na gauči, na gauči na kterém jsme spolu trávili chladné i horké večery. Bylo to tak náhlé a nečekané. V hlavě jsem viděl čtyři obrovská, křičící písmena.
'PROČ?'
Svět mi najednou přišel zase tmavý. Beze smyslů, bez víry a bez touhy žít. To co ona tak náhle zažehla, ona zase tvrdě a nekompromisně uhasila. Nadechl jsem se a dál už jen nechával volný průchod emocím.

"Ježiši co se to tady stalo?" zaslechl jsem známý hlas v dálce. Snažil jsem se otevřít oči, marná snaha.
"Mariáne? Panebože Mariáne! Co je Ti? Haló, prober se! Slyšíš? Kde je Diana?" křičel hlas najednou až příliš blízko mě.
"Mmmm..." zmohl jsem se jen na zamručení, neměl jsem sílu.
"Vstávej! Co se stalo? Ty sis šlehnul viď? Doprdele Mariáne. Slíbils mi to... Slíbils to mámě. Proč?" vzlykala a já měl pocit, že umřu.

Ležel jsem na posteli. V kuchyni bylo slyšet zametání a lamentování. Jsem hlupák. Akorát všem ubližuju. I Dianě jsem ublížil a otrávil jí. Nemohla vedle mě být, akorát jí bylo hloupý mi to říct narovinu. Znovu jsem dostal chuť do něčeho praštit. Ležel jsem s vlhkým studeným hadrem na hlavě, s ledem na zápěstí, s náplastí po celých rukou a nohou. Život je krutý.

Milada seděla u okna. Plakala. Bylo to hodinu po tom, co si přečetla dopis. Ztratila kamarádku, věděla, co nás teď čeká. Že se zase všechno změní. Že bude všechno zase stát za hovno. Všichni jsme to věděli a přesto nic.
"Půjdu do knihovny, zajdu i do baru. Třeba něco vědí?" zašeptal jsem směrem k Miladě. Ani se na mě nepodívala, šel jsem. Bloumal jsem ulicemi jako stín, nemyslel jsem na nic jen na mlhu, tmu a černo. Jakoby život skončil, jakoby zahynul celý svět. Sobectví a přesto velká snaha ochránit druhé. První.
"Dobrý den." slušné vychování. To poslední, co vám můžu ještě nabídnout.
"Dobrý den, s čím vám můžeme pomoci?" zeptala se paní s úsměvem a já měl chuť hodit po ní cihlu.
"Hledám Dianu Procházkovou."
"Ta tady už nepracuje." Zatraceně rychlá.
"A nevíte, kde bych jí mohl najít?"
"Nenechala nám na sebe naprosto žádný kontakt, bohužel." Zatraceně chytrá.
"To nemáte žádnou databázi nebo kontaktní údaje?"
"Dala výpověď. Tohle už není naše starost." Zatraceně!
"Naschledanou." Za co bych děkoval?

Seděl jsem v baru, v ruce jsem držel skleničku rumu.
"Chlape rád bych ti pomohl, ale nic mi neřekla. Prostě přišla, poděkovala, rozloučila se a zmizela. Spousta jich tohle dělá. Nebyla výjimkou." celkem sympatický pokérovaný chlapík u baru se mě ujal. V hlavě mi zněl její hlas. Cítil jsem se naprosto beznadějně. Nenapsala důvod, adresu, nic. Měl jsem chuť otrávit se. Měl jsem chuť umřít v ukrutné bolesti. Byl jsem zase sám. Zamillovaný, zrazený, opuštěný. Pořád ta samá otázka: Proč?
"Můžeš to zkusit ještě u Michala, ale nevim, nevim jestli ten ti pomůže." zakroutil hlavou barman a kývnul hlavou směrem h tmavým dveřím naproti baru.
"Nebo se optej tanečnic. Jedna holčina, jak se sakra menovala, se s Dianou bratříčkovala, možná, že ta by to mohla vědět."
"Bez jména jsem ztracenej."
"Marie. Jo Marie nebo něco takovýho. Už tu nepracuje, ale hodně se spolu bavily."
"Nebyla to Milada?"
"Jo jasně! Milly se jí říkalo."
"Aha...No to je moje sestra a ta ví stejný hovno jako já." Možná, že jen slíbila, že to nepoví.
"Kámo, tak to ti nepomůžu, zkus eště toho Michala. S jinejma holkama se nesnášela, takže těm to asi neřekla."
"Hmm. Každopádně ti děkuju." Hodil jsem peníze na bar a mířil k místnímu šéfovi.
'Ťuk Ťuk'
"Dále" zařval hlubokým chraplákem onen Michal.
"Dobrej, já hledám Dianu Procházkovou."
"Copak sem nějakej vrátnej? Zeptej se u báru."
"Ptal jsem sem, poslali mě za vámi."
"Si vůbec plnoletej?" přeměřil si mě nevěřícně.
"Jo. Tak řeknete mi, kde je?" lhal jsem.
"Kdože?"
"Diana Procházková." Mohl být rád, že jsem ho v tomhle psychickém stavu už dávno nezmlátil..
"Jo tak ta už tu od včerejška nedělá."
"A nemáte na ní nějaký kontakt?"
"Jako v nemocnici mladej, údaje o svých zaměstnancích nepodáváme."
"Ale tohle je důležité."
"Mobil tu zrušila, jiný číslo nám nedala, adresu mi dala nějakou záchytnou, ale tu ti nedám a jinak tu už mám jen datum narození a číslo občanky, což brzo vymažu, když odprejskla." Zuřil jsem.
"Dejte mi prosímvás tu adresu."
"Hele padej ocať, nemám na tebe nervy. Můžeš bejt rád, že sem plejtval svým časem na ty tvoje žvásty, takže dělej než zavolám chlapy."
"Já vás prosím."
"Zmiz!"
"Prosím!"
A dál už jsem měl před sebou rudo.

"Blázne! Prát se s Michalem." kroutila hlavou Milada.
"Nechtěl mi to říct, ale já se to stejně dozvím!" Tekla mi krev z nosu, na oku se mi rýsoval monokl.
"Tentokrát tam půjdu já. V tomhle stavu stejně nic nezmůžeš."
"Nesouhlasím."
"Já se tě neptám." Nic nezmůžu. Jsem zoufalý a nemožný.
"Opravdu o ní nic nevíš? Neslíbilas jí, že budeš mlčet?"
"Opravdu. Ani mě nic neřekla." měla slzy v očích. Věděl jsem, že mi nelže. Byla v koncích, jako já.

Zapaloval jsem si asi čtvrtou cigaretu. Milada ještě nevěděla, že jsem začal zase kouřit a nadšená z toho rozhodně nebude, ale mám z toho všeho nervy na dranc a je lepší kouřit, než někoho zabít. Čekal jsem na Miladu před školou, ale pěkně jí to trvalo. Byl červen. Slunce už pěkně pálilo, ale já jsem si připadal jako v děšti. Přes sluneční brýle bylo všechno tmavší a pro mě reálnější. Kolem mě procházely mladé a veselé puberťačky, chichotaly se a doufaly, že si jich všimnu. Jediná, která by si získala můj zájem, ale byla pryč. Bůhví kde a bůhví s kým. Bál jsem se o ní, bál jsem se o nás. Měl jsem strach a čas kvapil.
"Máš cigaretu?" vyrušila mě z přemýšlení usmívající se blondýnka. Vyndal jsem zapalovač a krabičku a nabídl jí. Měla dlouhé a pěstěné nehty. Kdybych neviděl tu jedinou, krásnou a opálenou tvář, možná by se mi i líbila. Možná, že bych jí někam pozval. Možná by to skončilo v posteli, jako u řady jiných před Dianou. Jenže můj život se náhle rozdělil na půl. Před Dianou a po Dianě. Nechtěl jsem říkat "po", protože jsem věřil, že jí najdu, ale opustila mě. Nechala mě žít v nejistotě a to jsem bez ní teprve měsíc. Ach bože, ach můj bože. Pořád jsem na ní myslel, přemýšlel jsem, jak jí najít. Zkoušel jsem různé internetové servery. Facebook, Google, snad i Wikipedii, ale nikdy jsem nenašel JI. Tu mou Dianu. Třeba si změnila jméno, třeba odjela ze země, třeba odletěla na Bora Bora. Schvaloval jsem různé možnosti a následně je zase zavrhoval. Kde by vzala peníze? Ze svého platu striptérky splácela dluhy rodičů i ty své, za plat knihovnice sotva vyžila. Je to těžké období. Připadalo mi jako, když hledám mrtvou. Žádné stopy, žádné známky, že hledáme dobře. Prostě nic. Jen ta ukrutná nejistota, které mě potápěla až hluboko ke dnu.
"Děkuji mnohokrát." usmívala se pořád ta neznámá holka.
"Karolínko, pojď ne?" volala za ní nějaká parta. Kluci, holky, asi v mém věku. Karolína.
"Běžte beze mě, já vás doženu." houkla na ně nepřítomně a nepřestávala mě pozorovat. Nechápavě jsem se na ní díval a čekal.
"Já jsem Karolína." podávala mi pravou ruku.
"Těší mě."
"A tvé jméno?"
"Nerad říkám své jméno cizím lidem."
"Já ale nejsem cizí, představila jsem se." nedala se odbýt.
"To, že vím, jak se jmenuješ neznamená, že nejsi cizí."
"Ty mi ho tedy neřekneš." pořád se drze usmívala.
"Asi to tak bude." myslel jsem, že se jí zbavím. Rozhlédla se a nadechla se. Měla na sobě bílé tričko, které jí rýsovalo perfektní postavu. Její pevná ňadra, pěkně zdravila a její dlouhé nohy v černých minikraťasích také dělaly své. Byla krásná, ne že ne. Ale cizí a nejmenovala se Diana. Ach jak otravný jsem musel být.
"Dobře. Budu tedy hádat." usmála se vítězoslavně. Vzdychl jsem.
"Tomáš, Martin, Ondra?" zkoušela to.
"Ne."
"David, Jonáš, Adam?"
"Ne."
"Dobře, tak zkusím něco typicky českého. Honza nebo Pepa..." čekala, že třeba budu souhlasit, ale já jen kýval hlavou.
"Matouš, Franta, Tonda, Alois, Emil, Otakar. Já fakt nevím, dám se podat."
"Já ti to ale stejně neřeknu." kýval jsem hlavou, ale ona se pořád usmívala. Myslel jsem, že když se budu mračit a budu nepřátelský konečně třeba zmizí, ale ne. Pořád se usmívala a pořád se mnou nenápadně koketovala. Já ale nejsem jen tak laciný. Jednou jsem jí dal svoje srdce, nebudu ho hned dávat další. Nenechám se zmanipulovat hned první dlouhovlasou blondýnou, co mě požádá o cigáro. Navíc mě vidina budoucnosti strávené s Dianou pořád nepustila. Byl jsem na ní naštvaný, byl jsem jejím počinem zklamaný, ale pořád jsem ji bezmezně a nenapravitelně miloval, jako nikdy nikoho. Diana ani nekouřila.
"Co tady děláš?" vyšla ze dveří konečně moje pomalá mladší sestra.
"Čekám tu na tebe." Objala mě a políbila na tvář. Karolína zrudla.
"Milly, že ses nepochlubila. Takový pěkný kluk." kývala obdivně a bylo vidět, že trochu zklamaně blondýna s cigaretou.
"Doufám, že si na Karolínku nic nezkoušel." zamračila se Milada a já měl na ní obrovský vztek.
"Za co mě máš?" usmál jsem se uměle..
"Ale sluší vám to spolu." usmála se smířlivě Karolína.
"Co...cožé? Ty si mys..." začala se smát teatrálně Milada a já už měl tu nejsilnější chuť jí praštit cihlou po hlavě. Myslel jsem, že můj výraz pochopí, ale ona je zkrátka úplně blbá.
"Karolínko tohle je prosím můj bratr Marián." Tak teď to posrala úplně...

Od té doby u nás byla Karolínka pečená vařená. Nejenže jsem měl tedy starosti s penězi, s prací, s bytem, hlavně s Dianou a se svým životem celkově, ale teď jsem ještě od sebe musel neustále hnát tu nepříjemnou zamilovanou mouchu.
"Dej jí šanci. Je hodná, krásná, inteligentní. Třeba tě konečně vyléčí z té tvé spavé nemoci."
"Zbláznila ses? Copak ty už jsi zapomněla?"
"Na Dianu?"
"Ano na Dianu. Na tvou kamarádku, na mou lásku."
"Ne. Nezapomněla jsem to opravdu ne, ale asi ty jsi zapomněl. Ona nás opustila, ona nám o sobě nedala ani zprávu, ani to jestli je živá a zdravá. To ona na nás kašle. A já nehodlám obětovat celý svůj život holce, která si možná říkala moje kamarádka, když jí nezajímá, jestli se mi stýská nebo jestli mi je dobře. Ty bys měl taky začít žít, protože se z toho brzo zblázníš. Zítra máš narozeniny, uděláme ti s Kájou oslavu, ať chceš nebo nechceš."
"Jsi jí úplně zaslepená."
"Ty jsi Dianou zaslepený. I já jsem byla. Zapomněla jsem, že tys pro mě vždy dělal první i poslední. Znala jsem jí chvíli a uvěřila jsem jí. Teď už ne. Nejsem Karolínou zaslepená, ale to ona se mi snaží trošku pomoct, i když to možná dělá jen kvůli tobě. Já chci, abys byl šťastný. Přeji si to z celého svého srdce, ale nic nedokážu, pokud ty sám nebudeš chtít."
"Dobře víš, že to co já chci, mi přivést nemůžeš." sklopil jsem smutně hlavu.
"Tak si laskavě začni přát něco, co ti přivést můžu."

Seděl jsem doma na gauči, na kterém jsem tolik chtěl sedět zase s Dianou a popíjel jsem šampaňské. Bylo mi právě dospěláckých osmnáct, ale náladu jsem měl jako na pohřbu.
"Zatančíš si se mnou?" zeptala se mě Karolína, jak jinak než s úsměvem.
"Můžu snad říct ne?" smířil jsem se s touhle balící soutěží.
"Ne." chytla mě za ruku a pádila zesílit rádio. Naladila jakousi takousi stanici, kde hráli zrovna Enyu a nějakou její tklivou romantickou píseň. Chytila mě kolem krku a nesmírně se ke mě přimknula. Nevěděl jsem, jak s ní mám zacházet. Chytil jsem se tedy za jejími zády za ruce a ploužil se v rytmu hudby. Ach jo. To jsou narozeniny...

"Líbilo se ti to aspoň maličko?" ptala se mě po oslavě Milada.
"Hmmm." zamrmlal jsem mezi vzdycháním.
"Ach jo. Už mě to štve. Pojedeme na dovolenou."
"Jo? A za co?"
"Za peníze, které nám nechala Diana."
"Prosím?" podíval jsem se nevěřícně na Miladu.
"Nechala nám tu na kreditce asi 50 tisíc."
"Kde?" šla do pokoje a přinesla obálku.
'Moje milá Milly, kdyby bylo nejhůř použij tuhle kartu. Mám Tě ráda, Diana.' stálo na bílém papíře. Na druhé straně bylo napsáno heslo.
"Proč si mi o tom proboha neřekla dřív?" krev se ve mě vařila.
"Protože jsem chtěla, aby až se to dozvíš, aby jsi byl klidný. Nechtěla jsem, aby jsi ty peníze dal na nějakého detektiva."
"Ale přesně to já udělám. Kde je ta karta?"
"Nedovolím ti to. 50 tisíc, víš jak nám můžou pomoci?"
"Myslíš na dovolené?"
"Třeba."
"Zapomeň na to a naval mi tu kartu." chytil jsem ji za ruku a pevně ji tisknul.
"Mariáne přestaň!" kroutila se.
"Dej mi tu kartu!" vlepila mi facku, pustil jsem ji.
"Dřepni si a poslouchej mě!" zavelela a já ji poslechl.
"Odešla a už se nejspíš nevrátí. Kdyby to měla v úmyslu, už by to dávno udělala, ale ona tu není. Trpěla jsem i máma tím trpěla, ale musíme žít dál. Byla to láska, bylo to přátelství, ale je čas jít dál. Musíme makat, musíme tahat naší rodinu ze dna. Prostě musíme. A ty tu jen sedíš a přemýšlíš o nenaplněné lásce. To kdybych věděla, nikdy to nedopustím. Myslela jsem, že je láska veselou záležitostí."
"Mlč! Víš vůbec o čem to mluvíš? Byla mou první láskou. Není to jen tak, říct si 'No tak odešla a co?'. Už nikdy se z toho plně nevzpamatuju. Navíc nevím, jestli je jí dobře, jestli jí teď někde někdo neubližuje. Nemáš představu, jak trpím."
"Vidím tě tu před sebou, představu mám, ale pochopení ne. Takže ty teď půjdeš a zaplatíš z těch peněz naše dluhy. Přestaneš řešit Dianu a půjdeš si najít pořádnou práci. Začneš respektovat Karolínu a umožníš jí, přesvědčit tě o její lásce k tobě. Uvidíš, že bude líp."
"Mám tě dost. Vás všech tady. S těma penězma si dělej, co chceš A Karolínu už tu nechci ani vidět." zařval jsem a vydal se někam do tmavé noci.

Myslel jsem jen na ní. Pil jsem už asi 6.panák rumu a měl jsem před sebou její zelené oči. Nemohl jsem jen tak přestat. Bylo to jako nemoc, neustávající, nepomíjivá.
"Mariáne! Mariáne!" křičel na mě někdo skrz hudbu. Zvedl jsem nepřítomně hlavu a hledal jsem dotyčný hlas.
"Jééé brácha, co tady děláš?" na Miladu až příliš hluboký a drsný hlas. Byl to můj dávný kamarád Foggy. Byl to kamarád z dob, kdy jsem byl ještě malý a hloupý. Z dob, kdy jsem bral drogy, pil alkohol a kouřil. Kradl jsem a podváděl. Lhal jsem a všechny jsem nenáviděl. Tolik věcí se změnilo a přesto to tak dávno není.
"Foggy? Proboha co ty tady?" objali jsme se.
"Ále nějaký kšefty."
"Aha no tak to hodně štěstí." nebyl jsem natolik opilý, abych šel do nějaké levárny.
"Tak snad někam zajdem ne? Kolik let jsme se neviděli?"
"Asi 3 roky."
"No vidiš, tak pojď. Představím ti svou novou partu.

Všichni měli takové "vtipné" přezdívky. Bylo jich 8 včetně Foggyho. Pecka byl nejmenovaný vůdce, byl nejstarší a nejinteligentnější z bandy. Bylo mu asi 28. Nikdy jsem nevěřil, že takovéhle gangy jsou i v Praze. Byl to velký a nebezpečný gang. Foggy mi věřil, takže mi v klidu partu představil. Věděl jsem ale, že to nebude jen tak, že bude chtít službičku na oplátku. Měl jsem couvnout, ale už je pozdě.
Nejsympatičtější z bandy mi byl Fred, ve skutečnosti se jmenoval Alfréd a to není zrovna gangsterské. Bylo mu 19, ale byl to flegmatik a v pohodě člověk. Brzy mě všichni vzali mezi sebe, jen Pecka a jeden jeho "podřízený" Alex se na mě dívali jako na kořist. Alexandr byl holohlavý, na obličeji měl pěknou řádku jizev a pocházel z Ruska. Už jenom jeho jméno mi přivádělo husí kůži na těle. Celou noc jsem pak s nimi seděl a probíral skupinové záležitosti.

A tak jsem se jednoduše vrátil zpět mezi úskalí. Nebylo to jen tak. Musel jsem začít cvičit, posilovat a běhat, kvůli tréninku. Věděl jsem, že je to jedna z možností, jak najít Dianu a také jak se dostat z dluhů. Byla to sice nečistá záležitost, ale nějak se peníze vydělávat musí a od té doby, co Diana odešla, byl jsem bez práce.

"Nemáš na něj!"
"Proč myslíš?"
"Je příliš hezký a nedostupný. Sbalím ho spíš."
"Vůbec ho neznáš!"
"Tak ho poznám."
"Nebude o to mít zájem."
"Proč by neměl? Bude, vsaď se."
"Nebudu se vsázet, nemám to zapotřebí. Ale já vím jaký je a ty jsi pro něj moc laciná."
"No dovol! A co seš potom ty, ty blondýno namyšlená?"
Poslouchal jsem hádku Karolíny s jistou neznámou a měl jsem chuť dostat záchvat smíchu. Šel jsem kolem školy domů. Matka neměla čas, takže mezi špinavou prací, jsem šel zastávat roli hodného synáčka na úřadě. Rozhodl jsem se, že té náně zrzavé, co se s Karolínou hádala, dám co proto.
"Nějaký problém lásko?" objal jsem Karolínu a políbil jí na čelo. Karolína se na mě nevěřícně dívala a neznáma namistrovaná holka se pěkně začervenala.
"N...ne." objala mě nejistě Karolína.
"Promiň, že jdu tak pozdě, ale byl jsem nám zarezervovat stůl, rád bych tě pozval na večeři, tak mi to odpusť." něžně jsem jí políbil na ruku.
"Nic se neděje." rychle se dostala do role. Zrzavá neznámá nasupeně odkráčela a když byla v dostatečné vzdálenosti, začala se Karolína hrozně smát.
"Děkuji ti mnohokrát."
"Nemáš zač."
"Můžu tě někam pozvat?" Tak teď už se jí zřejmě nikdy nezbavím.
"Proč ne." usmál jsem se na ní snad poprvé.

Večer už se ke mě tiskla, protože jí byla zima. Přehodil jsem přes ní svou černou koženou bundu. Bylo sice uprostřed srpna, ale k večeru už bývala zima.
"Pojďme na Vyšehrad."
"Ne! Tam ne." V hlavě se mi zablýskla vzpomínka na chvíle strávené s Dianou na vyhlídkách na Vyšehradě.
"Tak k Vltavě." Tam ne, tam mi poprvé řekla, že mě miluje. Ať jsem chtěl sebevíc přestat na ní myslet, zkrátka to nešlo.
"Půjdeme radši domů."
"K nám nebo k vám?" zablesklo se jí v očích.
"Každý sám."
"Myslela jsem..."
"Já vím. Ale život se mnou by ti nic nepřinesl. Mám dluhy, nemám vlastní auto ani byt, ještě jsem se nevzpamatoval z předešlého vztahu...Nebudeš se mnou šťastná."
"Všechno tohle já vím. Věděla jsem to, když jsem se do tebe zamilovala a počkám třeba celý život, až se do mě také zamiluješ. Nečekám to od tebe, ale přeji si být s tebou. Už od první chvíle, co jsem tě před školou viděla, jsem věděla, že ty jsi ten jediný." zasmál jsem se nad její dětskou naivitou, ale ona zvážněla. Stáli jsme na tramvajové zastávce a hleděli si do očí. Věděl jsem, jak moc tohle nechci. Věděl jsem, že zničit další srdce by bylo nefér, ale nemohl jsem si pomoci. Její čokoládově hnědé oči mě probodávali a já se nubránil prvnímu a rozhodně ne poslednímu polibku. O hodinu později, už jsme leželi v jejím holčičovském červeném pokoji, v posteli, vedle plakátů Justina Timberlakea a Akona. Litoval jsem, a jak.

"Teď už jí k vodě poslat nemůžeš. Zlomil bys jí srdce." kárala mě mladší sestra druhý den ráno. Držel jsem se za hlavu a přemýšlel, jestli mám ještě aspoň jedno cigáro.
"Pche...Zlomil srdce. To, že já mám zlomené srdce nikoho nezajímá."
"Nebuď takový sobec."
"A proč ne? Neustále jsem myslel na druhé a jak to dopadlo?"
"Přestaň se litovat. Buď rád, máš nejhezčí holku na škole."
"Kdyby do vaší školy chodila Diana..."
"Tys Dianu viděl v šestnácti?"
"A ty?"
"No já ne, ale Karolínku jo."
"Kolik jí vůbec je?"
"16."
"No to je super. Ještě mě zavřou."
"Nebuď trapný."
"Bojím se, že za chvilku budu nejen trapný, ale i mrtvý."
"Nekecej a pojď jíst."
"Nemám hlad."
"Uvařila jsem kvůli tobě oběd, tak makej."

Další den zemřela naše maminka.

"Proč? Proč? Proč?" opakovala v záchvatu pláče Milada.
"Pšššt." chlácholil jsem jí v obětí. Pokud bylo zle a smutno, potom od dnešního dne, bude příšerně a zoufale. Po týdnu zkoumání a pitev jsme řešili pohřeb. Také jsme začali řešit problém s Miladiným věkem. Otec byl bůhví kde a matka nám právě zemřela. Nastanou krušné časy.

Pohřeb jsme zaplatili z peněz od Diany. Bylo nejhůř a slušné pohřby jsou pěkně drahé. Nechali jsme ji pohřbít na Olšanském hřbitově k její mamince a tatínkovi. Milada propadala do hlubokých depresí. I když si nás máma moc nevšímala, příliš pracovala a když nepracovala, tak spala, byla to naše máma a měli jsme jí rádi. A po krátkém léčení, krátkém dostání se ze smutné lásky, nastalo další bodnutí do srdce. Další znatelná ztráta. Nastal velký problém s penězi. Po pohřbu nám zbylo asi 20 tisíc a to to byl skromný pohřeb o 5 lidech. Musel jsem se tedy aktivně zapojit do gangu a do špinavých prací tohoto spolku.

Měsíc běžel. Milada se vrátila zpátky do školy. Karolína se k nám pomalu nastěhovala. Nechápal jsem její rodiče. Pravidelně jsme spolu spali, žili jsme spolu ve vážném partnerském vztahu. Nikdy jsem však ze srdce nemohl vymazat Dianino jméno. Pořád jsem jí viděl před očima, pořád jsem slyšel její hlas křičet mé jméno, pořád se mi o ní zdálo, pořád jsem jí miloval. Jenže vidina naší společné budoucnosti mizela. Skoro 4 měsíce o sobě nedávala znát, 4 měsíce jsem jí nemohl nikde najít.

"Co si vyrazit pod stan?" navrhla u večeře Karolína.
"Myslím, že na to teď není vhodná doba."
"A kdy bude?"
"Dej nám čas. Umřela nám máma."
"Právě proto. Vyčistilo by vám to hlavu."
"Hlavu nám jen tak něco nevyčistí."
"Karolína má pravdu. Brzy tady všichni shnijeme." promluvila po dlouhé době Milada.
"Rád bych jel, ale nejsou peníze a já mám práci."
"Ty máš teď pořád práci."
"Docela se mi teď daří, takže to nechci utnout."
"Vždyť může práce chvilku počkat." přemlouvaly mě najednou obě.
"Sakra holky. Jeďte samotné. Uděláte si dámskou jízdu a já si od vás odpočinu."
"No a proč ne?" podívala se Kája na Miladu a bylo rozhodnuto.

Holky se zabalily a jely si užívat poslední slunečný zářiový víkend. Čas běžel. Vrátily se a všechno běželo, jak má. Dokonce se mi povedlo z mínusu vytáhnout nás na plus. Za celý rok se nic nezměnilo. Jen jsme všichni zase zestárli. Mě táhlo na 19. Milada slavila 18 a Karolína dospěla na sladkých 17. Vydržel jsem s ní rok. Dianu jsem přestal hledat. Už mi nechyběla.

Šel jsem s gangem vyjednávat a promýšlet další krádeže a další přejímky zboží. Byl jsem v myšlenkách jinde. Porovnával jsem vztah Mariána a Diany a vztah Mariána a Karolíny. Karolína byla usměvavá a hodná. Byla krásná a netížila jí léta dávno ztracená, navíc mi byla pevně oddaná a věděl jsem, že mě miluje. A Diana už nebyla tou jedinou. Tou první nenahraditelnou. Moje láska k ní se pomalounku měnila v hořké zklamání a nenávist. Mohla si se mnou o tom alespoň promluvit, když už nic. Mohla mi alespoň něco naznačit nebo říct. Zbaběle utekla od jakýchkoliv povinností a nějakého vztahu. Byla sobecká a nespravedlivá. Zničila mě, totálně mě vysála. Měl jsem Karolínu rád. Nemiloval jsem jí tak, jak by chtěla, tak jak bych chtěl já, ale snažil jsem se. Nebýt Diany mohlo být všechno jinak, ale není a já budu nejspíš navždy takhle kysele prázdný a zapšklý.
"Co ti je?" zeptal se mě potichu Fred.
"Ale nic. Ženský, chápeš ne." usmál jsem se.
"Ne, ale můžu ti dát skéro jestli chceš?" usmál se zase vyhuleně Fred a já jen zakroutil hlavou.
"Šéfe, já som o víkendu na Slovensku." zaznamenal jsem připomínku Mira. Jeden z těch našich cizinců.
"Proč mi to říkáš až teď?" zachraptěl vychlastaně Pecka.
"Prepáčte ja som to nevedel. Musím navštíviť brata po dlhej dobe. Brat je mi u ritě, ale jeho žena má krásna prsia."
"To chápem. Kdo může místo Mirka? Mariáne?" Šlo o převoz kradeného zboží.
"Nemám řidičák." Rozesmál jsem celou bandu, včetně Pecky.
"Bez vtipů prosimtě." zakroutil hlavou Pecka.
"Zařadit umíš ne?"
"To jo."
"Takže je to jasný. Převez to normálně z bodu A do bodu B. S Foggym ještě proberete trasu, ale to už neni moje věc."
Po těch officiálních záležitostech se šlo chlastat, kecat a fetovat. Miro za námi přišel a povídal nám různé historky. Důležitá byla jen jedna část vyprávění. Diskuse se ztočila od aut přes pistole, prachy až k ženským.
"No ale na tú bratovu ženu nikto nemá. To je taká saň. Ona je to taká kosť, že to ste nepočuli, nieto potom videli. Je to vysoká bruneta, postavu má perfektnú. Navyše je po jednom dieťati, takže prsia zaliata mlíčkem. Lahoda"
"Jak se jmenuje?" ptal se Fred.
"Diana. Takéto pekné že?" Srdce se ve mě zastavilo.
"Příjmení?"
"Šubertová."
"Říkal jsi, že je vdaná?"
"Áno."
"A nevíš jak se jmenovala za svobodna?" sotva jsem mluvil. Srdce mi bušilo, ve spáncích mi tikalo. Před očima se mi mlžilo a měl jsem pocit, že omdlím, ale musím se držet.
"Náhodou viem, pretože moja bývalá sa tak aj volala.." zarazil se, rozhlížel se.
"No tak jak?" měl jsem pocit, že vyletím z kůže. Adrenalin mi vystoupil nad hladinu normálnosti.
"Čo tě popadlo?"
"Ježiši nic. Potřebuju to vědět!" už jsem skoro křičel. Všichni naopak ztichli a poslouchali naší vášnivou debatu.
"Procházková, Diana Procházková."