Až se probudíš

Tři měsíce. Už jsou to tři měsíce. Jen tu sedím a dívám se, jak se nadechuješ a vydechuješ. Jediná hudba, která mi zní v uších, je ta vytvořená z pípání přístrojů. Nic se neděje. Žádné komplikace. Krvácení přestalo. Ale neprobouzíš se.
Doktoři říkali, že je to kvůli předchozímu krvácení do mozku. Snad je to jen tou narkózou. Ale to by ses už probudil. Otevřel by si své hnědé oči a mírně by ses pousmál. Já bych byla štěstím bez sebe, ale na povrchu by to vypadalo jen jako úsměv. Ale ty bys věděl, jak to cítím. Věděl bys to.
Pípání se nemění, vše už je zaběhlá rutina. Zase tu sedím a pozoruju profil tvého obličeje. Za ty dny si myslím, že ho znám dokonale do posledního detailu. Ale až by ses usmál, vše by se změnilo. Oči by se ti rozzářily a já bych mohla začít od znova. Jen kdyby ses probudil.
Tu a tam ti něco vypravím, něco šeptám, něco jen tak říkám. Nic z toho nedává smysl. Jen si tím snažím dokázat, že mě slyšíš. Třeba mi odpovíš na ty otázky, na které se tě ptám? Probudíš se s odpovědí na rtech. Až se probudíš.
Když jsem nervózní, chytnu tě za ruku. Někdy mě neustálé pípání přístrojů dovádí k šílenství.
Chtěla bych, aby to přestalo. Aby se stalo, že jednou přijdu a najdu tě sedět na posteli, přístroje pryč. Možná bych tě i objala. Ale určitě bych tě chytila za ruku. Jako kdybych se bála, že mě znovu opustíš. Tam. Někam, kde je tvá mysl teď.
Nemůžu se zbavit sžíravého pocitu uvnitř, že za tohle všechno můžu já. Že teď ležíš na lůžku jen kvůli mně. To já jsem měla být ta, která žije díky přístrojům. Ale nejsem. To ty tady ležíš a to já jsem ta, která smutnýma očima studuje tvé životní funkce. Je to tak, protože jsi mě chránil. Vždy jsi mi to sliboval. Že mě ochráníš. Že se mi nic nestane. Že všechno bude v pořádku. Budeš to slibovat i teď.
Ale tehdy to v pořádku nebylo. Vše se seběhlo moc rychle. Zachránil jsi mě, ale sám sebe jsi zranil. Proto tu teď sedím, držím svou ruku v té tvé a zoufale si přeju, aby se tvá víčka pohnula. Ale nic se neděje. Tvá ruka je bezvládná a tvá víčka jsou zavřená. Jen pár slz si razí cestu přes mé tváře. Jen pár. Co kdyby ses probudil. A ty se probudíš.
Zas další noc a další den. Znovu tu sedím. Stejně jako ty tři měsíce. Ani dnes nezvládám příval výčitek a emocí. Chytnu tě za ruku a něco zamumlám. Pak z toho vyplývají věty. Věty, které jsem ti vždy chtěla říct.
„Chybíš mi. Vrať se. Prosím, probuď se.“
Všechno dokola a dokola opakuju. Přijdu si bez tvé přítomnosti úplně na dně. Začínají mě pálit oči, jak slzy touží vidět denní světlo. Oči zavřu, ale i tak mi slaná tekutina máčí obličej.
„Chybíš mi. Vrať se. Probuď se. Musíš se probudit.“
Jako smyslů zbavená mumlám jednotlivá slova a ztrácím svou pevnou kontrolu. Pak se mi na jazyk vtlačí ta dvě nenáviděná slova, která nikdy neříkám. Ale pro tebe bych udělala výjimku.
Skoro neslyšně zašeptám: „Miluju tě.“
Nesnáším je. Ta slova se tak těžko říkají, ale mají tak hluboký význam. Až se probudíš, pochopíš to. Pochopíš, že i tahle ta ledová královna má nějaké city.
„Jen se musíš probudit,“ šeptám. Stále dokola šeptám.
Hodiny ubíhají. Proudy slz ustávají, ale tváře ještě neoschly. Oči jsou zarudlé a stále přivřené. Vím, že až je otevřu, ty tvé budou zavřené. Budou spát. Radši to nechci vidět. Stále držím tvou ruku. Miluješ mě i ty? Až se probudíš, řekneš mi svou odpověď.




Procitnutí mu připadalo jako tvrdý skok do čiré a ledové vody. Rychle otevřel oči, ale teprve pochvíli se začal rozkoukávat a chápat okolní věci. Nemocnice. Bílé stěny. Pípající přístroje. Ona.
Měla zavřené oči, ale věděl, že nespí. Oči byly červené od pláče a křečovitě mu tiskla ruku. Tou druhou, stále mírně roztřesenou se natáhl a jemně se dotkl její tváře, aby setřel zbytečné slzy.
Trhla sebou a otevřela své šedavě modré oči. Rozpačitě se na něj zadívala a pak vytryskly nové slzy. Nemusela nic říkat. Věděl, co chce říct. Věděl to, protože se probudil. Probudil se po třech měsících.