Poslední den

Bylo ráno, když se Tomáš probral sám v autě. Posadil se, rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že od včerejška se nic nezměnilo. Pořád byl sám na úplně prázdném parkovišti u svého oblíbeného kempu. Otevřel dveře a vystoupil ven, aby se protáhl. Spaní v autě nebylo moc pohodlné, ale za ty roky, co takhle cestoval, už si na to zvykl. Byl horký letní den, ale přitom parkoviště, kemp i pláž k němu přiléhající zely prázdnotou. Tohle všechno mělo jeden, hlavní důvod. Byl sice krásný slunečný den, ideální na koupání a rekreaci, ale měl jednu vadu. Byl to den poslední. Ne poslední den léta, ani poslední den prázdnin, ale poslední den vůbec. Tomáš zapnul rádio, aby se naposled utvrdil v tom, co věděl asi týden.
„Asteroid blížící se k Zemi dopadne dnes, okolo druhé hodiny odpolední do oblasti Střední Evropy. Přejeme všem našim posluchačům, aby tento poslední den mohli trávit v okruhu svých blížkých.“
Zpráva v rádiu byla pouze nahraná a tak když začala hrát znovu, postil si Tomáš CD se svou oblíbenou písní. Zesílil rádio a zaposlouchal se do melodie, která přežila mnoho generací. Po chvíli začal chraplavý hlas zpívat verše, které znal asi celý svět.
„I see trees of green,
red roses too.
I see them bloom,
for me and you,
and I think to myself,
what a wonderfull world…“
Tomáš se pousmál a rozhlédl se kolem sebe. Tuhle píseň měl moc rád, ale momentálně působila ještě dramatičtěji, než kdy dřív.
„Všechno to, o čem zpíváš, tady už zítra nebude. Není to ironie?“ zeptal se Tomáš rádia, jakoby čekal, že mu odpoví.
Zapnul opakování téhle nádherné písně a začal v hlavě přemítat události posledních dní. Zítra by tomu byl přesně týden, co se Svět dozvěděl o tom oc ho čeká. Bylo to jako z amerického katastrofického filmu, jen nebyl žádný hrdina, který by zachránil Svět a celé lidstvo. Vzpomínal na davovou histerii, na rabování a šílení v ulicích, ze kterého se mu povedlo utéct. Jel 300 kilometrů napříč republikou, po odlehlých cestách a přes malé vesnice, až nakonec dojel tam, kam ho táhly všechny touhy a myšlenky. Byl samotář a cestovatel, takže neměl, s kým by poslední chvíle trávil. Celý týden pravidelně poslouchal rádio, aby věděl o tom, co se kolem děje, ale zprávy o katastrofách ve velkých městech díky davovému šílenství, ho jen utvrzovaly v tom, že udělal dobře.
Snědl poslední zbytky jídla, které měl sebou, zamkl auto a vydal se po cestě dolů do kempu k vodě. Ve vjezdu byla závora, takže nemohl autem dojet až k vodě, i když to moc chtěl. Přeskočil turniket u vstupu a vydal se nejkratší cestou na pláž. Podíval se na oblohu směrem, kde včera okolo oběda objevil malou hořící kouli a uviděl, že s eo hodně přiblížila. Slunce svítilo, voda byla teplá, takže Tomáš neváhal, svlékl se do plavek a šel se osvěžit do přehrady, tak jak to dělal už několik posledních dní. Zaplaval si, poležel si ve vodě a potom si šel lehnout na ručník na pláž, aby se osušil a nachytal poslední bronz. Ležel, přemýšlel a v hlavě neměl už vůbec žádné starosti, protože už to bylo naprosto zbytečné. Vzpomínal n akrásná místa kde byl, na lidi které znal a byl smířený s tím, co ho za pár hodin čeká.
Z přemýšlení ho ale vyrušil zvuk, který neslyšel za celou dobu, co byl v kempu. Zvuk lidských kroků. Narovnal se na ručníku a uviděl mladou dívku, která mířila přímo k němu. Zastavila vedle něj, usmála se a příjemným hlasem se ho zeptala, jestli má vedle sebe volno. Tomáš mlčky přikývl a dívka si položila ručník vedle jeho, svlékla se do plavek a lehla si na záda.
„Mimochodem, jmenuju se Martina.“ Řekla jen tak ze zdvořilosti, aniž by se na Tomáše podívala.
„A já sem Tomáš.“ Odpověděl zdvořile, letmo si ji prohlédl a lehl si na záda vedle ní.
Nebyla to žádná modelka, ani jiný obecně uznávaný vzor krásy, ale vyzařovalo z ní zvláštní kouzlo, které Tomáše zaujalo. Chvíli leželi beze slova vedle sebe, ale pak se Tomáš začal vyptávat:
„Taky to tady máš tak ráda?“
„Jezdím sem každý rok, tak ani letos sem nechtěla vynechat. Když už je to naposled.“ Odpověděla Martina po chvíli.
„Taky přijelas autem? Já už sem tady několik dní.“ Pokračoval Tomáš v debatě.
„Já o auto přišla u nás ve městě, tak sem těch 100 kilometrů šla pěšky. Autobusy jaksi nejezdí.“
Chvíli bylo ticho, které zase přerušil Tomáš.
„Co si vzít loďku a pak si zaplavat uprostřed nádrže?“ Tomáš tohle dělával každý den, takže věděl, jak si správně loďku „vypůjčit“.
„To zní dobře.“ Odpověděla mu Martina a poprvé se na něj otočila a usmála.
To Tomáše ještě víc nastartovalo, takže se zvedl a poté, co si stoupla i Martina, vydali se k půjčovně loděk.
Na lodi se už oba rozpovídali, něco se o sobě dozvěděli, a když při vystupování z loďky na molo podal Martině ruku, podívali se na sebe a ruce už si nepustili. Došli k ručníkům, když bylo už po poledni. Sedli si, Martina se o něj opřela a na prahnoucím slunci si povídali, jako by se znali roky. Když byly skoro dvě hodiny odpoledne a na obloze už byl jasně vidět blížící se konec, objali se a lehli si na ručníky, obličeji k sobě.
Po chvíli se začal ozývat hluk ohlašující konec, když si obrovský kus skály razil cestu atmosférou. Ani jeden z nich se nepodíval na nebe a dál si vzájemně hleděli do očí.
Za minutu bylo po všem, Svět i lidstvo jak ho známe, skončilo. Poslední věc, která Tomášovi prolétla hlavou, bylo:
„What a wonderfull world…“