Svědomí při vědomí

Seděla jsem s holkama u stolu a bavila se. Šlo o každoroční valnou hromadu, která se (stejně jako každý rok před tím) nakonec zvrhla v taneční zábavu. U stolu kromě mě sěděly ještě další čtyři holky z družstva a několik kluků. Jo, tenkrát tam byl i ten mladej pěknej klučina z L..., ale na mladší moc nejsem. Většinu večera jsem se dobře bavila. z jistých důvodů jsem nepila moc alkoholu. Bylo mi ještě toho rána blbě. Zbyněk seděl s klukama na druhé straně skupiny, házel po mě krátké pohledy a něco šeptal sousedícímu kamarádovi.jeho červená očka jasně naznačovala, že na rozdíl ode mě pije dost. Každé slovo, které kamarádovi pošeptal, mě provokovalo. Byla jsem si téměř jistá, že se to týká mě. Mě, která mu před čtyřmi měsíci dala kopačky. Že se to týká mě, se kterou přítomní kluci právě tak dlouho kvůli Zbyňkovi nemluví. Po většinu večera se mi dařilo se mu vyhýbat, tedy minimálně jeho blízké přítomnosti. Normálně jsme vedle sebe relativně vycházeli, ale dnes byl opilý. Neviděla jsem v tom nic dobrého. Neuvědomovala jsem si, jak jsem hloupá.
„Poď tancovat,“ zatáhl mě za ruku, aniž by čekal na odpověď. V mžiku mě svíral v náručí a kroužil se mnou po poloprázdném parketu. Ani v době, kdy jsme spolu chodili, mi jeho přílišná blízkost nebyla po chuti. Chodili jsme spolu vlastně zejména kvůli tlaku ostatních. Aspoň v mém případě to tak bylo. Přitiskl se ke mně tváří, neoholenou, až mi poškrábal půl obličeje. Oddechoval alkoholické výpary a malátně se mnou pochodoval po prostoru.
„Už dávno jsi mi slíbila, že spolu budem tancovat,“ zachraptěl mi do ucha. Ve svém stavu nejspíš necítil, jak neochotně jsem se podřizovala jeho pohybům.
„No jo, znáš to,“ vymlouvala jsem se, „nebyl čas, nebyla příležitost. Ale víc jak jeden tanec nečekej,“ dodala jsem okamžitě. Při pomyšlení na další minuty strávené v jeho objetí mi naskakovala husí kůže. Děsem.
„To jsem ti tak odpornej, že ani tancovat se mnou nechceš?“ zakňučel jak zraněný pes. Bylo mi ho líto, ale v tu chvíli to byla skoro pravda. Hlavní důvod byl však ten, aby si z jednoho tance neodvodil nějakou naději na další pokračování vztahu. V několik kilometrů vzdálené vesnici na mě myslel už někdo jiný.
„To ne, Zbyňku, ale tak znáš to ... Navíc máš popitý a ten tanec je dost nejistej,“ řekla jsem tak, že nemělo smysl v rozhovoru pokračovat. Když píseň skončila, odvedl mě poslušně zpět ke stolu a já se posadila. Odkráčel k baru.
Po dvaceti minutách si dřepl vedle mé stoličky a položil mi ruku na stehno.
„Půjdeš si zatancovat?“ zaprosil znovu.
„Ježiš, Zbyňku,“ řekla jsem pořád ještě trpělivým tónem, „jeden tanec nám stačil.“ Zaslechla jsem, jak se ten mladý zajíc z L... u stolu zasmál. („Ta ho stírá.“) Udělala jsem blbost. Místo abych na mladíka hodila přísný pohled, rozverně jsem se zašklebila. Zbyněk mě vzal za ruku.
„A máš teď někoho? Jako jestli si sama, nebo sis našla nějakýho kluka.“
„Ne, jsem sama. Znáš mě. Pořád sama, s nikým nevydržím. Vyhovuje mi to tak,“ lhala jsem. I když vlastně ... oficiálně jsem byla volná, přestože už víc než rok jsem nemyslela na nikoho jinýho. To Zbyněk nevěděl.
„Vážně? A to jako takhle sama to chceš? Jako tak?“ mlel opile dál. Zachránila mě kamarádka.
„Eli, pojď, jdem tancovat.“ Chytla mě a odvedla pryč. Slyšela jsem jen výčitku: „A se mnou nešla.“
Až do mého odchodu jsem pak trpěla jeho ztrápené a zmučené výrazy. Byl skutečně nešťastný a mě to bylo jedno. Chovala jsem se jako sobec. V mém případě výjimečně. A zatímco já se už chystala domů, klopil do sebe u pultu další panáky. Rozloučila jsem se a vyrazila ke dveřím. Než jsem k nim ale došla, předběhl mě a galantně mi je otevřel. Byl leden, po půlnoci a venku šílená kosa. Zastavil mě před dveřmi. Klepal se zimou jen v tričku. Já stála před ním jako ledová královna v teplé bundě a šále.
„Promiň, chtěl jsem se za dnešek omluvit.“ Byl víc opilý než před tím, ale jakoby až teď věděl, co říká. Bylo to upřímný a já byla dál tak odtažitá.
„Nic se neděje. To je dobrý.“
„Eliško, prosím, myslíš ... jako že mi dva už ... že bysme to ještě zkusili. Já nebudu tě pořád otravovat, budu ...“
„Ne, Zbyňku, to nejde. Už ne. Necháme to být. Promiň,“ a s tím jsem se otočila a nechala ho stát na mrazu. Ohlédla jsem se ještě v zatáčce a on tam pořád postával, hlavu zlomeně skloněnou. A já byla ráda, že mám celý večer za sebou. Jediné, co mi odlehčilo svědomí, bylo, že jsem se mu za své strohé a necitlivé chování druhý den omluvila. Pak se mnou už téměř nepromluvil.

Zatracený léto, nadávala jsem v duchu po cestě na festival. Všichni kamarádi odjeli společně stanovat na jižní Moravu a já kvůli závodům zůstala doma. Nic neobvyklého, člověk si po šesti odběhaných sezónách zvykne. Festiválek to byl malý, jazzový. Konal se u nás v parku, už desátý ročník. Přesto se tam sjížděly kvlitní kapely z celé Evropy a návštěvníci pospávali ve stanech všude okolo. Mezi nimi rozmístěné vodní dýmky, pet láhve s alkoholem, batohy. Nechtělo se mi nikam chodit, celý večer jsem se musela přemlouvat, ale když už byl lístek doma ... Jediná známá, která tam šla taky, měla svoje známé a nade mnou vysela hrozba osamělého večera. Katastrofa. A zase, nic na co bych nebyla zvyklá. Už rok jsem na podobných akcích jen dělala ostatním křoví, jako exot, jako jediná singl. Noc jsem si plánovala tak, že si koupím pivo, sednu si na schodek před pódiem a se zavřenýma očima budu vnímat celý hudební maraton, dokud neusnu. Nebo mě nevyhodí.
U vstupu jsem se prokázala v předprodeji koupeným lístkem a prolezla jsem dovnitř. Hudbu jsem slyšela už cestou a lákaly mě bubny. Postávala jsem chvíli spíš po okraji davu. Než jsem zahlédla Báru. Podle očekávání, seděla v kruhu přátel, kouřila vodárnu a vypadala rozjařeně. Pochopila jsem, že nemá cenu se s ní pouštět do řeči a rozhodla jsem se začít se svým plánem A. Směr stánek s pitím. Vyšplhala jsem se na kopeček k občerstvení a už jsem mířila k výčepu piva. Jenže místo toho jsem zahnula na druhou stranu. O pult tam stál opřený Zbyněk, v dosti podroušeném stavu a říkal si o dalšího panáka. Místo piva jsem si dala vodu.
Potom, co jsem se s ním před dvěma roky rozešla, se mnou dlouho nemluvil. Asi po roce začal být vstřícnější a ukázalo se, že je to kvůli jeho nové známosti. Našel si konečně hodnou holku, která ho má opravdu ráda. Se svou o šest let starší přítelkyní byl šťastný. Zvykla jsem si opět na jeho střízlivou přátelskost. Já jsem se zatím marně plácala ve vztahu s mladíkem z vesnice. Byli jsme oba naprosto stejní. Právě proto jsme se k sobě tak nehodili. Když jsem viděla Zbyňka tak spokojenýho, napadaly mě takové myšlenky, zda jsem se tenkrát rozhodla správně. Měsíc na to jsme se rozešli. Respektive opět já s ním. No a když já jsem si na závodech marně vyčítala zničenej vztah, Zbyněk se svojí třicítkou zářili štěstím.
Časem jsem ho vídala míň a míň. Skoro vůbec. Naposledy na mě skoro nepromluvil. Nevím proč. Došla jsem až k němu a pozdravila ho. Zvedl unavený oči a zaostřil.
„Aha,“ bylo první, co z něj vypadlo. „Ahoj.“
„Koukám se rozpil. Nebo ti někdo pomáhal?“ koukla jsem zároveň po obsluze.
„Já. Já sám. Šikulka jeden,“ zaskřehotal spíš nešťastně, vylil do sebe další zelenou a opět pokynul chlapíkovi za pultem.
„A co tě donutilo tak pít, prosim tě?“ Ptáte se, proč jsem se najednou tak starala, když jsme už dva roky takoví kamarádi nebyli? Jednoduše. Po roce osamotě jsem začala v hlavě přemítat, kde se stala chyba. Co jsem posrala? Co dělám špatně? A nakonec jsem po dlouhých úvahách začala vzpomínat právě na Zbyňka.
„Žízeň,“ zasmál se své vlastní ironii. V ruce si pohrával s prázdným plastovým kelímkem. Vypadal nešťastně, zuboženě. Tvářil se ještě hůř než tehdy, kdy jsem se s ním rozešla a nechala ho stát samotného na autobusové zastávce.
„Ne, vážně. Kde máš Jitku?“ Jitka, ona přítelkyně, byla zrovna náhodou i známá mé sestry. Zběžně jsem ji znala, milá, hodná a chytrá holka. Přála jsem jim to. Chápala jsem, proč si po známosti s mladší hloupou holkou našel raději opravdu dospělou ženu.
„V Brně.“ Odmlčel se a zapil to další dávkou alkoholu. Zírala jsem na něj a čekala, že bude pokračovat. „Rozešli jsme se.“ Nemohla jsem uvěřit svým uším a nevěděla, jak se zachovat. Rozešli se?! Bylo mi ho hrozně líto, vypadal zdrceně. Další rozchod, další ztracenej vztah. A v koutku duše jsem měla chuť radostí zavísknout.
„Páni,“ koukala jsem na něj ochromená, neschopná slova. „To mě mrzí. Co se stalo?“
„Co? Co asi? Je jí přes třicet. Chce dítě, než bude pozdě. Jenže já nemám ani hotovou vysokou. Nic proti dětem, ale tohle by bylo vážně moc brzo. Prostě teď děcko ještě nechci.“ Rozohnil se, mával rukama po stole a vyválel si rukávy ve vylitém rumu. Nenacházela jsem slova. Co mu na to říct? Ve dvaceti takovej problém vůbec neřeším.
„No, to je jasný. Tak to je teda drsný. Bych to nečekala. Mrzí mě to.“ Nerozhodně jsem pozvedla ruku. Nakonec jsem ho opatrně pohladila po rameni.
„A šílený je, že mi bysme se rozcházet nemuseli. Bylo to fajn. Bylo to dobrý, ale prostě to mimino ... to je moc brzo.“ Oči se mu leskly slzami a vypitým alkoholem. Chudák Zbyněk. Tomu se říká smůla. Hodnej, vtipnej, hezkej kluk a taková smůla na holky. Jenže bylo mi líto i Jitky. Od sestry vím, že by malý moc chtěla, ale zatím nenašla otce. Podle všeho byl Zbyněk už druhý, který se právě tohoto zalekl. Z jeho hlasu mi ale něco říkalo, že zas tak růžovej vztah to nejspíš nebyl.
„To je vážně hrozný, Zbyňo,“ zkoušela jsem ho utěšovat, ale nikdy jsem v téhle disciplíně nevynikala.
„No jo, kurva, bylo to nadějný. A zas hovno. Zase si zvykat, že sem sám.“ Snad by se tam i rozbrečel.
„Ty máš vážně smůlu na holky. Vám to s Jitkou tak slušelo, byli jste ...,“ zarazila jsem se. Asi není vhodnej nápad mu to všechno teď ještě připomínat. „Uvidíš, že bude líp.“ Zamlouvala jsem to.
„No jo, mám smůlu. Když už se najde nějaká skvělá holka, tak mě buď nechce, nebo si vymyslí něco jako dítě.“ Pak se zprudka zvedl od pultu, jakoby chtěl vyrazit někam jinam, a pak se svezl do stejné polohy jako před tím. Obrátila jsem se na obsluhu: „Kolik toho už vypil?“
„Tohle byla už dvanáctá zelená.“ Hochu zatracenej, okřikla jsem ho v duchu. Otupělým pohledem mířil do protější stěny stánku a nejspíš chvíli nevnímal. Vzpomněla jsem si, jak jsem na něj byla hnusná. Jak jsem se mu vyhýbala, nerada jsem s ním chodila mezi lidi. Ostatně byli jsme spolu všehovšudy tři týdny. Jenže on byl chudák narozdíl ode mě bezhlavě zamilovanej. Já jen ... hledala náplast na dočasně poraněný srdce.
„Dáš si se mnou jednoho?“ vytrhl mě z přemýšlení. „Co si dáš? Platím.“
„Ne, Zbyňku, měl jsi těch malejch už dost. Zítra ti bude beztak hrozně blbě.“
„Ne!“ zavelel. „Žádný takový. Jednoho si dáme.“ Povzdechla jsem si. Nemělo smysl se s mým opilým bejvalým hádat.
„Dobře. Jednoho. Ale platím já.“ Objednala jsem dva panáky a něco na zapití. Když do sebe obrátil už třináctou zelenou, zůstal na mě zírat. Snášela jsem jeho pohled trpělivě, spíš jsem očekávala, že se nám vyzvrací pod nohy. Ale dál koukal. Pomalu mrkal, víčka mu padala stejně ztěžka jako se pohyboval on sám.
„Ty se máš jak, Eliško?“ zeptal se z ničeho nic. „Dost bylo o mým dalším zpackaným vztahu. Deš na vejšku?“ Skoro vypadal, že ho to opravdu zajímá. V tomhle stavu.
„Jo, dostala jsem se do Brna. Už jsem zapsaná, za pár týdnů mi to začne.“ Nechtělo se mi tam jen tak plkat o mejch zbytečnejch věcech. To on se trápil a byl zničenej. Pokračoval za mě.
„Deš tam, protože jsi tam vážně chtěla, nebo tam jdeš kvůli kamarádům, nějakýmu klukovi ...“ Odpověď byla jasná. Odpovídala jsem stejně už od mém přijetí do Brna.
„Chtěla jsem do Brna. Mám tam sourozence, kamarády. Je to blízko domů, budu stíhat závody. Navíc ta škola je dost známá, kvalitní. Kvůli klukovi to rozhodně nebylo,“ odfrkla jsem si. Kdybych nějakýho měla, bůh ví, jak by to teď vlastně bylo. Jenže já jsem asi prokletá.
„A ten se dostal kam?“ vyzvídal dále Zbyněk. Odpovídala jsem automaticky, i když bylo jasný, kam míří. Bylo však fajn, že se chvíli neužírá jen svýma myšlenkama na Jitku.
„Nikam. Žádnýho kluka nemám. Znáš mě. Moc na to nejsem. Žádnej se mnou nevydrží,“ řekla jsem sebeironicky. Hned jsem však přiskočila ke Zbyňovi, neboť se mu podlomila kolena. Začala ho zrazovat rovnováha.
„Víš co, brouku,“ řekla jsem žertem, když mi celou vahou ležel na rameni, „zaplatíme a půjdem tě někam posadit. Kde máš peněženku?“ Rukou ukázal na zadní kapsu kalhot. Sáhla jsem tam, najisto, kapsa byla na první pohled plná. Nedokázala jsem se ubránit příjemnýmu pocitu, když jsem se nevyhnutelně musela dotknout jeho vždycky tak pěkného pozadí. Připadala jsem si jako úchyl, který sbalil u baru opilou holku a teď ji táhne někam do křoví. Zaplatila jsem za něj lístek a vrátila mu peněženku na původní místo.
Netáhla jsem ho moc daleko. Byl hubený, ale na samotnou holku přece jen dost těžký. ¨
„Eliško,“ mručel, zatímco jsem se s ním vláčela. Posadila jsem ho co nejopatrněji pod obrovskou borovici a pak vyčerpaně padla vedle něj.
„Takže ty jsi pořád sama,“ mumlal si dál polohlasem. Ztěžka jsem vydechovala, čelo se mi orosilo potem. Teď vedle mě ležel na zemi, mezi šiškama, nedokázal už ani sedět. Přestože byl nalitej jak dělo, byl roztomilej. Opět se dostavily roky staré výčitky. Proč jsem s ním tehdy vůbec začala chodit? Možná proto, že na to šel moc rychle a já nestihla říct ne. Protože jsem zbabělec? Protože to očekávali všichni kamarádi z družstva? Líbily se mi jeho lichotky. Byl snad první kluk na světě, který měl rád můj úsměv ... Byla jsem blbá a plachá. Jednu noc jsem u něj spala, bylo to po akorát po zábavě, nechal mě spát ve své posteli a sám si ustlal vedle na zemi. Dneska už je mi to jen k smíchu. Nejvíc však hlodala výčitka, proč jsem se s ním rozešla. Měla jsem ráda někoho jinýho. Zjistila jsem to právě po třech týdnech s ním. Jenže jsem neměla odvahu mu to říct. Vymluvila jsem se na to, že nejsem na žádnej vztah zvyklá, že je mi líp samotné, že on za to nemůže a že zůstanem kamarádi. Ještě ten večer jsem se objímala na soukromé akci s „tím pravým“. Paradoxem je to, že skoro stejné argumenty jsem použila i při dalším rozchodu.
Rozplácnutý jak mimino na zádech mezi šiškama pomalu oddychoval. Počítám, že se mu dost motala hlava a potřeboval ten svět zastavit. Opřela jsem se o pravou ruku a nahnula se blíž k němu. Byl pěkný. Trochu ostřejší obrysy čelistí a lícních kostí, přímý nos, krátké rozcuchané hnědé vlasy. Škoda, že mi průměrně trvá na to přijít dva roky. Otevřel oči, možná postřehl můj upřený pohled.
„Eliško.“ Vztáhl ke mně ruku. Dlaní mě pohladil po tváři a kupodivu jsem se pod tím dotykem celá otřásla. Nehla jsem se však. Pomalu mě chytil za krk a začal si mě přitahovat blíž. Blíž ke svým rtům. V poslední chvíli jsem se mu ale vysmekla. Všimla jsem si údivu v jeho výrazu. Lehce jsem se usmála a oplatila mu pohlazení.
„Seš opilej, Zbyňku. Zítra by tě to mrzelo. Vyspíš se z toho a třeba se to s Jitkou ještě spraví. Oběma se to rozleží v hlavě a pak by sis za takovouhle blbost nadával.“ Neodolala jsem a palcem jsem mu přejela zlehka po rtech.
„A kdyby ne, tak se mi ozvi. Budu ráda.“ Chvíli se mračil, avšak pak zavřel víčka a usnul. Po okamžiku tichého prohlížení jeho tváře jsem mu sehnala deku, přikryla jej a dala vědět jeho kamarádům.