Tak nějak tančíme...

Zavřu oči a vidím nás jak spolu tančíme. Ano, v této představě umíš tančit. Držíš mě v náručí a pohybujeme se do rytmu. Spíše kýveme. Držíš mě v náručí a já cítím všechnu lásku, co je v tobě a která patří mně. Svírám tě se stejnou silou a jsem šťastná. Jak moc tě miluji. Jak krásně mi je ve tvém náručí. Jsi bezpečný přístav, ke kterému se vždy obracím, když vody kolem mne jsou rozbouřené. Jsi pevný bod. Jsi důvod proč se měním, proč jsem jiná...lepší...šťastnější. Jsi důvodem proč zvládám stesky svých přátel. Právě teď jsi tím nejlepší, co mě v poslední době potkalo. Jsi můj přítel, má spřízněná duše, můj partner, má láska, mé růžové brýle, mé lepší já, mé štěstí, můj stesk, mé všechno.
Nadále se pohybujeme v rytmu hudby a já cítím mír. Na chvíli odplavou všechny naše strasti a jsme jen ty…já…my. Nemusí to tak být navždy, stačí tato chvíle, protože vždycky bude někde v nás a vzpomínka na ni nás donutí bojovat. Znovu a znovu s lidmi, s prací, s životem. Bojovat a přežít. Abychom večer mohli přijít domů, podívat se na sebe a říct si: „Ahoj lásko, jaký byl dneska den?“ A vědět, že tam čeká někdo, kdo bude mít starost, kdo se podělí a bude sdílet. Jak krásně to teď vypadá. Jak úžasný bude náš život. I kdyby jen částečně tak, jak jsme si ho právě teď vysnili. I kdybychom se měli milovat jen z poloviny tak jak se milujeme teď a štěstí, které spolu zažíváme by mělo být menší, tak stále můžeme být vděční, že se máme tak jak máme. A proč? Protože jsme na to dva. Dva jako jeden pohybující se po parketě...
Končí píseň a já otevřu oči. Místo tebe objímám polštář a ty už zase neumíš tančit. Kde jsi? Já vím, jinde, všude raději než se mnou. Já se oblékám a jdu raději do hospody, bojovat s přáteli a poslouchat jejich strasti. Chvílemi snít s otevřenýma očima o nás, abych aspoň tou představou načerpala sílu s nimi být a poslouchat je. Takže ahoj lásko, zase někdy...až zavřu oči.