Přítomná budoucnost IV.

O čtyři roky později…


Kradmo se rozhlédla salonkem a pohled ji padl na muže oblečeného v zelených kalhotách a kaki košili. Ač byl v matných barvách, zářil mezi všemi těmi černobíle oděnými gentlemany. Zaostřila své oči na jeho tvář a v tu chvíli se jí zastavilo srdce. V hlavě jí proběhlo: ‚To nemůže být on. Odjel přeci, co by tu dělal?‘ Ale jeho postava, způsoby a tvář ji přesvědčovala. Sklonila se ke svému snoubenci: „Olivere, omluvíš mě na chvíli?“ Neznatelně přikývl a dál zaujatě poslouchal pana Hatese, který mu popisoval současný stav v Americe. Se skleničkou v ruce se vydala směrem k němu. Žlutozlaté šaty se jí při chůzi vlnily kolem těla a prozrazovaly její křivky.
„Promiňte…“ ozvala se za jeho zády. Tomáš se otočil, překvapen ženským hlasem, že by si ho někdo všiml? Nikola se zářivě usmála. ‚Opravdu to je on.‘
„Ahoj,“ pozdravila ho. Tomáš si ji prohlédl očima jako rentgenem od noh přes výstřih až po oči, kde se zastavil.
„Jé ahoj,“ potěšeně ji pozdravil, když ji poznal. ‚Konečně někdo známý.‘
„Teda, páni, ty ses vrátil. Co tu děláš?“
„Mám teďka dovolenou, tak jsem se rozhodl, že přijedu domů. Kamarád mě sem přivedl a pak někam zmizel,“ otočil se jako by ho hledal.
„Ahaaa. Na jak dlouho jsi přijel?“ vyzvídala. Byl to pro ni jako sen, vidět ho staršího. Před ní stálo něco, co si přála už pět let a rozhodně ho nechtěla jen tak nechat proklouznout mezi prsty. V hlavě už spřádala plán.
„Už jen pár dní. A co tady děláš ty?“ zeptal se s neobvyklým zájmem, protože si ji zde nějak nemohl představit.
„No ehm… rodinné důvody,“ zadívala se za Tomášova záda, kde stál Oliver.
„Ty tu máš rodinu?“ zeptal se nechápavě,
„Dalo by se říct,“ přikývla a když se na ni tázavě podíval, tak pokračovala, „můj snoubenec to tu pořádá,“ vysvětlila a rychle se podívala jinam.
„Teda,“ řekl zaskočeně a podivně se zatvářil.
„Co?“ zeptala se.
„Nevěděl jsem, že… no to je jedno pouze mě to překvapilo. Hodně štěstí,“ vykoktal ze sebe.
„Jo, děkuji,“ usmála se, „teda páni, jsi tady po pěti letech?“ změnila téma.
„Jo, po pěti. Je to už doba,“ přitakal jí. Nikola se musela na uklidnění napít šampaňského.
„Jak se ti daří?“ zeptala se, když polkla a opět se na něho podívala.
„No jde to,“ usmál se spíš pro sebe a přes tvář mu prolétl zvláštní výraz. Chtěla vědět, co ho právě napadlo, ale neodvažovala se zeptat.
„Máš moc práce?“ vyzvídala dál.
„Je to dost namáhavé,“ přikývl, „ale já si nestěžuji.“
„Asi tam máš konečně tu svoji dávku adrenalinu, viď?“ opět se zasmála. Pamatovala si ho jako vždy neutuchajícího sportovce, který vyhledával různé bláznivé sporty.
„Někdy až moc,“ zasmál se s ní. Všimla si, jak se Oliver otáčí kolem sebe a hledá ji. Nechtěla, aby Oliver přišel za ní a seznámil se tak s Tomášem. Musí co nejdříve odejít.
„Jejda musíš mi o tom povyprávět, ale teďka budu muset jít,“ vysvětlovala spěšně, „máš někdy čas? Mohli bychom si někam sednout,“ navrhla spěšně.
„To zní dobře. Řekni si kdy.“
„Hodilo by se ti třeba v pondělí o půl jedné? To mám ve škole volno,“ vysvětlila.
„Dobře, mám tě někde vyzvednout?“ zeptal se nenuceně.
„Ehm… nemusíš,“ zářivě se na něho usmála, „sejdeme se v jedné kavárně dole na náměstí. Určitě ji najdeš,“ zase se usmála, „měj se krásně,“ zamávala mu a odcházela.
Po zbytek večera, ale nemohla od něho odtrhnout oči. Pořád ho z dálky pozorovala a někdy se jejich oči střetly. Cítila, jak se jí vpíjí do očí a také do srdce. Všechno se to vracelo. Její city, které se snažila pět let potlačit, se jí draly na povrch. Zasáhlo jí to nečekaně plnou silou. Ví, že ho miluje a vždycky milovala. Dlouhé odloučení na tom nic nezměnilo. Smutně se podívala na Olivera, ale do očí mu však pohlédnout nedokázala. V tu chvíli nevěděla, co bude v budoucnu. Věděla jen jedno: ‚Zase odjede.‘ Opět ji tu nechá samotnou, opustí ji a ona bude muset zase sbírat a lepit své srdce. Jen co na to pomyslela, zaryla se jí tam velká rýha…