Přítomná budoucnost V.

Otevřel dveře kavárny a rozhlédl se kolem. Našel ji hned, seděla vzadu, hlavu zvednutou, jak se podívala, kdo přichází. V rukou držela knížku a před ní stál hrnek, jak jí znal, tak to byla čokoláda. Když ho poznala, vesele se usmála. Měla na sobě svetr a pod ním bílou košili. Vypadala jako pravá vysokoškolačka.
„Ahoj,“ neodolal se také neusmát, „málem jsem to tu nenašel,“ zasmál se.
„Prosím tě, jak jsi to nemohl najít?“ zavrtěla hlavou, „je to hned naproti hodin.“ Jenom pokrčil rameny.
„Byla jsi ve škole? Sluší ti to,“ uznale se na ni podíval a viděl jak se jí tváře malinko zbarvily do červena.
„Děkuji, ano ještě jsem šla za svým profesorem, aby mi něco vysvětlil.“
„Co vlastně děláš za výšku? Než jsem odjížděl, tak sis nebyla ještě jistá,“ vzpomínal Tomáš.
„Ano, to máš pravdu. Vybrala jsem si psychologii.“
„A kde? V Praze nebo Brně?“
„Na Masarykově univerzitě.“ Tomáš jen uznale pokýval hlavou a v hlavě si pomyslel: ‚já vždycky věděl, že z ní něco bude.‘ Normálním hlasem už však řekl: „Gratuluji, i když už je na to trochu pozdě, že? Za chvíli budeš končit,“ zesmutněl, „co budeš dělat dál?“
„Ne ne, já ještě nekončím. Dala jsem si rok volna, jelikož jsem cestovala. Byla jsem se podívat v Anglii a Kanadě, potom jsme byli s kamarádkou v Benátkách, Barceloně a Paříži,“ sklonila hlavu.
„To jsi mi tehdy psala, viď?“
„Ehm…Ano,“ nepodívala se na něho. Byla to pro ni pořád ještě citlivé téma. Chtěla ho tehdy vidět, ale on jí neodepsal. Lucka jí říkala, že se na to má vykašlat, že ji to ještě víc rozruší. Ale pro ni to byl zlomový okamžik, který jí ukázal, že už musí jít dál. Že on už o ni nestojí.
„Omlouvám se. Byli jsme na výcviku a nebyl tam přístup k internetu.“
„To je dobré,“ řekla, aniž by to myslela vážně. Nechtěla, aby věděl, jak moc ji to tehdy bolelo.
„Ne, vážně mě to mrzí,“ chytl ji za ruku. Už poznal kdy to myslí vážně a kdy potřebuje ještě přesvědčit, „stýskalo se mi,“ podíval se jí přímo do očí. Vzhlédla a propadala se do jeho zelených očí. ‚Ne,‘ znělo jí v hlavě, ‚zase z toho budeš nešťastná.‘ Ale jí to bylo v tu chvíli jedno. Byl tu on a právě jí řekl, že se mu stýskalo. Že by ji měl ještě rád?
„Snažil jsem se ti psát, co to jen šlo, ale je to tam velmi namáhavé a přísné,“ jeho obličej zesmutněl, „omlouvám se. Moc jsem ti ublížil,“ sevřel ještě pevněji její ruku. Slzy se jí při těch slovech draly na povrch, proto od něho raději odvrátila svoji tvář. Nechce, aby viděl v jejích očích slzy- stejně jako tenkrát, když odjížděl. Vytrhla mu ruku a přikryla si obličej. Zraňovalo ho uvidět ji takhle trpět. Poznal, že také pro ni je to stále čerstvé a nechtěl jí více ubližovat.
„A co ty a snoubenec? Kdy se budeš vdávat?“
„Ehm,“ odkašlala si, zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, „to je ještě ve hvězdách. Nenašli jsme společný den, který by se nám líbil a hodil se nám oběma.“
„Jak dlouho jste zasnoubeni?“
„Půl roku, možná víc. Nevím to přesně.“
„Jak dlouho se už znáte?“ vyzvídal dál.
„Čtyři roky, ale chodíme spolu dva roky,“ odpovídala mu jednoduchými větami.
„Kde jste se poznali?“
„Na jednom večírku. Kamarádka nás seznámila,“ připadala si jak u výslechu a proto obrátila otázky na něho, „ty sis našel nějakou Francouzku?“
„Pár známostí, ale nic velkého,“ mávl rukou a podíval se z okna.
„Není čas nebo nebyla ta pravá?“ chtěla vědět Nikola, i když se v hloubi duše bála odpovědi.
„Tak nějak oboje,“ pořád se na ni nedíval. Přemýšlela proč se dívá z toho okna.
„Co tam vidíš?“ zeptala se nakonec, protože ji tam nic nezaujal. Usuzovala proto, že vzpomíná nebo přemýšlí. Potkal nějakou která ho zaujala natolik, že by se kvůli ní trápil? To ji zabolelo, ale jen lehce. Ona má přece taky vztah. ‚Jak se asi cítí on, když ví, že je zasnoubená?‘ přemýšlela a přitom si protočila prstýnek kolem prstu.
„Nepůjdeme se projít?“ zeptal se náhle, až ji vytrhl z jejích myšlenek.
„Hm… Můžeme. Proč ne?“ pokrčila rameny. Tomáš tedy naznačil servírce, že chtějí zaplatit a ta hned přicupitala k nim.
„Dohromady nebo zvlášť?“
„Dohromady,“… „Zvlášť,“ řekli oba současně. Tomáš se na Nikolu nekompromisně podíval.
„Dohromady,“ obrátil se zpátky k číšnici.
„Tak to bude 75 korun,“ usmála se na něho.
„To je dobré,“ podal jí bankovku a úsměv jí opětoval. Servírka se zpočátku zdála být zmatená, ale pak mile poděkovala a odnesla od stolu hrníčky. Tomáš počkal, až si Nikola vezme věci a pak spolu vyšli z kavárny do modrého odpoledne.
Přešli silnici a šli přes celé náměstí nahoru, kde stál kostel, kterému dominovaly velké kostelní hodiny a vydali se k místnímu parku. Přecházeli most, na který nedopadalo slunce kvůli korunám stromů, které ho stínily. Nikola se zastavila uprostřed něho a ze zvyku se podívala dolů do potoku, jestli tam jsou ryby.
„Niky, na co myslíš?“ zeptal se, když si všiml jejího zamyšleného výrazu.
„Že zase zmizíš,“ upřeně se dívala do vody. Chytl ji kolem ramen a pevně si ji přitáhl k sobě. Objímal ji, jakoby ji už nikdy neměl pustit. Nevěděl, co by měl říct. V hlavě měl zmatek. Ale nejvíc ho tížilo: „Miluješ ho?“ Cítil, jak pod ním strnula, když jí to zašeptal do ucha. V hlavě měla milion myšlenek, které se jí pouze míhaly. ‚Co mu mám říct? Co to změní, když mu řeknu pravdu?‘ povzdechla si. Bála se, že to napáchá víc škody než užitku. Odtáhla se od něho. Litovala toho, že se jí na to zeptal a ještě zrovna, když ji měl v náručí. Pokračovala dál v cesta a přitom přemýšlela, kde začít a co vůbec říct.
„Víš, je to hodně komplikované. Když jsi odjel, tak mi trvalo dlouho, než jsem se z toho vzpamatovala. Když jsem se rozhodla žít a ne přežívat, tak se objevil on a po dlouhé době mě rozesmál. Byl na mě milý a to nejdůležitější- byl u mě. Nechystal se nikam odjet,“ na chvíli se odmlčela, hledala ta správná slova a pak teprve pokračovala, „po nějaké době jsem si řekla, že je ideální muž pro mě. Nevadilo mu, že jsem byla poznamenaná dávnou situací a nakonec jsme se dostatečně sblížili. Jsem mu vděčná a mám ho ráda, ale nemiluji ho,“ řekla smutně. Tomáš zastavil. Otočila se za ním.
„Proč s ním teda jsi?“
„Z vděčnosti a navíc lepšího muže, jak se zdá, mít nemůžu,“ protože tebe mít nemůžu, dodala v duchu.
„Aha. Když je tak skvělý, proč ses nezamilovala?“ odsekl.
„Hele nebudeme tu rozebírat moje důvody pro můj vztah. Proč ty ses nezamiloval? Neříkej mi, že Francouzky nejsou pěkné,“ zaútočila na něho.
„Já se nemůžu zamilovat. Ublížil bych jí. Nejsem jako ty. Nedokážu být jen vděčný.“ Nechápala co tím myslí. Kam tím směřuje? To jí rozčílilo, ‚co si myslí?‘
„Proč otvírat něco co by mělo být zavřeno?“ zeptal se, „pojďme se bavit o něčem jiném.“ Chvilku jí trvalo než souhlasila, nemělo cenu zase něco vytahovat na povrch. Chvilku se však procházeli mlčky, žádný nevěděl, jak začít. Oba měli nad čím přemýšlet. Potom ale Tomáš přelomil to ticho a zeptal na jejich společné kamarády.Začali se bavit o obyčejných věcech, které nebolí. Jak se stmívalo, zavezl Tomáš Nikolu domů.
„Tak se měj krásně,“ loučil se s ní, když byli před jejím barákem.
„Ty taky,“ usmála se nervózně. Otevřela dveře od auta, ale pořád v něm ještě seděla. Přemýšlela, jestli se zeptat nebo ne. Pak si dodala odvahy a otočila se k němu.
„Nechceš jít nahoru? Jsem sama doma. Neboj ještě spolu nebydlíme,“ ujistila ho, když viděla, jak zvláštně se zatvářil.
„Ehm… Nevím, jestli je to vhodné.“
„Jen pojď. Uděláme si pěkný večer u nějakého filmu. Co ty na to?“
„Pokud ti to nebude vadit, tak můžeme,“ vypnul motor a oba vystoupili. Tomáš zamknul auto a vyšli k hlavnímu vchodu. Nikola otevřela dveře a vyšli po schodech do třetího patra...