Laura a Vittorio - Vysněný okamžik

Byl podvečer, venku pršelo, začalo se pomalu stmívat a dva kamarádi jménem Laura a Vittorio byli na dovolené na horách v jedné pronajaté chatce s velkým a nádherným krbem, obývák byl zařízený moc hezky, z pohovky šlo vidět na krb a když se trochu otočili, tak viděli na televizi. Ale už je nebavilo se koukat na televizi, kde stejně nic nebylo , tak se rozhodli, že si vyjdou na krásnou procházku po horách a nadýchají se čerstvého vzduchu. Teple se oblékli a vzali si na sebe pláštěnky. Do batohu si sebou přibalili teplý čaj v termosce také nezapomněli na baterku, kdyby se náhodou ztratili a vraceli se dom potmě, tak ať po sléze vidí lépe na cestu.
Teď už jen zamkli chatu na dva západy a vyrazili. Šli lesní stezkou, která byla hned za chatou. Všude šly slyšet kapky, jak jedna za druhou padala na zem a některé se odrážely o listí stromů, přičemž se některé větve ohýbaly a vydávaly zvláštní a nádherný šum, ke kterému ještě dopomáhal vítr, který byl teplý a roznášel všude tu nádhernou vůni lesa, která oba dva okouzlila natolik, že se zastavili a z plných plic se nadechli a také se pořádně zaposlouchali do toho překrásného zvuku, na který jako lidé z města nejsou vůbec zvyklí. Bylo to pro ně něco kouzelného. V tu chvíli nikdo celých pět minut nepromluvil, ani slovo. Ale pak se z ničeho nic ozval podivný zvuk, jakoby někdo nebo něco šlo kolem a pod nohama mu začaly praskat větvičky. Oba dva to vylekalo natolik, že vzali nohy na ramena a utíkali, ale pak jim došlo, že to mohlo být nějaké zvíře a je zbytečné se bát a ke všemu , tam na takovou situaci byli dva, takže jim nic nehrozilo. Tak se začali smát a Laura prohlásila, že by se neměla tak moc dívat na hory, jelikož se pak bojí i obyčejného zvířátka. Rozhodli se, že tedy půjdou dál, ale po dvaceti minutách, jim začala být velká zima, tak se posadili na první pařez, který viděli a vytáhli si termosku s čajem, napili se a začali si o ni zahřívat ruce, ale najednou se jim střetly ruce a oni se začali dotýkat. Vittorio se podíval do jejích oči, které byly tak nádherné, že mu vyrazily dech a v tu chvíli se mu pořádně rozbušilo a došlo mu, že Laura je ta pravá slečna se kterou by chtěl být celý život. Její oči byly velké a vykoulené, jako její nádherné korálky, které měla na sobě, jejich barva by se dala přirovnat k hořké čokoládě a přesto se v nich skrývala velká vášeň, láskyplnost, šlo podle nich poznat, že její duše je velmi křehká a zároveň její osobnost, je tak temperamentní a dokázala by si ho pořádně zkrotit, ale v době kdy by to nejvíce potřeboval, by mu byla velkou oporou a dokázala by si ho pořádně rozmazlovat a opětovat mu jeho lásku, která by byla větší, než vesmír. Vittorio v tu chvíli z červenal a okamžitě se podíval bokem a pak nebyl schopen zvednout hlavu a podívat se na Lauru a její dokonalý úsměv, který mu vždy dal velkou chuť do života a naplnil ho energii na celý den. Ale Laura poznala, že se něco děje, tak se ho zeptala „Vittorio, co se stalo? Je s tebou něco? Proč jsi tak uhnul pohledem a nedovolíš mi, abych se koukala na tvé překrásné oči? Jak to že se červenáš?“ začala se smát, ale nebyl to smích,který by se mu chtěl vysmívat, ale měl naznačovat oporu a dostatek důvěry a pochopení. Vittorio se zakoktal a jen řekl, stále ze sklopenou hlavou a z výrazem, který naznačoval stud : „Teď když jsem se podíval do tvých očí, a ty ses mě u toho dotýkala, tak jsem si uvědomil, že někoho jako ty jsem hledal celý život, tvé oči se mnou dokážou udělat věci, které ještě nikdy žádné oči nedokázaly, v tu chvíli se mi hodně rozbušilo srdce a vím, že kdybychom stáli, tak se mi podlomí nohy. Ale vím, že tohle není správně, jelikož tobě se určitě nelíbím a také se bojím, že kdybychom se nedejbůh rozešli, tak bychom už nebyli nikdy kamarádi a já nechci nikdy přijít o tak skvělou osobu jako jsi ty!!“ Na to mu Laura odpověděla : „Nemáš se čeho bát, přece jen tě znám už dlouho, vím jak se chováš ve vztahu, jelikož jsi mi vždy řekl úplně všechno i to hnusné co jsi dělal a já bych to byla schopná přežít, jelikož už tě mám hodně ráda zhruba půl roku, ale bála jsem se ti to říc´, ale po tom co jsi mi teďka řekl si jsem jistá, že by náš vztah vydržel hodně dlouho a že se ti můžu se vším přiznat, beze strachu, že by jsi mě odmítl.“ Ale Vittorio byl i po tom všem stále nervózni a v takovém obláčku lásky a jeho svět a myšlení ovládalo bijící srdce, které slyšela i samotná Laura a jen k tomu všemu dodala: „No já doufám, že ti takhle bude bít i na naší svatbě a přebije kostelní zvony a tam se mě snad nebudeš bát políbit“. Tohle přesně potřeboval, holku která pozná, že s ním není něco v pořádku a za každé situace najdou společné řešení, ale ze všeho nejvíc ho těšilo, že Laura udělala první krok a políbila ho. Byl to ten nejhezčí polibek, jaký kdy mohl dostat v tu chvíli vůbec nic neslyšel, a užíval si její dotyky a také její vůni, ale ta vůně lesa jako by se v tu chvíli úplně vypařila, jednou rukou se ji prohraboval v těch nádherných tmavých vlasech. Splnil se mu životní sen, tak co by si měl ještě v tu chvíli přát.
Pak si ale uvědomili, že už je určitě hodně hodin, jelikož byla velká tma a nešlo vidět ani na krok , tak museli vytáhnout baterku, aby se nic nestalo a oni dorazili domu v pořádku a bez nějaké újmy. Chytili se za ruce a šli zpátky na chatu. O podobné chvíli snil celý život, odjakživa si přál vyrazit si se svou holkou v noci do lesa za doprovodu deště a nádherné atmosféry.
Když už byli ve svém hnízdečku lásky, tak se rychle převlekli do suchého, jelikož byli promočení až na kost i přesto, že na sobě měli pláštěnky. Sedli si ke krbu, nechali si dovézt pizzu, pustili si Lauru Pausini, zaposlouchali se, hřáli se pod dekou, mazlili a koukali se na to, jak v krbu hoří oheň a praská dřevo. Byli tak moc unavení, že usnuli ve svém náručí přímo na pohovce a ani nestihli dojít do postele.