Bylo pozdě.

Velké kapky bičovaly smutně šedé ulice. V dálce hřmělo. Bouře byla na dosah. Ale ona tam stála. To, že je promočená na kost, nevnímala. Ani to, že kolem ní rychle procházejí lidé a zvědavě se po ní dívají. Má jít, nemá jít? Co může ztratit? Nic? Nebo všechno? Nebo už to všechno ztratila?

Domovní dveře se otevřely a vyšel kluk, co měl čepici naraženou hluboko do čela. "Deš dovnitř?" zeptal se, přežvykujíc žvýkačku. Když hned neodpověděla, zvedl čelo a podíval se na ní. Měl zelené oči. "Tak deš?" ptal a prohlížel si její špinavé a promočené tělo, vlasy zcuchané do mokrých pramenů ledabyle rozprostřené po snědých ramenech. Kývla a když udělala krok dopředu, kluk dveře pustil a houpavou chůzí odešel a zmizel v mlze. Podívala se za ním a strčila nohu před dveře. Kluk zmizel v mlze. A tak vešla dovnitř domu, kde to páchlo a stěny byly pomalovány sprostými nápisy. Přivolala si výtah a za chvíli nastoupila do pojízdné krabice. Když se výtah rozjel, zvedl se jí žaludek a tak se opřela o špinavou stěnu. Vystoupila ve čtvrtém patře. Přešla po linoleu hned k prvnímu bytu. Tady to je. Nesměle zaklepala. Třeba není doma. Jo, určitě není doma. Pak jednou krátce zazvonila. Vážně asi není doma, pomyslela si překvapeně, když se nikdo neozýval. Už už se chtěla otočit a vrátit se zpátky do psího počasí, když se s tichým zavrzáním otevřeli dveře. Otočila se. Ve dveřích stála vysoká blondýnka. Na sobě měla jenom krátký růžový župánek. "Hledáš někoho?" zeptala se a povytáhla jedno dokonalé obočí.Coralie si prohrábla morké vlasy. "Eh, no...Vlastně hledám Aarona. Aarona Chaase. Měl by to bejt...jeho byt." řekla a ukázala malíčkem na byt, v jehož dveřích ta blondýna stála. "Ahá, proč to neřekneš hned?" rozesmála se, otočila se do bytu. "Aarone! Drahoušku! Máš tu návštěvu!" zakřičela a prohlédla si ji od hlavy k patě poměnkovýma očima s dlouhýma řasama. Z bytu se ozvalo mručení a po chvíli se objevil pomačkaný Aaron, jenom v trenkách, co mu dala k narozeninám, rozcuchaný a nevyspaný. "Proboha, Charity, kolikrát sem ti říkal, že nemáš večer otvírat cizejm..." nedořekl, protože se podíval na Coralie. Ta hned sklopila oči a pohled upřela na své mokré tenisky. "Coralie, kurva, co tu děláš?" řekl. Nebyl v tom žádný cit, ani radost ze shledání, ale ani zloba. Mluvil takhle vždycky. Bez emocí. "Já...já...tě potřebovala..." upřela své oči do jeho a pak se rychle podívala po Charity, která si prohlížela své (jak jinak) dokonalé ruce s gelovými nehty. "Hej, Charity, jdi dovnitř a přines Coralie ručník." řekl. "Prosím." dodal po jejím vyčítavém pohledu. A tak se vysoká kráska otočila a odešla. "Proč tu jsi?" řekl potichu a opřel se o dveře. "Já jsem chtěla..." řekla nahlas. Zase ten jeho pohled. Zkoumal ji, ale zároveň vypadal netrpělivě. „Ulehčit mi to trošku nemůžeš?“ řekla Coralie konečně smysluplnou větu. Nebo aspoň měla pocit, že je smysluplná. Myslela, že se klasicky usměje, ale jeho tvář byla jako z kamene. „Co by ti měl ulehčovat? Ty si prostě myslíš, že ti vždycky všechno vyjde, že ti všichni padnou k nohám, Coralie?“ zeptal se. „Čekáš, že to nějak dopadne.“ Tohle už otázka nebyla. „Vždycky si byla taková. Mě už to přestalo bavit.“ Řekl. „Lásko.“ Dopověděl. „Nevím, Aarone. Jenom mi řekni, kdo je ta zpropadená bloncka.“ Podívala se na něj. „Není všechno tak, jak vypadá…“ řekl jenom a to už je přerušily kroky. Charity podala Coralie růžový ručník a objala Aarona kolem krku. „Napustila jsem ti vanu.“ Řekla. „Hej vy dva, rychle to tu dořešte a ty bys měla taky jít domů, Coraline.“ Ukázala na Coralie. „Jsem Coralie, ty blonďatá nádhero.“ Zakřičela té krásce do obličeje a hodila po ní voňavý ručník. Rozeběhla se ke schodům. Ještě nebyla ani v půlce a za rameno ji chytil Aaron. Vzal její ruku do své a podíval se jí do očí. Pak ji z ničeho nic políbil. Odtáhla se a vrazila mu facku. On v očích otazníky, ona vykřičníky. „Neměla jsi sem chodit.“ Řekl. „Sama jsi to tak chtěla, já tě vždycky miloval.“ Řekl, zvedl se a odešel. Posadila se na schody a rozplakala se. Světlo zhaslo a vnitřek domu osvětlovaly jenom časté blesky zvenčí.

Vyšla z domu. Ztratila to teda všechno doopravdy? Nebo je to jenom sen, ze kterého se probudí a vedle ní bude ležet její Aaron? Coralie Spencerová měla vždycky všechno. Byla krásná, inteligentní, měla skvělé, velmi bohaté rodiče. Žádná party nikdy nezačínala bez ní, dostávala nejlepší porci jídla, koktejly v klubech zadarmo…A hlavně, neuměla se omlouvat a nikdy se za nikým neplazila. Až Aaron to změnil.
Rozezvonil se jí telefon. Vytáhla svůj backflip a přečetla jméno na displeji. Máma. Do háje. „Ano?“ ozvala se nesměle. „Coralie? Můžeš mi vysvětlit, kde laskavě jsi?“ zahřměla matka. „ Promiň, mami. Zdržela jsem se. Ale za chvíli budu doma, slibuju. Všechno ti to vysvětlím.“ Zalhala. Matka jí třískla s telefonem. To zas bude doma peklo. Vytáhla z kabelky zrcátko. Bože, zaúpěla, utřela si rozmazanou řasenku a ohnula se, aby si protřepala svou černou hřívu. Narovnala si bílé tílko a popotáhla bokové džíny. Šedou teniskou nakopla malý kamínek, modrou, koženou tašku si dala na rameno a spěchala dlouhou ulicí. Pořád lilo jako z konve. Za chvíli si všimla, že za ní někdo jde. Použila klasický trik, ohnula se v náznaku zavazování tkaniček, a čekala, jestli jí cizí člověk přejde. Nepřešel. Naopak se také zastavil. Vrhla po něm pohledem, a přidala do kroku. Neznámý také přidal. Zpomalila. Zpomalil. Určitě by vypadali jako blázni, kdyby je někdo pozoroval. Kdyby. Ale ulice byla tichá. Mrtvolně tichá. Snažila se myslet na to, že je to v pohodě, že je to prostě někdo, kdo se bojí stejně jako ona a drží se jediného lidského stvoření široko daleko. Doufala v to. Její mysl se rozjela na plné obrátky. Její smysly se zbystřily. Slyšela každé šustnutí lístečku, každý kamínek, převrácený větrem. Ale slyšela hlavně své kroky. Tiché, drtící malý hmyz a štěrk pod jejíma malýma nohama. A jeho kroky. Těžké. Otočila se. Byl rychlejší. Popadl za její dlouhé vlasy a škubl, až sebou trhla. Byla jako loutka a on tahal za provázky. Vzpomněla si, jak jednou byla na loutkovém představení,

(mami, mami, to je čert, mami to je čert, dívej)

ale tuhle vzpomínku utla neskutečná bolest. On vytáhl nůž, jehož okraj se zaleskl ve světle pouliční lampy. Otřásla se. Chytil ji pevněji. Uvědomila si, že teď, teď už proboha, nemá žádnou šanci. Byl vysoký a tak moc silný. Nařízl ji kůži, tam, přesně u jejího opáleného čela, a pokračoval až k uším. Z tenké rány začala téct krev. Stékala ji k obočí a k očím a ona je zavřela a představovala si, že je jinde, že musí utéct, že tohle nemůže být pravda, je to jen sen

(co je lásko? Měla sem zlej sen, jen mě obejmi)

Ale bolest ji vracela zpátky do reality.Stahoval jí kůži z hlavy i s vlasy. Z úst se jí vydralo jen bolestivé ne!, ale vzal ho vítr, ztratilo se v dešti. Povalil ji na zem, vlasy vlály ve větru, déšť je máčel, cítila chlad na svém těle, cítila štěrk a písek a trávu, cítila, jak jí vlhkost prosakuje skrz tričko, ale ta bolest, opravdová, jí zmítala tělem. Když měla naposledy vydechnout, podívala se mu do očí. Byly zelené a on odvrátil hlavu. Tělo povolilo. Zemřela.

Mobil zazvonil a na displeji se objevil Aaron.

Právě ten se zrovna procházel se kolem. Něco ho táhlo jít dál a dál, přestože už se chtěl vrátit domů, vždyť nebyla ani vhodná doba ani počasí na procházku. Ale i tak šel stále rychleji, kapuci naraženou do čela, tmavé konečky zvlněné, mokré. Položil mobil a hned se na něm objevilo jméno Charity. Hovor odmítl a pokračoval v chůzi. Najednou o něco zakopl. Ale nebyl to kus stromu, žádná větev, bylo to měkkce tvrdé, tak se zohnul a déšť mu bičoval záda. Byla to lidská končetina. Klekl na kolena. Coralie, to je jeho Coralie. Vzal její ruku do své a jeho slané slzy mu kanuly z očí, když šeptal svoje omluvy tělu, tělu bez duše, jež odcházela. Bylo pozdě na omluvy.