Doznání

Pamatuješ si ještě na tu letní bouřku? Ovšem, že nejspíš ne, takových už bylo… Mě se však vryla neodvratně do paměti… Díky ní jsem si totiž uvědomil něco, co mě mělo trknout už dávno…Láska? Co je to vlastně za cit…nikdy jsem ji nepoznal, dokud jsem nepotkal tebe…A kde se jí najednou ve mně tolik vzalo? Tenkrát jsme venku zmokli tak, jako snad ještě nikdy…mokří až na kůži…A i když jsme byli v bezpečí a teple mého domova, pořád ses třásla zimou tak moc, až jsem o tebe začínal mít strach. Rychle jsem ti běžel napustit horkou vanu…Vzal jsem tě do náručí…bylas studená jako kus ledu…a odnesl tě do koupelny.Tam jsem tě opatrně postavil na zem…usmála ses na mě a řekla, že zbytek už zvládneš sama. Donesl jsem ti čistou osušku, položil ji na okraj vany a s velkým přemáháním odešel.Ty minuty, cos tu vedle mě nebyla, se příšerně vlekly a zdály se mi spíš jako hodiny. Představoval jsem si, jak si tam jen tak bezstarostně ležíš s blaženým výrazem ve tváři…vzápětí jsem se ale za takové myšlenky zastyděl… Po strašně dlouhé době se dveře koupelny konečně otevřely…z místnosti se vyvalila pára a v té mlze ses mi najednou zjevila ty…na sobě můj froté župan a prsty sis pročesávala mokré vlasy. V tu chvíli jsem prvně od té doby, co jsme spolu, začal pochybovat o tom, jestli jsi skutečná a nejenom výplod mé fantazie… Žádný člověk přece nemůže být tak krásný…Vypadalas spíš jako nějaká vodní nymfa nebo anděl…Při pohledu na tebe se něco ve mně prudce sevřelo…V tom županu ses úplně ztrácela… Náhle jsi mi připadala tak nesmírně bezbranná a křehká…potřebovalas mě, potřebovalas chránit. S úsměvem a chůzí hodné královny jsi kolem mě prošla a posadila se na postel. Ještě ses pořád trochu chvěla a ruce se ti třásly…I přes to jsem si stačil všimnout, jak se ti v očích lišácky zablýsklo… Ty jedna malá potvůrko, moc dobře víš, jak se mnou máváš! Beze slova jsem se otočil a odešel ti do kuchyně uvařit šálek horké čokolády…potřeboval jsem se něčím zaměstnat, abych vychladnul…I když ti byl můj župan dost velký, vypadala jsi v něm až nebezpečně svůdně…a tys to věděla.
Když jsem se vrátil zpátky do pokoje, leželas na posteli stočená do klubíčka, pravidelně oddychovala a v pevném objetí k sobě tiskla malého plyšového medvídka, kterého jsem od tebe kdysi dostal jako talisman. Byl jsem trochu zklamaný…odešlas do říše snů a ani jsi na mě nepočkala… Potichu jsem položil hrnek s čokoládou na stůl a přistoupil k posteli. V téhle poloze jsi vypadala jako malé dítě a já jsem pocítil zodpovědnost převzít roli starostlivého rodiče, který tě opatrně přikryl a vtiskl polibek na čelo… Sednul jsem si vedle tebe…Ani nevíš, jak jsem ti záviděl tvůj klidný spánek. Když jsi tu tak vedle mě ležela…nádherná s kaštanovými vlasy rozprostřenými na polštáři, byl jsem si téměř jistý, že dnes nezamhouřím oka. Vzal jsem jeden ten tmavý pramínek do ruky a jemně ho promnul mezi prsty…mírně ses zavrtěla a výstřih županu se ti svezl o trochu níž…raději jsem se vrátil pohledem zpět k tvojí tváři, na které se objevil něžný úsměv.Dal bych teď cokoli za to, abych věděl o čem se ti zdá…Škoda že neovládám tu schopnost vkrádat se druhému do myšlenek…do snění…protože já bych snít chtěl…s tebou…o nás dvou…Takhle mi nezbývá, než doufat, že jsem součástí tvého snu a že ten úsměv, který mi před chvílí vzal dech, patřil mně.
Opatrně, tak abych tě neprobudil, jsem si lehnul vedle tebe a hltal očima krásu tvojí tváře… Nastevřeným oknem pronikaly do místnosti měsíční paprsky a mazlily se s tvým obličejem…Chtělo se mi z plných plic křičet, ať tě nechají na pokoji, že jsi jenom moje…pak jsem se musel hořce pousmát, když jsem si představil, jak absurdně by to vypadalo… prostě jsem jim tuhle chvíli jenom strašně záviděl.
Kdybych ti ráno řekl, že jsem celou noc odolával touze se tě dotknout, určitě bys mi nevěřila, nebo by ti to možná přišli k smíchu…vím…ale já bych ti to říct stejně nemohl…nedokázal bych ti popsat, co jsem při pohledu na tebe, když jsi spala, cítil…takovou zvláštní směsici něhy, kterou jsem najednou zatoužil hýčkat, stejně tak jako tebe. Jsi tak…vždycky když jsem potřeboval nejvíc, slova nepřicházela, jenže teď jakoby se ve mně něco konečně probudilo a já náhle zatoužil tak, jako ještě nikdy před tím, ti říct jak moc tě mám rád a co všechno pro mě znamenáš…můj život by bez tebe ztratil svůj smysl… byl bych nikým bez tebe, nic víc než pouhý stín…Začalo svítat…Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem u tebe vydržel bdít celou noc a jako mlčenlivý strážce hlídal tvůj spánek…Ano, mlčenlivý, jenže teď už nedokážu déle mlčet…už ten obrovský tlak, který mě tak dlouho sžírá, nemůžu snést…hrozí, že to něco ve mně pukne, jestli ti neřeknu to všechno, co jsem takovou dlouhou dobu odkládal, protože jsem doposud neměl odvahu to vyslovit… Pomalu jsi otevřela ty svoje nádherné zelené oči, otočilas hlavu směrem ke mně a z tvého úsměvu se mi téměř zastavilo srdce. Uprostřed čela se ti objevila malá vráska tak jako vždycky, když tě něco znepokojovalo… zřejmě sis všimla mé podivné strnulosti, vypovídal o tom tvůj tázavý pohled. Věděl jsem, že teď už ti to musím říct…čekalas na to tak dlouho. Vlastně se to zdálo docela lehké, ale pro mě bylo doznat se ke svým citům těžší, než cokoli co jsem kdy v životě udělal. Zhluboka jsem se nadechl a napočítal do tří…pak jsem se nad tebe naklonil a podíval se ti zpříma do očí ,,Miluju tě…“ zašeptal jsem a vtiskl ti krátký polibek na ústa ,,právě teď.“