Jaké to je být zamilovaná ?

Je jaro a všechno začíná kvést. Nikdy jsem tohle roční období neměla v oblibě. Jaro mi připomíná lásku. Ale proč mi tolik vadí ? Co je to vlastně láska ? Vždyť já to vlastně pořádně ani nevím. Problém je v tom, že mám strach z toho, že mne může ovládnout a já to nebudu mít pod kontrolou. Děsím se toho. Ale dá se bez lásky vůbec žít ? Člověk přece musí někoho milovat, ať už svou rodinu, přátele.. Uvadí mne to do rozpaků, z otázky ,,Miluješ mě ?" mi vstávají chlupy na rukou už teď..

Nemůžu uvěřit tomu jak rychle ten život utíká.. Vždyť je to jako před pár dny, co jsem v slzách opouštěla základní školu.. Čtyři roky na střední utekly a konec, kterého jsem se nemohla dočkat je za dveřmi a já začínám mít některé své spolužáky celkem ráda, no není to absurdní ? Možná je to způsobeno tím, že se opravdu nemůžu dočkat toho, že už je za pár týdnů uvidím (možná) naposled. Moc mi chybí vztahy jaké jsme mezi sebou měli na základce. Byli jsme si tolik blízcí, ale teď je to skoro všechno pryč... Sliby, že se budeme scházet a držet pospolu se rozplynuly jako pára nad hrncem. Při vzpomínkách na teplé letní dny, kdy jsme běhali po školním hřišti a stříkali po sobě vodou, se mi derou slzy do očí. Pláču nebo spíš přímo řvu, jsem příšerná. Přestane to někdy ? Ne, nepřestane Geraldino ! Protože každý člověk vzpomíná, vždyť nás vzpomínky drží při životě. Bez nich jsi nic, člověk totiž musí mít něco hezkého, na co se může "přicucnout". Ano, celé dny se neustále zabývám svými myšlenkami, sny. Příliš sním, málo konám, životem akorát mrhám ! Asi se bojím, že bych byla zklamaná, kdyby se to nepovedlo a taky jsem příliš "hrr" a všechno bych chtěla hned. Musím se změnit, takhle bych to daleko nedopracovala a vzhledem k mým vysokým cílům to bude opravdu potřeba. Ale jak začít ? Bohužel se nejde změnit jen tak na slovo. Bude to dlouhá cesta a na konci mne bude čekat (doufám) sladká odměna !

Začínám pociťovat touhu po lásce. Divné, že ? Zrovna já, která se toho bojím jak čert kříže. Jaro na mě letos má špatné účinky. Maturita mi klepe na dveře nebo spíš už si zouvá boty. Sakra ! Musím ho dostat z hlavy, ale jak ? Mé myšlenky se totiž neustále vracejí k Šimonovi z vedlejší třídy. Moje neustálá snaha být chladná, začiná totiž tát. Přihodilo se to celkem nevinné jeden jarní den během polední přestávky. Vyčkávala jsem na svou kamarádku než se naobědvá, nechápala jsem jí, protože ty jejich blafy, včetně slavné "UHO" (univerzální hnědá omáčka) omáčky se vážně nedaly pozřít.. Věděla jsem také o lepším využití volného času než trávit pauzu nad smradlavým jídlem. A navíc až příliš řeším svou postavu, bulimie a někdy i anorexie jsou mé blízké přítelkyně..

Dýchala jsem ten krásný a svěží duch, který jsem si kazila cigaretou, jedna z mých dalších blízkých přítelkyň, kerá mne jako jediná dokáže téměř vždy uklidnit. Anička se stále nevracela a já začala přemýšlet o nových textech. Snažím se skládat písničky a tak. Jeden z mála důvodů proč mám jaro ráda, dodává mi totiž inspiraci.

,,Prcku, nemáš prosím cigaretku pro chudáčka ?"
Přestože by "prcek" mohlo být mé druhé jméno, nenáviděla jsem tohle oslovení. Měla jsem chuť pořádně to dotyčnému vysvětlit. Otočila jsem se k němu a okamžitě se utopila v jeho modrých očích. Moje pusa, která ještě před chvílí byla plná nepříjemných řečí, byla prázdná.
,,Sakra, sakra, sakra !!" honilo se mi hlavou.
,,Geri !" z mého civění mě naštěstí vysvobodilo volání Aničky.
,,Promiň, my, malí lidé máme občas záseky při střetnutí se s obry !!" usmála jsem se na něj a hodila po něm cigaretu.

Odkráčela jsem za Aničkou a hřálo mne u srdce. Cítila jsem jeho pohled v zádech a slyšela smích.
,,Co se to s tebou stalo ? Já tě nepoznávám.” Anička na mě okamžitě všechno poznala, ale já si dál hrála na ledovou královnu, která nikomu své srdce nedá.
,,Ty seš normálně zamilovaná ! Jen se nedělej, to bylo snad poprvé, co ses upřímně usmála na kluka a ještě u toho zčervenala. S pravdou ven, Geri !”
Nemohla jsem jí to přiznat, je příliš brzy a co když vlastně vůbec o nic nejde ? Snažila jsem se o tom přesvědčit své srdce.
,,No dovol ! Přeci mě znáš.. Já a kluci .. Jen jsem dobrá herečka a tys mi to sežrala !” Naštěstí jsem touto větou Aničce na pár dnů zacpala pusu. Jenže skrývat moje city mi šlo každý den hůř, hlavně v jeho blízkosti.
Znáte ten pocit, když vidíte svého vyvoleného, najednou jakoby Vám přeskočilo a začnete se chovat jako naprostý blázen.
,,Musím s ním nějak navázat kontakt..” plánovala jsem si.
Den za dnem to bylo horší. Dostával se mi pod kůži víc a víc. Od té chvíle věřím na lásku na první pohled, i když je to pěkná ptákovina. Milovat někoho koho neznám ? Blbost, ale těžko se tomu dá bránit.. Nikdy předtím jsem nic podobného nezažila, ale musím přiznat, že je to krásný pocit ! Mé přání “změnit se” se začalo pomalu plnit, ale trošku jiným směrem než jsem předpokládala. Každou přestávku jsem se modlila, aby byl zase bez cigaret. Měla jsem smůlu. Jediné čeho jsem se občas dočkala byl úsměv a pozdrav, i tak jsem měla po celý zbytek dne skvělou náladu. Ani jeden z nás se však neměl k prvnímu kroku, já měla strach a on buď taky a nebo neměl zájem. Své city jsem pořád dusila v sobě, jediný komu jsem své pocity sdělila je má fenka Frances.