Andy - Kapitola třetí - Jedno rychlé kafe

M.J. ?(23.6.2009 18:44):
Čauky kočko. :)

No to mi ještě scházelo. Proč mi sakra píše? Dřív mi nepsal skoro nikdy, když ovšem nepočítám ty občasné narážky, obvykle na můj sexuální život, který stejně žádný nebyl. Pokud chtěl, aby se věci vrátily do starých kolejí, proč s tím teď začínal?
A to oslovení! Jestli mi ještě někdy řekne kočko…

Andy ?(23.6.2009 18:44):
Ahoj

M.J. ?(23.6.2009 18:45):
Jakpak se dneska máš?

Vzhledem k tomu, že mi píšeš…

Andy ?(23.6.2009 18:45):
Jde to

Asi bych na něj měla být trochu milejší. Kamarádka? Pokusím se.

Andy ?(23.6.2009 18:45):
Co ty?

M.J. ?(23.6.2009 18:46):
Mohlo by to být i lepší.

Nebude si vylévat srdíčko, že ne?

M.J. ?(23.6.2009 18:49):
Třeba kdybych vzal nějakou pěknou holku na kafčo. ;)

Ne. Ne, ne, ne. Ne! Proč já? Kdybych věděla, jak mi potom bude, tak bych…

Zarazila jsem se, Opravdu bych si to v tu chvíli rozmyslela, kdybych znala všechny následky?

No to je jedno. Teď je hlavní, co mu na to mám odepsat. Mám ho rovnou odmítnout? To by asi moc přátelské nebylo. Nebo se z toho nějak šikovně vyvléknout? No rozhodně nikam nejdu, to vím jistě.

Andy ?(23.6.2009 18:48):
Až nějakou uvidím, dám ti vědět.

M.J. ?(23.6.2009 18:49):
Já už jednu takovou viděl. Viděl jsem toho z ní hodně. :)

Andy ?(23.6.2009 18:50):
To mě ani nepřekvapuje.

A zase jsem na něj zlá. Vlastně ani pořád nevím, jestli si to zaslouží, nebo ne. Zavinila jsem si to sama? Něco mi neustále říkalo, že musel vědět, co to se mnou udělá. Na to mě znal dost dobře.
A stejně do toho šel.
A já s ním.

Andy ?(23.6.2009 18:51):
Máš snad na mysli nějaký konkrétní plán?

Tak do toho, ať už to máme za sebou. Jedno bleskové odmítnutí, žádné obcházení kolem horké kaše.

M.J. ?(23.6.2009 18:51):
No myslel jsem, jestli bys třeba nechtěla někam zajít…

Andy ?(23.6.2009 18:52):
Já vlastně nemám čas

To mi nespolkne.

Andy ?(23.6.200918:54):
Mám hodně tréninků, budeme mít vystoupení.

To by mohlo stačit.

M.J. ?(23.6.2009 18:54):
To tvoje tancování ti brání žít, víš to?

Chce mě naštvat? Tanec je to jediné, co můj život naplňuje.

Andy ?(23.6.2009 18:55):
Já ŽIJU skrz tanec. Je to někdy příjemně osvobozující od běžného života, měl bys to taky zkusit.

M.J. ?(23.6.2009 18:55):
Znám jiné věci, které jsou příjemné a osvobozující od běžného života. Měla bys je taky zkusit. :)

No jo, zapomněla jsem. S ním není žádné téma bezpečné.

Andy ?(23.6.2009 18:56):
Už jsem měla tu čest.

Doufala jsem, že to vyznělo dostatečně chladně.

M.J. ?(23.6.2009 18:56):
No tak. Jen jedno rychlé kafe. Co ti to udělá?

Andy ?(23.6.2009 18:57):
Vážně nemám čas.

M.J. ?(23.6.2009 18:57):
A nemůžeš si ho nějak udělat? Kvůli mně? :)

No to není možný! Je ten chlap vážně tak samolibej, nebo se mi to zdá?

Andy ?(23.6.2009 18:57):
Promiň, vážně to nejde.

M.J. ?(23.6.2009 21:53):
Tak snad někdy jindy, jo? :)

On se prostě nevzdá, že ne?

Andy ?(23.6.2009 21:55):
Jasně

M.J. ?(23.6.2009 21:56):
A co ségra? Jak se má?

Andy ?(23.6.2009 21:57):
Dobře. Dělá v Mekáči, je tam skoro pořád. Ale vypadá to, že je spokojená.

Konečně jiné téma.

M.J. ?(23.6.2009 21:58):
Tak jo. Hele já už musím, zítra brzo vstávám. Tak se zatím měj :)

Hurá!

Andy ?(23.6.2009 21:58):
Ty taky.

M.J. ?(23.6.2009 21:59):
Na to kafe nezapomenu, je ti to jasný? :)

Naprosto, povzdychla jsem si.

Andy ?(23.6.2009 22:00):
Naprosto. :)

M.J. ?(23.6.2009 22:01):
Kočko tak já jdu spát. :-*

M.J. ?(23.6.2009 22:01):
Hezkou dobrou noc.

No to se spolehni! Ta bude všechno možný, jenom ne hezká a dobrá.

Andy ?(23.6.2009 22:01):
I tobě :)


Podobné rozhovory se v následujících dnech opakovaly a já jsem stále předstírala přílišnou zaneprázdněnost, abych si mohla to jedno kafe dovolit. Přemítala jsem, jestli mi ty neustálé výmluvy věří, nebo mě už dávno prokoukl.Ať tak, či tak, žádné kafe nebude.
Seděla jsem na vysoké židličce a s lokty opřenými o kulatý stolek jsem sledovala tlačenici u pokladen. Sestřička zrovna obsluhovala nějaký postarší asijský pár, byla to docela legrace. Objednali si něco, co mi na dálku znělo jako Paga Vaga Meňu, a ze ségřina výrazu jsem usoudila, že z toho není o moc moudřejší.
Poslední donou jsem sem chodila ráda a často. Líbilo se mi to neustálé hemžení a životem nabitá atmosféra. Kolem nepřetržitě proudily davy lidí a já jsem čekala, až bude mít ségra padla. Obvykle jsem si s sebou brala i nějakou činnost – občas jsem něco napsala, nebo nakreslila – abych zabila tu půlhodinku, než se vypraví. Dneska jsem jen koukala kolem sebe a vychutnávala si, že jsem mezi lidmi. Doma jsem byla věčně sama, rodiče odjeli na dovolenou, sestra byla pořád tady a samota byla něco, s čím jsem se v poslední době těžko vypořádávala.
Bloudila jsem očima v davu a najednou jsem zahlédla známou tvář. Rychle jsem odvrátila pohled, seskočila ze židličky a pokusila se schovat za jakousi prapodivnou dekoraci z nějakého růžového proutí.
„Nazdar kočko,“ ozvalo se vedle mě.
Projelo mnou nesčetně protichůdných emocí, než jsem se konečně dala dohromady, nasadila jakousi imitaci uvolněného úsměvu a byla schopná odpovědět na pozdrav.
„Jé, ahoj! Co ty tady?“ To překvapení v hlase mi rozhodně nezbaštil.
„Mám tady v okolí nějakou důležitou schůzku.“
„Jistě.“ Nervózně jsem si kousala spodní ret.
„Co to, že máš čas přijít za ségrou?“ Pobaveně se usmíval nad mou rozpačitostí. Teď si mě vyloženě vychutnával.
„Zkouška nám odpadla,“ zalhala jsem.
„Jasně. Tak to máš teď fůru času se mnou posedět, ne?“
Obešel stoleček a sedl si naproti mému původnímu místu. Přinutila jsem ztuhlé nohy k pohybu, vysoukala jsem se na židličku a podívala se na sestru, která si nás zvědavě měřila.
„Takže,“ začal a položil na stolek peněženku. „Na co tě pozvu?“
„Nic nechci, díky.“
„Ale no tak, aspoň to jedno kafe,“ naléhal.
„Víš, já vlastně kafe ani nepiju.“
„No tak si dej něco jiného,“ obrátil oči v sloup.
„Dobře,“ rezignovala jsem. „Tak zmrzlinu. S karamelem. Dvojitým,“ dodala jsem ještě. Když už za mě chce utrácet, ať z toho taky něco mám.
Usmál se a šel si stoupnout do fronty. Když se ke mně otočil zády, na moment jsem zvažovala možnost útěku, ale zas takový srab nejsem. Nějak to s ním snad vydržím.
Po chvilce se vrátil a postavil přede mě kelímek s karamelem – aspoň tak se to na první pohled jevilo. Možná se tam někde v koutku krčil i kousek zmrzliny.
„Vzal jsem ti trojitej,“ usmál se na mě a usrkl ze svého moca shakeu.
„Díky.“ Nabrala jsem si plnou lžičku té lepivé hmoty a pomalu ulizovala.
Nějakou dobu jsme si povídali, kupodivu jsem zjistila, že to není tak hrozné, jak jsem se obávala. Připadalo mi, že si dává pozor na pusu, aby neřekl něco nevhodného a já se zas na oplátku snažila být milá. Čas nám příjemně utíkal.
„Tak co to tvoje věčný tancování? Pozveš mě na vystoupení?“ zeptal se asi po půlhodince.
„Uvidíme. Ještě ani nevíme kdy a kde to bude, ale až se to rozhodne, dám ti vědět.“ Odmlčela jsem se a opět ulízla trošku karamelu. „A odkdy se vlastně o to moje věčný tancování zajímáš?“
„Od tý doby… co tomu… hmmm…“ odkašlal si. „Co tomu věnuješ… víc času, než mě.“
Nechápala jsem, proč se najednou tak zasekává. Pak jsem ale sledovala jeho pohled a došla mi pravá příčina věci. Bylo mi jasné, co dá asi dohromady způsob, jakým jsem bezmyšlenkovitě olizovala plastovou lžičku od karamelu a jeho mimořádná představivost.
„Vždycky jsem tomu věnovala víc času, než tobě,“ odsekla jsem.
Pořád sledoval moje ústa a hlasitě polkl.
Tohle jsem vážně neměla zapotřebí.
„Musím jít.“ Zvedla jsem se k odchodu, ale zarazil mě.
„Nečekáš tu náhodou na ségru?“ ušklíbl se a ukázal k pokladnám, kde měla sestřička stále ještě plné ruce práce.
Potřebovala jsem rychle nějakou výmluvu. Rozhlédla jsem se, kolem šla zrovna nějaká paní a ruce měla plné tašek.
„Chci se ještě podívat po obchodech,“ plácla jsem první věc, která mě napadla.
„To je náhoda, já taky.“ Zas ten pitomý úšklebek. Vyskočil od stolku a už stál vedle mě.
„Já ale potřebuju kosmetiku a tak, to by tě nebavilo tam se mnou bloumat.“ Chytala jsem se každého stébélka, abych se udržela nad vodou.
„Vlastně, jedna kamarádka bude mít brzo narozeniny. Rád bych jí něco koupil.“
Vzdala jsem to. Bok po boku jsme vykročili k eskalátorům.
„Můžu si k tobě dát peněženku?“ zeptal se, zatímco jsme jeli dolů. „Je moc velká, nevejde se mi do kapsy.“
„To jsi sem jel jen tak s peněženkou v ruce?“ zeptala jsem se ho nedůvěřivě.
„Jsem tady autem,“ vysvětloval. „Říkal jsem si, že si dám jen to kafe a na to žádné zavazadlo nepotřebuju. Tak můžu si to dát k tobě?“
Přestala jsem to řešit a strčila jsem si jeho peněženku do kabelky.
Sjeli jsme do prvního patra a zamířili rovnou k prodejně s kosmetikou. Tam jsem jen tak bezcílně přecházela od regálu k regálu. Tohle místo jsem nadhodila jen proto, že jsem doufala, že ho to odradí. Teď jsem přemýšlela, co bych tak mohla potřebovat, ale většinu věcí se mi stejně nechtělo kupovat s Jacksonem za zadkem.
Zachránila mě ségra. Volala, že už má po směně a kde prý jsem. Brala jsem to jako dar z nebes. Rychle jsem jí vysvětlila situaci a domluvila se s ní, kde se setkáme, ukončila jsem hovor a otočila se k Jacksonovi.
„Je mi to líto, ale musím už jít, ségra na mě čeká.“ Při těch slovech už jsem mířila z krámku ven.
„Škoda,“ usmál se. „Tak třeba zas někdy jindy.“
„Třeba,“ pokusila jsem se mu úsměv oplatit.
Objal mě na rozloučenou a pak už jsme se vydali každý jiným směrem.

Probudila jsem se a vyhlédla z okna do pochmurného rána. Stále pršelo. Včera jsme se ségrou tak tak doběhly domů a spustila se bouřka a podle předpovědi měl déšť vydržet ještě několik dní. Mimo jiné to znamenalo, že jsem byla odsouzena k dalšímu dni o samotě. Všechny kamarádky odjely někam na prázdniny, takže jsem neměla ani komu zavolat.
Snídani jsem odbyla jen tatrankou, byla jsem líná něco si připravit. Když jsem pak měla za sebou i ranní čtvrthodinku v koupelně, neměla jsem už do čeho píchnout. A tohle že mají být prázdniny?
Z dlouhé chvíle jsem si aspoň uklidila v pokoji. Když už nebylo co vyluxovat, utřít nebo vyhodit, natáhla jsem se v obýváku k televizi a pustila nějakou romantickou komedii.
Ze sledování mě vyrušil zvonek u dveří. Neochotně jsem vstala, dobelhala se do předsíně a otevřela.
Stál tam Jackson, opřený o rám dveří a když mě uviděl, zářivě se usmál.
„Nazdar kočko.“
„Co tady děláš?“ Ani jsem se nenamáhala s přátelským tónem, jeho příchod mě dokonale vyvedl z míry.
„Máš moji peněženku,“ připomněl mi. „Zapomněl jsem si ji u tebe.“
Povzdechla jsem si. „No jasně, hned ti pro ni skočím.“
Odběhla jsem ke stolu, pod kterým se válela moje kabelka a zalovila v ní, až jsem našla, co jsem potřebovala. Otočila jsem se a málem jsem nadskočila leknutím.
Stál ve dveřích mého pokoje – bez bundy a bez bot! – a rozhlížel se po místnosti.
„Chceš snad jít dál?“ zeptala jsem se s kapkou sarkasmu v hlase.
„Možná,“ usmál se uličnicky a popošel ke mně. Natáhl se po mé ruce a vzal si peněženku, ale nepustil mě. Místo toho si mou ruku přitáhl k obličeji a přejel mi rty po dlani.
Stála jsem tam jako omráčená, nechápala jsem, co to zase dělá. Měla jsem ruku vytrhnout, ale nějak jsem se na to nezmohla. Než jsem se stačila vzpamatovat, vzal můj obličej do dlaní a sklonil hlavu k polibku.

Ležela jsem na boku zády k němu a tiskla si k tělu peřinu. Zírala jsem na dešťové kapky stékající po okně, neschopná pochopit, co jsem to zase provedla. Žaludek mi svíral dusivý pocit déja vu.
Obě situace si byly neuvěřitelně podobné. Žádné varování, úžasný sex, znovuobjevení zdravého rozumu, výčitky svědomí. Jako bych znala jen jedno schéma a opakovaně se jím řídila.
Jenže tohle byl můj pokoj a moje postel. A ze všeho nejvíc mě děsilo vědomí, že tentokrát se nemůžu vymluvit na alkohol.
Jackson se ke mně zezadu přitiskl a spokojeně zamručel, cítila jsem jeho dech na holé kůži.
Přemýšlela jsem, jak je možné, aby na mě takhle působil. Stačilo, aby se mě dotkl a já jsem ztratila sama sebe. Zdravý rozum se mi opět vrátil, až když bylo po všem. Nevěděla jsem, jestli mám obviňovat chemii, jeho charisma, nebo sama sebe. Každopádně, ať to bylo cokoliv, bylo to nebezpečné.
Sledovala jsem stružku vody razící si cestu po skle a promítala si v hlavě události posledních dnů. Snažila jsem se přijít na to, jak se to všechno semlelo.
Ztuhla jsem a srdce se mi vystrašeně rozbušilo, když mi několik detailů s děsivou přesností zapadlo do sebe.
„Jacksone?“ zeptala jsem se rozechvělým hlasem.
„Ano?“ Jeho hlas byl na rozdíl od mého veselý a uvolněný.
„Tu peněženku sis u mě nezapomněl, že ne? Dal sis ji ke mně schválně.“ Ani to nebyla otázka. Předem jsem věděla, jak mi odpoví.
Povzdychl si. Čekala jsem, ale nepromluvil.
„Mohl bys mi, prosím, upřímně odpovědět?“
„Potřeboval jsem záminku,“ řekl nakonec.
„A ta důležitá schůzka v okolí…?“
„…jsi byla ty,“ dořekl za mě. „Od tvé sestry jsem věděl, že tam chodíváš.“
Prudce jsem se otočila čelem k němu. „Proč?“
„Fascinuješ mě,“ oznámil mi prostě. „Jsi jiná, než ostatní holky, které jsem měl. Byl jsem prostě zvědavý a potřeboval se k tobě nějak dostat.“ Na rtech mu stále pohrával úsměv. Nechápala jsem, jak mi může něco takového říct do očí a ještě se u toho očividně bavit. Měla jsem pravdu. Všechno z něj teď na mě volalo Nebezpečný!
Valila jsem na něj oči, neschopná znovu promluvit. Bylo mi špatně. Cítila jsem se podvedená, zrazená, skoro až zneužitá.
Měla jsem okamžitě utéct.
Stačil jediný jeho polibek, abych zůstala…