Andy - Kapitola pátá - Jiné a nové

„Nazdar kočko.“
„Ahoj.“
„Co potřebuješ?“
„Tebe…“
Chvíli bylo hrobové ticho.
„U mě, nebo u tebe?“ zeptal se nakonec, hlas měl trochu zastřený.
„U tebe.“ Doma jsem to nemohla riskovat, ségra se za chvíli vrátí z práce.
„Za čtvrt hodinky tě vyzvednu.“ Zavěsil.
Ještě nějakou dobu jsem tam seděla s mobilem u ucha a pohledem upřeným kamsi do prázdna. Pak jsem ho odložila, vstala a přešla do obýváku. Našla jsem kousek papíru a napsala ségře krátký vzkaz, aby se o mě nebála.
Potom už jsem prostě jen čekala. Seděla jsem na pohovce a hypnotizovala hodinovou ručičku, ale ani jsem nevěděla, jestli ji chci popohnat, nebo zastavit.
Zvonek se ozval přesně po třinácti minutách. Trochu rozpačitě jsem vstala a šla otevřít. Vůbec jsem neměla ponětí, co teď asi bude následovat.
Když mě uviděl, trochu se usmál, ale takovým zvláštním způsobem. Tenhle úsměv jsem neznala. Vůbec jsem nedokázala určit, co si asi myslí. Krátce jsme se pozdravili a pak jsme na sebe chvíli jen mlčky koukali.
„Jdeme?“ zeptal se nakonec a pokynul rukou ke schodům.
„Jasně.“ Ztuhle jsem se obula, vyšla na chodbu a zabouchla za sebou. Zamykání mi připadalo jako nadlidský úkon, ruce se mi šíleně třásly.
Nasedli jsme do auta a vyjeli. Nikdo nic neříkal, celá cesta proběhla v absolutním tichu. Atmosféra byla napjatá a tíživá, dokreslená přítmím přicházející noci. Světla lamp házela na jeho tvář zvláštní stíny a pro mě bylo ještě těžší rozluštit, co se mu asi honí hlavou.
Zastavil před bytovým domem. Až v tu chvíli mi došlo, že vlastně ani nevím, kde bydlí. Dokonce ani jestli bydlí sám.
Vystoupil a vyrazil ke vchodu. Automaticky jsem ho následovala.
Další energií nabitá chvíle nastala ve výtahu. Ještě že jsme jeli jen do třetího patra. Odemkl, boty nechal venku a vešel dovnitř. Udělala jsem to samé. Od odchodu z našeho bytu stále nezaznělo jediné slovo.
„Můžu?“ zeptal se a konečně tak prolomil ticho. Jako slušný gentleman mi pomohl z lehkého sáčka a pověsil ho na háček u dveří.
A pak mi – naprosto neslušně – pomohl i ze všeho ostatního.

Pocit déja vu se tentokrát nedostavil. Bylo to jiné snad ve všech ohledech.
Tak především – já jsem byla jiná. Poprvé jsem byla stoprocentně uvolněná, aktivní, právoplatná součást celku.
Prostředí bylo jiné. Tohle místo – jeho pokoj – tomu zážitku dodávalo na přitažlivosti. Ze všeho na mě dýchala přítomnost muže. Bylo to zvláštně vzrušující, novým způsobem.
A nakonec, i on byl jiný. Aspoň mi to tak připadalo, i když jsem nedokázala říct, co tu změnu způsobilo.
Ležela jsem a čekala, až mě zavalí výčitky a špatné svědomí. Nic ale nepřicházelo. Cítila jsem se skvěle, skoro až blaženě. Vychutnávala jsem ten pocit všemi smysli, bylo to pro mě opět něco nového. Takhle nějak by to mělo být, v tom jsem si byla jistá. Trochu mě mrzelo, že jsem to v předchozích případech nepoznala.
Usmála jsem se. Jackson ležel na boku vedle mě opřený o loket a díval se na mě. Zdálo se, že se mu líbí, co vidí.
„Dneska nějak veselá,“ podivil se.
„Tak by to mělo být, ne?“ Culila jsem se jako sluníčko.
„Ano, tak by to mělo být.“ Zamyšleně si pohrával s mými vlasy. Chvíli nic neříkal, ale nakonec mu to stejně nedalo. „Tak povídej, co se změnilo?“
„Nevím,“ zalhala jsem a radši se podívala jinam. Poprvé jsem si všimla zařízení pokoje. Nejdominantnějším rysem byly velké repráky a věž. A když jsem se rozhlédla pořádně, uvědomila jsem si, že ani obchod s hudebninami nemůže být lépe vybavený. Měl tu snad všechnu potřebnou elektroniku pro pořádný mejdan a mezi tím vším se povalovalo neuvěřitelné množství nejrůznějších cédéček.
Vrátila jsem se pohledem k Jacksonovi. Pořád si mě zkoumavě prohlížel. On to nenechá jen tak, že ne?
Povzdychla jsem si. „Vážně chceš jít s Míšou na rande?“
K mému překvapení propukl v hlasitý smích. „Tak takhle to je? No to mě taky mohlo napadnout. Vy ženský jste hrozný drbny.“
Pořád se smál, trochu mě to uráželo.
„Neměla jsem nic říkat,“ zamumlala jsem naštvaně.
„Ale no tak,“ pohladil mě po tváři. „Já jsem rád, že jsi to řekla. Aspoň konečně vím, co na tebe platí.“ Znovu se rozesmál. „Vážně to na tebe tak zapůsobilo?“
„Fajn, tak prostě žárlím, no.“
Pobaveně si mě prohlížel. „Víš, nesmíš hned věřit všemu, co kde komu napíšu.“ Zase se zasmál, očividně si nemohl pomoct. „Já si rád s holkama hraju. Obvykle, když nějakou tahám na rande, jde o přátelskou schůzku. Ale když ji chci,“ řekl o poznání něžněji. „pozvu ji na rychlý kafe.“
Zase se usmál, bylo to nakažlivé.
„A víš co? Moc ti to sluší, když žárlíš.“
No co, pořád jsem jenom normální holka, navíc parádně zblbnutá, takže není divu, že na mě všechny jeho lichotky – ať už jakkoliv chabé – jaksepatří zapůsobily. Když mě pak políbil, pevně jsem mu ovinula ruce kolem krku.
„Takže, jak to bude teď?“ Tentokrát to byl on, kdo se zajímal o budoucnost.
„No, pravděpodobně nějak takhle,“ usmála jsem se. „Občas, když se mi zachce, prostě napíšu a…“
„A když se ti zrovna nezachce?“
Pobaveně jsem sledovala jeho uražený výraz. Opravdu jsem nad ním měla nějakou moc?
„Když se mi nezachce, půjdeme si každý po svém.“
„A co když se zachce mě?“
„No to by mě rozhodně nepřekvapilo,“ ušklíbla jsem se.
„Ta dohoda se mi zdá nějak jednostranná.“
Byl roztomile nafouknutý, jak se zlobil. Na čele se mu udělaly dvě maličké vrásky.
„Tak co bys tedy navrhoval?“ Pořád jsem se usmívala, nemohla jsem si pomoct.
Zamyšleně si mě prohlížel. „Ty jsi pěkná potvůrka, že jo?“ řekl nakonec. „Tohle mi děláš za trest?“
„Ty sis začal,“ řekla jsem nevinně.
„Ale skončit to nenechám.“
„A myslíš, že je to tak docela na tobě?“ Už jsem si ho vážně vychutnávala. Byl to krásný pocit, mít nad ním jednou navrch.
„Tak mi konečně řekni, co od tebe mám očekávat. Ukázalo se, že umíš být dost nevyzpytatelná.“
„No,“ naposledy jsem prodloužila tu chvíli nadvlády. „Zatím bych to asi řešila dohodou. Co kdybych se stavila… řekněme ve středu?“
„A co kdyby ses stavila v pondělí.“
Byl vážně tak nedočkavý? „To nejde, ségra má ten den zrovna volno a mě se zatím nechce nic vysvětlovat.“
„V tom případě, co kdybys vůbec neodešla?“ Když mě takhle objímal, byla to opravdu lákavá nabídka.
„Zůstanu do rána a pak se uvidíme ve středu.“ Pokusila jsem se o svůdný úsměv. Nebyla jsem si tak docela jistá, jak na to, ale podle změny v jeho výrazu se to docela povedlo. Pak už jsem si na nějaké úsměvy ani nevzpomněla, rozhodně nemarnil čas.

Pojednou jsem se cítila naprosto úžasně. Bylo to opět jiné a já jsem přemýšlela, co všechno s ním ještě poznám.
Pojednou jsem nebyla jen jeho hračkou. Teď jsem já byla u kormidla a mohla jsem si s ním hrát, jak se mi zachtělo. Dostala jsem ho tam, kam jsem potřebovala, ačkoliv jsem absolutně netušila, jak se mi to povedlo.
Pojednou jsem vyhrála.