Přehrada II.

V sobotu opravdu Honza v šest hodin navečer zvonil na Moničin zvonek, aby ho pustila bzučákem do domu.
Zatímco vybíhal schody, zkontrolovala se naposled v zrcadle a přestříkala ještě jednou parfémem. Otevřela dveře a čekala, až se objeví u jejích dveří. Překvapil ji kytkou, první muž v jejím životě, který se obtěžoval.
„Ahoj Honzo,“ uvítala ho v černých šatech a rudých lodičkách.
„Ahoj Moni,“ podával jí kytku bílých růží míchanou s chryzantémami. „Půjdeme?“
„Nechceš jít dál, dám je do vázy, jsou krásné,“ přivoněla ke kytici. „Děkuji,“ obdařila ho milým úsměvem.
„Jen na tebe počkám, máme rezervaci, doufám, že jíš steaky?“
„Vypadám snad jako salátová Barbie?“ smála se. „Samozřejmě, jen jsem barbar a raději vysušené a gumové než syrové maso, pokud to nevadí?“
„Vypadáš hezky,“ přejel očima její postavu s plnými ňadry a ne úplně nejštíhlejším pasem. Líbilo se mu to. Vlastně ji chtěl vyzkoušet a obstála.
Nabídl jí rámě, vzala si kabelku a vyrazili.

V restauraci se choval jako pravý gentleman, podržel jí židli, objednal a nekomentoval její objednávku úplně propečeného steaku a mořské řasy. Vysvětlila mu, že jí tato kombinace nejen chutná, ale hlavně řasa podporuje trávení těžkého hovězího.
„Čím se živíš, Honzo, zatím jsme se o tom nebavili?“ zeptala se, když čekali na objednávku.
„Učím na škole ovocnářství.“
„Opravdu? Hm, a neznáš pana profesora Kroupu? Je z oboru, tak mě to napadlo.“
„Profesor Kroupa je můj nadřízený,“ podíval se na ni překvapeně. „Odkud ho znáš?“
„Ale, mí známí mají firmu a spolupracují s ním, znám ho i osobně. Borůvkovi, specializují se na zemědělské technologie.“
„I je znám, to je náhoda,“ usmál se. „Jezdíme už léta do jednoho kempu, často je tam potkávám s partou přátel.“
„Náhody neexistují,“ zvedla skleničku s vodou. „Nebo věříš, že ano?“
„Nevím, jestli existují náhody nebo osud, nikdy jsem o tom až tak nepřemýšlel. Důležité je, že jsme se potkali.“
„Ano, to je,“ odmlčela se.
„Jak to, že znáš Borůvkovi ty?“ zajímalo ho.
„Kdysi jsem s nimi spolupracovala, no a teď bydlíme kousek od sebe. Občas se vídáme. Hodně mi pomohli, kolikrát se s nimi cítím, jakoby to byli mí rodiče, víš. Jsem jim opravdu vděčná za mnohé. Honzo? Prosím, neříkej nikomu, co jsem chtěla udělat. Stydím se.“
„Slibuju, nemusíš se bát. Taky jsem ti pověděl své tajemství a věřím, že zůstane u tebe.“
Přerušil je číšník přinášející večeři. Skvělé maso se zeleninou.
Během jídla zjistili, kolik toho mají společného, nejen známé. Honza mluvil hezky o svých rodičích, se kterými bydlel od rozvodu znovu. Monika si uvědomila, že musí být bezvadní, když vychovali takového syna. Úplně zapomněla na to, co se jí před několika dny stalo, zase někomu věřila, někomu, kdo si to zasloužil.
Když ji po večeři odvezl a zastavil před domem, zůstali ještě chvilku v autě.
„Bylo to s tebou moc příjemné, děkuji za pozvání, Honzo. Nechceš jít ještě nahoru?“ nabídla mu.
„Taky mně s tebou bylo hezky, Moni, ale nemyslím, že by to byl dobrý nápad.“
„Aha,“ zaznělo zklamaně z jejích úst.
„Ne, tak jsem to říct nechtěl! Já…“ nevěděl, jak pokračovat dál. „Nechci se s tebou hned vyspat,“ řekl přímočaře. „Ne, že bych nechtěl, jsi krásná a přitahuješ mě, jenom nehledám ženu na jednu noc, rozumíš?“
„Rozumím, to je fajn,“ vztáhla k němu ruku a pohladila ho po tváři.
„Ale políbit tě snad smím?“ zeptal se a přiblížil se k ní. „Všechno postupně, zajímáš mě.“
Pootevřela rty a přikývla. Nechala ho, aby jí palcem kroužil po tváři a pak jemně ochutnal rty, dokud se sama nepoddala a neotevřela je pro jeho jazyk. Vzdychla. Chutnal po mentolových bonbonech. Zavřela oči a opřela hlavu o opěrku sedadla. Jen ji líbal, žádné osahávání prsou nebo nohou, pěkně pomalu a jemně. Hrál si s pramínkem jejích vlasů a ona hladila jeho kudrny. Něžně a nesměle, ačkoliv jim dávno oběma bylo třicet pryč.
Po několika minutách se odtrhl. „Doprovodím tě ke dveřím, Moni.“
„Honzi?“
Otočil se k ní zpět, ačkoliv chtěl vystoupit, aby jí otevřel dveře.
„Krásně líbáš,“ nemohla si odpustit pochvalu.
„Uvidíme se zítra?“ zeptal se u vchodových dveří. „Mohli bychom do muzea, na parník, do kina, kam jenom chceš?“
„Do muzea na mamuta a pak na parník?“
„Platí, dáme si oběd a uděláme si hezké odpoledne. Dobrou,“ krátce ji políbil na rty a zamířil k autu.
Zamávala mu a pak odemkla dveře. Měla opravdové rande. Rande, kdy s mužem neskončila v posteli! A zítra, zítra má další!

Celé nedělní odpoledne strávili spolu v muzeu. Procházeli pavilonem, obdivovali exponáty a smáli se. Milovala mamuty, a tak mu dovolila, aby ji vyfotil s modelem ve skutečné velikosti. V jednu chvíli ji vzal za ruku a ona se tomu nebránila. Choval se k ní něžně, až s ním zapomněla na události nedávných dní.
„Chtěl bych tě představit rodičům, máš příští víkend čas?“ překvapil ji otázkou, když seděli na lavičce, čekali na odjezd parníku na přehradě a ukusovali gyros.
„Čas mám, ale není to příliš brzy? Sotva jsme se potkali.“
„Nevadí, jsi skvělá, chtěl bych, aby tě poznali a ty je,“ zkusil ji přesvědčit.
„Fajn, ráda přijdu,“ zakousla se do pečiva zadumaně. „Asi budeš chtít poznat i moje rodiče, ne?“
„Určitě, ale nenutím tě vzhledem k tomu, co jsi nedávno prožila.“
„Jsi skvělý, ale chtěla bych s tím ještě chvilku počkat, jestli se nezlobíš? Nerada bych způsobila nějaký rozruch v příbuzenstvu, že sotva se rozejdu s jedním, už jim předvádím jiného, ačkoliv ho neviděli. Asi tušíš, co by vypuklo za poprask.“
„Ne, počkám, až budeš sama chtít. Pojď, už nám to pojede,“ odhodil papír do koše a čekal, až se k němu přidá.
„Jen bych tě ráda představila kamarádce. Víš, pokud ona bude z tebe nadšená, tak všichni. A já věřím, že bude. Jednou mi dokonce pověděla, že pokud potkám vysokoškoláka inteligentního a vychovaného, bude líbat zem, po které chodí,“ smála se.
„Vážně?“ usmál se stydlivě.
„Opravdu, ona drží slovo, dám jí vědět,“ pokračovala ve smíchu.
Na palubě stáli na zádi u zábradlí a nechali se laskat příjemným vánkem babího léta.
„Příští zastávku vystoupíme a stavíme se u nás doma, jestli ti to nevadí? Musím vzít Peggy ven.“
„Jasně, je roztomilá, ráda,“ oplatila mu usměv a zavřela oči. Stáli tam sami, ostatní výletníci se kochali krajinou raději vpředu nebo seděli v pohodlí dole. Cítila, jak ji líbá na krk. Vzrušovalo ji to moc. Vzdychla, aby to slyšel jenom on.
„Měl bych se ovládat, ale jsi nádherná. Nemohl jsem si pomoct, jak jsi tady tak zasněně stála, Moni.“
„Chtěla bych říct, abys pokračoval, ale budeme vystupovat. Honzi?“
„Hm?“
„Včera jsi řekl, že chceš počkat. Pořád to chceš?“ zkoušela ho.
„Chci, ačkoliv nevím, jak to vydržím, slíbil jsem to a nechci to porušit. Na to si tě vážím. A chci tě poznat, jaká jsi i uvnitř.“
Blížili se k jejich zastávce. Vystoupil první a podal jí ruku, aby jí pomohl. Šli stejnou cestou jako v den, kdy jí zachránil život.
Když odemykal vchodové dveře, zdálo se mu, že slyší nějaké hlasy. Podíval se nechápavě na Moniku.
„Možná jsou vaši zpátky, ne?“
„To je divné, měli se vrátit až ve středu. Nevadí, seznámíte se už teď.“
„Snad se nic nestalo,“ uklidňovala ho.
Vešel dovnitř první a pokynul jí, aby ho následovala. V kuchyni seděli u kávy jeho rodiče, jakoby se nechumelilo.
„Ahoj mami, tati, už jste zpátky? Je všechno v pořádku?“
„Ahoj Honzíčku, co by mělo být, už nás to nebavilo, tak jsme přijeli zpátky,“ začala maminka. „Jedl jsi, nemám ti něco připravit?“
„V pohodě, díky. Ale nejsem tady sám,“ kousek odstoupil, aby si rodiče všimli návštěvy. „Mami, tati, to je Monika, moje přítelkyně. Byli jsme na parníku a chtěli jsme vzít Peggy na procházku.“
Přistoupila k nim blíž a přijala nabízenou ruku maminky a tatínka, aby se navzájem představili. Oba rodiče se usmívali a pozvali je, aby se k nim připojili.
„Jak jste se seznámili, slečno Moniko, Honzík nám nic neřekl.“
„Mami, známe se od pátku z přehrady, tak prosím Monču nezpovídej,“ podával Monice hrníček na kávu a sklenici na vodu.
„To nevadí, klidně se ptejte,“ usmála se povzbudivě a zároveň mu poděkovala za občerstvení. Trochu se bála otázek, aby prošla. Přece jen, nikdy se s žádnou matkou nesetkala.
Rodiče však nebyli dotěrní, jen se chtěli ujistit, že se syn nezahazuje s někým, kdo jej není hoden. Na Moničině chování však poznali, že je upřímná a nic nepředstírá.
„Přijďte někdy na návštěvu,“ pozvala ji maminka. „Třeba v neděli, pokud se vám to hodí?“ zkusila opatrně.
„Ráda přijdu, děkuji za pozvání, je to od vás moc milé,“ rozloučila se a spolu s Honzou zamířili na dvorek, kde netrpělivě čekala Peggy.
Vzal vodítko, připnul na obojek, aby mu neutekla kvůli autům na silnici a opustili dům.
„Netušil jsem, že se rodiče vrátí, promiň.“
„Neomlouvej se, vždyť se nic nestalo. Aspoň máme prvotní seznámení za sebou. Jen jestli se nebudou ptát tebe, až se vrátíš,“ pohladila ho po rameni.
Políbil ji lehce na rty. „Nebudou, jsou rádi, že zase někoho mám.“
„Vracíš se každý den domů, když je škola 70 km daleko, Honzi?“
„Jistě, není to tak moc, jezdím autem. Pročpak?“
„Jen tak, kdy se uvidíme.“
„Zítra? Večer?“
„Dobře, přijeď za mnou, nemusíme nikam chodit, jen si chci povídat,“ navrhla, ačkoliv zároveň toužila ležet vedle něj nahá, dotýkat se ho a milovat se s ním. Věděla, že tentokrát to nesmí zkazit. Ničím.
Přišli na zastávku, odkud jí jela tramvaj. „Pojedu už domů, ano?“
„Doprovodím tě.“
„Peggy nemá košík, ale děkuju.“
Přitáhl si ji na prázdné zastávce do náruče. Hladil ji po zádech a líbal. Tiskla se k němu tak, jakoby to bylo naposled, dokud jí nepřijela tramvaj.
Zamával jí a nechal ji ujíždět na druhý konec města.