Andy - Kapitola šestá - Pod mikroskopem

Část šestá – Pod mikroskopem

Asi jsem se zbláznila, jinak si nedokážu svoje chování vysvětlit. Kdybych byla aspoň částečně při smyslech, určitě bych na tu bláznivou horskou dráhu života s Jacksonem nenastoupila. Tohle bylo něco absolutně mimo můj charakter a veškerá má předsevzetí.
A asi jsem se zbláznila, protože se mi to líbilo.

Už to trvalo skoro tři měsíce a pořád to fungovalo jen „na dohodě“. Střídavě jsme za sebou dojížděli, podle toho, jak to bylo zrovna možné, jen málokdy jsme se sešli někde venku. Proč taky.
A to byla další šílenost. Vztah s Jacksonem totiž spíš, než cokoliv jiného, připomínal rychlokurz sexuální výchovy. Viděli jsme se tak dvakrát do týdne, ale už jsme stihly vyzkoušet snad všechna možná místa a způsoby, na které si člověk vzpomene. Jak říkám, bylo to naprosto bláznivé.
A jistým způsobem osvobozující. Nebyla mezi námi žádná pravidla, závazky, nic, co by situaci komplikovalo. Jen radost ze života a chuť ho naplno prožít s tím, co právě nabízí.
Nikdy bych nečekala, že zrovna já do něčeho takového vlítnu. Sama sebe jsem si představovala spíš jako domácí puťku, která o to přijde nejdřív po svatbě a to bude ještě zázrak, když si ji vůbec někdo vezme. Přitom jsem nebyla ošklivá, nebo nepřitažlivá - štíhlá postava, vytancovaná, celkem souměrná, i když já sama bych si možná v některých místech trošku přidala, velké modré oči, husté vlasy, lehce baletní pohyby. Nezní to tak špatně, ne?
Jenže já jsem prostě neměla nikdy štěstí na kluky. Možná jsem si za to mohla sama svojí nesmělostí, možná nesl vinu nedostatek příležitostí. Když člověk tancuje a zpívá, na kluka při tom zrovna moc často nenarazí. A když už některý projevil nějaký zájem, vždycky byla nějaká „druhá“, která byla nakonec první.
A najednou tohle.
Je sice pravda, že i když jsem si užívala vášeň a svobodu, někdy mě trochu mrzelo, že je to mezi námi zrovna takhle. Že mě chce jenom kvůli sexu a na nic jiného mu nejsem dobrá. Ale nic není černobílé a ani on nebyl jenom děvkař, jak si o něm spoustu lidí myslelo. Občas bylo vidět, že mu na mě opravdu záleží, i když to nechce dát úplně najevo, a mě to stačilo.
A tak to šlo dál a dál. Docela dost jsme si povídali, občas jsme někam zašli, nezasvěcenému pozorovateli by se možná zdálo, že spolu chodíme, ale pořád to byl jen sex.

„Vzbuď se, kočko.“ Přejel mi po tváři konečky prstů a sedl si na postel.
Nespala jsem. Jen jsem si se zavřenýma očima vychutnávala krásu okamžiku a nechtěla jsem o ten pocit tak brzy přijít.
„Ne,“ zakňourala jsem a sevřela víčka ještě pevněji.
„Obvykle od tebe slýchám opak.“ V jeho hlase bylo znát pobavení. „No tak vstávej, musíš domů, zítra jdeš do školy.“
Tenhle argument jsem nesnášela. Škola nikdy nebyla zrovna vysoko na mém hodnotovém žebříčku a teď, když to znamenalo vylézt z téhle peřiny, to platilo dvojnásob. A přespat jsem tady nemohla, to mi rodiče nedovolili.
Samozřejmě už věděli, že někoho mám, i když o skutečné povaze věci neměli pochopitelně ani tušení. Ještě skousli, když jsem u Jacksona zůstala přes noc o víkendu, ale ohledně pracovních dnů byli neoblomní.
„No tak. Jestli se chceš domů dostat před desátou, měla bys vyskočit.“
Rezignovaně jsem si povzdychla a otevřela oči. Seděl nade mnou a zkoumavě si mě prohlížel. Když viděl, že ho taky sleduju, podíval se rychle jinam. Neptala jsem se, co to znamená. Neochotně jsem vstala a natáhla se pro oblečení.

„Takový preparát obarvené cibulové slupky, to je vážně něco, viď?“
Vzhlédla jsem a zmateně zaostřila pohled. Z lavice přede mnou se ke mně nakláněl Dominik – nový přírůstek do našeho třídního kolektivu.
„Promiň, co?“ Moc jsem nechápala, co tím chtěl říct.
„Já jen, že se na to díváš tak zamilovaně,“ vysvětloval.
Podívala jsem se zpátky dolů na sadu několika sklíček. Předtím jsem byla tak ztracená v myšlenkách, že jsem úplně zapomněla na zadanou práci.
„Aha,“ řekla jsem, stále ještě trochu mimo.
„Tak kdo je ten šťastný?“
„Žádný není.“ Trochu ztuhle jsem mu oplatila úsměv a přemýšlela jsem, jak jsem se asi musela tvářit, že to v něm vyvolalo takovou zvědavost.
„Vážně? Tomu snad ani nevěřím.“
Pokrčila jsem rameny. Dřív, ve svém téměř zapomenutém nesmělém období, bych se pravděpodobně nad tou nepatrnou lichotkou trochu začervenala a sklopila pohled. Jestli mi ale zkušenosti s Jacksonem v něčem pomohly, bylo to nepřehlédnutelné posílení mého sebevědomí.
„Takže si vážně sama? Neříkej mi, že ten zasněný výraz opravdu vyvolala ta cibulová plachetka.“ Měl opravdu milý úsměv, takový upřímný.
„Pohled na buněčnou stěnu mě vždycky dostane.“ Vzala jsem jedno sklíčko a strčila ho pod mikroskop. Koukla jsem se dovnitř a podařilo se mi zaostřit jednu vzduchovou bublinku. Začala jsem s preparátem pomalu pohybovat, abych našla požadovaný vzorek.
„Nezapomněla jsi na něco?“ ozvalo se nade mnou pobaveně.
Co tím jako myslel? Byl uražený, že si ho nevšímám? Máme snad hodinu, tak pracuju, ne?
Odlepila jsem oko od okuláru. „Na co?“ zeptala jsem se trochu odměřeně.
„Na tu cibuli.“ Bylo jasně vidět, že potlačuje smích.
Podívala jsem se na zbylá sklíčka. Jedno bylo pokapané červenou tekutinou, aby byly dobře vidět jednotlivé buňky, ostatní byla čistá. To, které jsem si právě prohlížela, bylo jen prázdné podložní sklíčko ušpiněné z minulého použití.
„Eh, jasně.“ Rozpačitě jsem pod objektiv umístila správný vzorek a snažila se přijít na to, kam se podělo to moje slavné sebevědomí. Dokonale mě rozhodil.
„Takže láskou k vědění to být nemohlo,“ řekl vesele.
Pořád jsem si nemohla vzpomenout, na co jsem myslela. Ale ať to bylo cokoliv – zamilovaný pohled?! To není možné. Nemohla jsem být zamilovaná. Něco takového jsem si prostě nemohla dovolit.
„To bylo určitě tou čokoládou,“ plácla jsem první, co mě napadlo a ukázala na prázdný kelímek před sebou. „Vyplavuje endorfiny.“
„Když to říkáš…“ Otočil se ke svému stolu a vyměnil cibulový preparát s lístkem měříku.
Už jsem myslela, že na celou záležitost zapomene a bude si hledět své práce, ale po chvilce se na mě opět ohlédl, jako by na něco zapomněl.
„Tak co kdybych tě na nějakou tu čokoládu pozval? Moc rád bych ten pohled viděl znovu.“

„Musíme s tím skončit.“
Oznámila jsem to jako hotovou věc. Pevným hlasem, bez známky jakéhokoliv smutku nebo citového rozpoložení.
„Cože?“ Jackson se na mě překvapeně podíval. Něco takového asi vůbec nečekal.
Posadila jsem se se zády opřenými o polštáře a prohrábla si zcuchané vlasy.
„Proč? Co se stalo, že sis to najednou rozmyslela?“
„S někým jsem se seznámila.“ Trochu mě zabolelo, když jsem viděla, jak ho má slova zasáhla, ale jinak to prostě nešlo. Šokovaně na mě vyvalil oči, nebyl ani schopný nějak reagovat.
„Chodí se mnou do školy. Je milý, vtipný, byli jsme spolu venku a zve mě na další rande. A já si s ním prostě nemůžu nic začít s vědomím, že spím s někým jiným.“
„Tak si s ním nic nezačínej.“ Naštvalo mě, jakým sebejistým tónem to pronesl. Jako by vážně věřil, že udělám, co mi řekne.
„Tohle nemám zapotřebí.“ Vstala jsem a oblékla se aspoň do županu, než budu mít čas najít všechny věci. Když jsem byla na odchodu z místnosti, vyskočil a chytil mě za ruku.
„Počkej,“ zarazil mě.
Otočila jsem se k němu a čekala, co tak asi může mít na srdci. Chvíli na mě jen upřeně hleděl, potom pohled sklopil a dál mlčel. Když dlouho nic neříkal, ztratila jsem trpělivost.
„Radši půjdu.“
„Ne.“ Chytil mě v pase a nedovolil mi odejít.
„Tak co chceš?“
„Jen… mi něco pověz, jo?“ Soustředěně vraštil čelo, něco takového jsem u něj ještě neviděla.
„Tak povídej,“ pobídla jsem ho, když se pořád k ničemu neměl.
„Líbí se ti?“ zeptal se.
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem, i když jsem netušila, kam tím míří.
„A máš ho ráda?“
„Ano.“
„Jsi do něj zamilovaná?“
„Co má tohle být? Výslech?“
„Jen mi prosím odpověz.“
„Ne, na to je ještě dost brzo.“
„A,“ tentokrát se mi podíval přímo do očí. „Jsi zamilovaná do mě?“
Překvapeně jsem na něj zírala. Jak zas přišel na tohle? Nebyl to snad on, kdo nechtěl do toho těžko definovatelného vztahu mezi námi plést city?
„Co… Proč?“
„Protože,“ zase se na chvíli odmlčel. „Já do tebe nejspíš jo.“
Jestli jsem byla předtím v šoku, nebylo to nic proti tomu, jak jsem se cítila teď. Dál se vpíjel pohledem do mé tváře a já jsem neměla ponětí, jak na to podivné vyznání vůbec reagovat.
„Takže…“ začal.
„Takže?“
„Pořád ještě chceš odejít?“
Nevěděla jsem co chci. Nevěděla jsem, jestli chci zůstat, ani co k němu cítím.
Pořád čekal, co mu odpovím.
Přemýšlela jsem, co bych asi viděla, kdybych svůj život strčila pod mikroskop. Vyjasnily by se mi některé záležitosti? Poznala bych, kde který cit končí a jiný začíná? Mohla bych tak porovnat oba preparáty a zjistit, který má lepší budoucnost?
Čekání už ho pravděpodobně omrzelo, začal se ke mně pomalu naklánět. Možná mě chtěl přesvědčit, možná chtěl přesvědčit sám sebe. Dlouho váhal, než mě doopravdy políbil.
A já jsme si v tu chvíli vzpomněla, na co jsem myslela při té biologii. Protože takhle mě nikdo nikdy nelíbal. Takhle se na mě nikdo nikdy nedíval. Měla jsem jasno.
„Zůstávám,“ zašeptala jsem, když se ode mě o kousek odtáhl. Spokojeně se usmál.
„Ale je ti jasné, že tímhle se pravidla trochu mění,“ dodala jsem. Něco jiného je nezávazný sex a něco jiného opravdový vztah se vším všudy.
„Slibuju, že se polepším.“ Upřel na mě štěněčí pohled. No kdo by odolal?