Pravou lásku si za peníze nekoupíš

Kráčela po ulici prozářené horkým letním sluncem. Usmívala se na celý svět a nejraději by začala tancovat. Zelené šaty vály ve větru a ona si je občas lehce urovnala.

Něžným pohybem si upravila vlasy, které jí cuchal nemotorný vítr. Zastavila se a počkala, až projedou všechna auta, aby mohla překročit silnici. Po pár krocích se ocitla na kraji města. Potkávala mnoho turistů, od celých rodinek po zamilované páry, pečlivě si všechny prohlížela a přemýšlela nad tím, jaké jsou jejich životní příběhy. Přešla zalidněné město a dostala se na klidnou ulici, kromě ní tu byl na jejím konci jen jeden muž, který se loudal pomalým, avšak jistým krokem. Když byl blíže, prohlídla si ho a všimla si, že má vcelku příjemné rysy, pak odvrátila zrak a chtěla pokračovat ve své chůzi dále, tu se však na ni muž upřímně zadíval a jemným hlasem na ni promluvil:

„Promiňte, slečno, že Vás otravuji, ale nevíte, kde tu dobře vaří?“
„To opravdu netuším, moc sem do restaurací nechodím, ale co jsem tak slyšela, tak v Princi prý mají dobrá jídla,“ omluvně se usmála.
„Název nezní špatně. A když už jsme u toho, nemáte hlad, na něco bych Vás pozval. Mimochodem, já jsem Petr.“
„Nikola, těší mě. Avšak bohužel Vás musím zklamat. Aby totiž nedošlo k nějakému omylu, tak mám přítele, takže musím Vaše pozvání odmítnout.“
„To se omlouvám, rozhodně jsem na Vás nechtěl nic zkoušet. Chtěl jsem Vám jen oplatit to, že jste mě zachránila. Mám už totiž hlad jako vlk a marně jsem hledal místo, kde bych něco zakousl.“

Nikča ještě chvíli něco namítala, ale pak se nechala tím šarmantním mužem přemluvit. Nakonec toho vůbec nelitovala, jelikož se dobře najedla a Petr byl vcelku milá společnost a dobře se s ním vykládalo.
Když po hodince vyšli z restaurace, Nikča mu za všechno poděkovala a doporučila mu pár pěkných míst ve městě a jeho okolí, které stojí za to k shlédnutí. Petr vše mlčky vyslechl a pak ji poprosil, jestli by mu nedělala průvodce. Nikča prvně odmítla, ale ten muž měl opravdovou přesvědčovací schopnost, takže s ním nakonec ještě strávila další dvě hodiny povídání a procházení po městě.

Nakonec ji Petr doprovodil až domů a požádal ji o telefonní číslo, či další schůzku další den. A Nikča najednou byla na vážkách. Byl to opravdu milý muž, jenže svého přítele Roberta opravdu milovala a věděla, že jí by se také dvakrát nelíbilo, kdyby on strávil pár dní s nějakou cizí dívkou. Ona však věřila sama sobě a věděla, že by neudělala nic, co by Roberta zranilo. Přeci jen nedělala nic špatného, za co by se měla stydět. A tak tedy po krátké chvilce přemýšlení vše odmítla a přátelsky se s ním rozloučila podáním ruky.

Jenže, co netušila, bylo to, že milý Petr je neodbytný a jen tak lehce se nevzdává. Takže druhý den se kolem jedné rozdrnčel zvonek. Petr, celý usměvavý, se jí snažil vylákat ven tím, že se jí snažil přesvědčit, že jí stále mnoho dluží za včerejšek. Nikča prvně jen marně záporně vrtěla hlavou a odmítala, jenže jemu se nedalo říct ne několikrát za sebou, protože on se uměl tak zatvářit smutně, že by mu ten smutek člověk dokonce věřil.

A tak se Nikča převlékla, ani se nelíčila, a rychle vyšla ven. Petr již na ni čekal u naleštěného auta, Nikča se ve značkách moc nevyznala, ale tohle vypadalo pěkně draze. Petr jí galantně otevřel dveře a pak on sám nastoupil. Zeptala se, kam jedou, ale on jí řekl, že je to překvapení. Ona tedy pokrčila rameny a nechala to vše na tomto záhadném muži. Po cestě se Petr rozvykládal o své práci, avšak ona mu téměř nerozuměla ani slovo. Snad na ni chtěl udělat dojem, jelikož to jediné, čemu rozuměla, bylo to, že on rozhodně neměl hluboko do kapsy, avšak to ji vůbec nedojímalo a její nezájem o jeho bankovní konto nebyl hraný.

Po půlhodině cesty dojeli do jednoho velkoměsta. Petr po dalších patnácti minutách zastavil. Vydali se rušnou ulicí, ona se znovu dotázala, kam mají namířeno, avšak on na ni jen spiklenecky mrkl a mlčel. Uplynulo dalších pár minut cesty a tu se oba ocitli před jednou z nejluxusnějších restaurací ve městě. Ceny tu byly tak vysoké, že to, co zde člověk nechá za menu pro dva, by snad neutratil za jídlo ani za celý měsíc.

Nikča se v duchu zhrozila, že on chce jít zrovna sem. Za prvé nebyla na to oblečená a za druhé, také na to neměla peníze a i když věděla, že on by se určitě ochotně nabídl, že tučný účet zaplatí, tak to stejně odmítala. Svou myšlenku brzy sdělila nahlas i jemu, jenže ten nad tím štědře mávl rukou a odvětil, že to pro něj nic není. Jelikož to byla dívka bojovná a často říkala přesně to, co si myslela, vyslovila nahlas i další myšlenku.

„Je to od Tebe opravdu milé, ale tohle opravdu nemohu přijmout. Nikdo nedělá nic takového pro druhého z dobrého srdce. A jak už jsem Ti řekla, jsem zadaná.“
„Zadaná … “ zopakoval po ní. „A kde že je teď Tvůj přítel?“
„Odjel na týden za prací.“
Petr na to nic neřekl a jen si ji zvídavě prohlédl.
„Jsi opravdu milý, ale já nehledám nic víc než kamaráda.“
Petr přikývl, jako by tím chtěl říct, že to plně chápe, ale pak se znovu pohroužil do ticha a vypadalo to, jako by nad něčím usilovně přemýšlel.
A tak vedle sebe stáli na ulici, kolem nich procházeli lidé, ozýval se smích a kdesi v dáli usilovně troubila auta.
„Jak už jsem předtím řekl, chci ti jen oplatit ten včerejšek. Jako přátelé,“ křivě se usmál, aby zakryl zklamání.

Po dalším dni stráveném s ním se znovu loučili, ačkoliv se ji stále marně snažil okouzlit nejen svým šarmem, ale i bohatstvím, stejně se mu to nepovedlo. Také se jí pořád dokola pokoušel rozesmávat, to se mu tuze dobře dařilo. Tu, když se na něj vřele usmívala a sotva lapala po dechu, zvážněl a nahnul se nad ni a pokusil se jí políbit. Ona však prudce ucukla a odstrčila ho od sebe. V její tváři se objevil výraz rozčílení. Rozzlobeně otevřela dveře od auta a chtěla vystoupit, on ji však uchopil za paži a začal se dlouze omlouvat. Nikča se po chvíli uklidnila a krotce se na něj podívala.

„Ještě jednou se omlouvám. Nerozumím tomu, co je špatně? Copak ti nejsem sympatický?“
„Cože?“, nyní nechápala ona. „Jsi sympatický, ale už jsem Ti přeci řekla, že mám přítele, kterého moc miluji.“‘
„Co ho … ?“
„Miluji ho, je pro mě to nejcennější na světě … “
Nevěřícně na ni zíral a chvíli nebyl schopen slova.
„Ale on Ti nebude moci nikdy zajistit to, co Ti nabízím já, se mnou bys byla šťastná.“
„To se pleteš, možná mi nebude moci poskytnou luxusní restaurace, drahé dovolené a nablýskaná auta, ale za to mi může nabídnout lásku a to je pro mě mnohem důležitější. Lásku, důvěru, věrnost … Co vůbec hledáš Ty? Dívku, která Tě bude milovat kvůli Tobě, či penězům, nebo snad jen někoho na pobavení?“
Její upřímnost ho na chvíli znovu vyvedla z míry, pak se ale vzpamatoval, její otázku však ignoroval.
„Jsi jiná než ostatní.“
„Je více takových jako já,“ pousmála se. „Přeji Ti, ať na nějakou takovou natrefíš a jsi s ní šťastný.“
Pak vystoupila z auta, aniž by jí Petr bránil. U domovních dveří se ještě zastavila a mávla mu na rozloučenou a pak už jen pozorovala, jak jeho auto mizí v zatáčce.
Večer pak blaženě a unaveně usnula s myšlenou na milovaného Roberta …