Andy - Kapitola osmá - Nevědomě

M.J. ?(5.12.2010 18:46):
Andy?

Vypnula jsem počítač. Okamžitě


M.J. ?(16.12.2010 22:16):
Andy mluv se mnou. Prosím. Chci ti to všechno vysvětlit.

Opět jsem notebook zaklapla, jako už tolikrát předtím.


M.J. ?(18.12.2010 15:29):
Kočko odpusť mi. Je mi to moc líto. Nemůžu ti to nějak vynahradit?

No jasně. Jeho způsoby vynahrazování, jak tomu vznešeně říkal, jsem znala moc dobře. A nedokázala jsem mu odpustit, že vynahrazoval i jiným, než mě.



Ač se to zdálo skoro nemožné, svět se nezastavil a život kolem mě ubíhal dál. Obchody a ulice ožívaly vánočními přípravami a Praha se pomalu odívala do závoje z řetězů a světýlek.
Na mě nic z toho nepůsobilo. Poprvé v životě jsem se nedokázala radovat z nadcházejících svátků a všechno mi připadalo nudné a obyčejné. Tak dlouho jsem se těšila, až začne padat sníh. Doufala jsem, že s ním bude všechno jasnější a krásnější. Jenže když jsem se konečně dočkala, opak se stal pravdou. Do té doby bych nikdy neřekla, jak smutno může člověku být, když sleduje z okna vločku za vločkou dopadat a tiše mizet na mokrém chodníku. Dívala jsem se na ně a z očí mi tekly slzy, tiše mizely na rozmáčené stránce papíru na stole.
Škola se pro mě stala noční můrou. Denně jsem se musela potýkat se zvědavými pohledy spolužáků a vůbec s přítomností dalších lidí; nejradši jsem bývala sama. Navíc se můj prospěch výrazně zhoršil. Pololetí se blížilo nezadržitelným tempem a já jsem potřebovala vytáhnout známky hned u několika předmětů.
Se vším, co mě potkalo, jsem se svěřila jen Míše. Vyslechla mě a snažila se mě utěšit. Byla to nejlepší kamarádka, jakou jsem si mohla přát. Přesto mi její společnost začala po nějaké době vadit, bylo mi na nic z toho, jak soucitně se na mě dívala. Proto jsem se začala vyhýbat i jí. Nechtěla jsem na ni být zlá a věděla jsem, že dřív nebo později bych k tomu určitě dospěla.

Najednou už to od našeho rozchodu byly dva měsíce. Překvapilo mě, že už je to tak dlouho. Dny se mi pomalu a nepříjemně vlekly.
Začalo chumelit a nepřestalo několik dní. Všechno bylo bílé, krajina, stromy, silnice i obloha. Nepamatovala jsem si, že by kdy v Praze bylo tolik sněhu. Po týdnu už na mě ta všudypřítomná bělost působila tak depresivně, že jsem se modlila byť jen za jediné stéblo suché trávy. Mému stavu tohle rozhodně neprospívalo.
Zkusila jsem psát. Pomáhalo mi to dostat ze sebe emoce a na chvíli se oprostit od smutku. Nejdřív ze mě vycházely jen pesimistické povídky, což pro mě nebylo tak úplně dobré. Nakonec jsem se dala na pohádky. V nich jsem si mohla vytvořit vlastní svět, ve kterém jsem se mohla volně nadechnout a nemyslet na nic jiného.
A kupodivu měly úspěch. Konečně jsem našla něco, co mi pomohlo na chvíli zapomenout.
Ale ne napořád. Ta část života, kterou jsem si přísahala nechat za sebou, mě neustále pronásledovala, ať už přímo - různými telefonáty a vzkazy, nebo aspoň ve vzpomínkách. Začala jsem si uvědomovat, jak moc mi chybí. Stýskalo se mi po jeho úsměvu, po jeho humoru, jeho spokojeném výrazu, když jsem se ráno probouzela v jeho posteli…

Loudala jsem se ze školy a kličkovala kolem zátaras varujících před padajícím sněhem ze střech. Na zastávce stálo hrozně moc lidí. Povzdychla jsem si, určitě zas nejezdí tramvaje. Stála jsem tam asi deset minut, než se konečně jedna souprava uráčila přijet. Bezmyšlenkovitě jsem se nechala unášet davem a nastoupila dovnitř.
Ta cesta mě zvláštně uklidňovala. Měla uvolňující účinky na moje zimou a stresem napjaté tělo. Bylo to příjemné. Až když zazněl hlas ohlašující jméno dobře známé zastávky, došlo mi proč.
Rychle jsem se vzpamatovala a vyskočila ven. Tam jsem nějakou dobu jen stála a zírala na jeho dům. Do té chvíle jsem si nijak vědomě neuvědomila, kam mám namířeno.
Popošla jsem ke vchodovým dveřím, stále nerozhodnutá, jestli vejdu, nebo ne. Přejela jsem prsty po cedulkách na zvoncích a zastavila se u jeho jména. Pomalu jsem koncem ukazováčku objela hranu rámečku a v duchu jsem zatím sváděla boj sama se sebou.
Nějaká paní zrovna vycházela ven a podržela mi otevřené dveře. Ulehčila mi tak rozhodování. Proklouzla jsem dovnitř, obešla výtah a pomalu se ploužila do schodů. Nikam jsem nespěchala, pořád jsem si nebyla stoprocentně jistá, jestli k němu půjdu.
Před jeho dveřmi ležela velká kytice růží, kterou mi poslal jako pokus o usmíření, a kterou jsem odmítla a řekla poslíčkovi, ať ji vrátí. Sehnula jsem se a opatrně ji zvedla. Uschlé lístky slabě zašustily a několik kvítků se odlomilo.
Váhavě jsem zvedla levou ruku a napřáhla ji ke dveřím. Zarazila jsem se s klouby jen několik milimetrů od dřevěné desky a znovu jsem zvažovala všechna pro a proti. Nakonec jsem přeci jenom zaklepala. Nebyl to kdovíjak silný zvuk, ruka se mi neovladatelně třásla, ale svůj účel to splnilo. Jackson otevřel.
Zastavil se uprostřed pohybu a překvapeně na mě zíral, já jsem tam jen mlčky stála a tiskla si k hrudi jeho zvadlou kytku.
Vypadal hrozně, asi tak, jak já jsem se cítila. Díval se na mě unavenýma očima a také nic neříkal. Dlouhou chvíli jsme si jen jeden druhého prohlíželi. Někde ve mně se kousek mého já tetelil blahem, že ho opět vidí.
Potom – odehrálo se to rychle a z ničeho nic – ke mně natáhl jednu ruku a já jsem vklouzla do jeho náruče. Pevně mě objal. Obtočila jsem mu ruce kolem krku a zabořila tvář do jeho ramene. Kytku jsem stále neodložila a drtila jsem ji v pevném těsném. Slabé květinové stonky teď hlasitě křupaly a na zem se snášely rozdrobené okvětní plátky jako slzy, které uschnou dřív, než stačí skanout.
S úlevou vydechl a stiskl mě ještě pevněji. Zavřela jsem oči a vychutnávala si jeho blízkost.
Pohladil mě po vlasech. Potom se maličko odtáhl a neuvěřitelně lehounce mě políbil. Něco takového jsem od něj dosud neznala.
„Díky,“ zašeptal. Odvedl mě do obýváku, kde si sedl na pohovku a mě si posadil na klín.
Dívala jsem se mu do očí a probírala se jeho vlasy. Moje prsty si stále pamatovaly jejich strukturu a pevnost. Byl to úžasný pocit.
Nic nezkoušel, byl prostě rád, že jsem nakonec přišla. Z mé strany to byla vítaná změna. Po dlouhé době jsem se cítila jako doma.