Andy - Kapitola desátá - Problém

„Tak povídej. Jak to teď s Jacksonem máte?“
Míša proti mně seděla na dřevěné lavičce a clonila si oči před jarním sluníčkem. Po dlouhé době bylo natolik hezky, abychom mohly vyrazit ven na pořádnou holčičí drbárnu.
„No, není to zrovna růžové,“ svěsila jsem unaveně ramena.
„Jakto?“
„Nevím, jak to vysvětlit, ale…“ zadrhla jsem se. Sama jsem se nevyznala v tom, co se mezi námi poslední týdny dělo. Každopádně to pořádně skřípalo. „Problém je asi prostě v sexu.“
„Špatnej?“ vyvalila překvapeně oči.
„Ne,“ zasmála jsem se její reakci. „To ani náhodou. Jenom je toho na mě moc.“
„Nemáš chuť?“ ušklíbla se.
„Ale jo,“ trochu jsem se začervenala. Tyhle typy rozhovorů mi nikdy moc nešly. „Jenže asi ne takovou, jakou by si přál on.“
„Nechápu.“
No tak třeba nedávno jsem mu volala, že nepřijedu. Potřebovala jsem našprtat socky a do toho přibyli ještě prokletí básníci… no prostě jsem nestíhala. Ale on mi řekl, ať prý přijedu, že mi s tím učením pomůže.tak jsem k němu dorazila, naučila jsem se sotva pár teorií státu a už jaksi o učení ztratil zájem. A když jsem mu oznámila, že dneska vážně nic nebude, naštval se. Pohádali jsme se a nakonec mi řekl, že tak nějak předpokládal, že když jsem souhlasila, že přijdu, muselo mi být jasné kde to skončí a myslel si, že s tím souhlasím.“ Povzdychla jsem si. „On prostě ve všem vidí jen sex. Jak myslíš, že jsme oslavili Valentýna? Romantická večeře se rozhodně nekonala.“
Zadívala jsem se na mokrou trávu pod svýma nohama a zamyslela se. Po našem usmíření to nějakou dobu docela klapalo. Pak jsem ale dala najevo, že mi jakékoliv intimnosti nejsou proti mysli a začalo to jít z kopce.
Někdy jsem si připadala skoro jako šlapka. Přijít, odpracovat si to svoje a zase vypadnout. Vlastně ne, jako šlapka ne, té za to aspoň platí. Nebýt těch jeho několika světlých chvil, asi bych se vážně zamýšlela, jestli má cenu v tomhle pokračovat.
„Někdy si chci prostě jenom popovídat, zjistit, co přes den dělal, někam zajít. Jenže jakmile k němu přijdu…“ Bezradně jsem rozmáchla rukama. „To chlapi vážně myslí jenom na jedno? Tohle přece není normální.“
„V tom já ti asi neporadím.“
„Ach jo. Mě už prostě jenom sex nestačí!“ zanaříkala jsem. Dvě maminky z vedlejšího dětského hřiště se na mě vyjeveně ohlédly. S Míšou jsme se na sebe podívaly a propukly v šílený záchvat smíchu. Bolelo mě břicho a tekly mi slzy. Cítila jsem se báječně a vyčítala jsme si, že jsem Míšu v poslední době trochu zanedbávala.
Nakonec jsem si utřela oči a zhluboka se nadechla. Pomalu jsem se uklidňovala, ale veselý úsměv už mi zůstal.
„Asi budu muset prostě počkat, co z toho vyleze,“ rozhodla jsem se.
„A nebo ho vytáhni někam ven. Třeba do parku.“
„No jasně. Zapadlá lavička v parku – perfektní místo,“ ušklíbla jsem se.
Míša znovu vyprskla smíchy. „Tak vyber nějaké bezpečné místo.“
„Prosím tě, řekni mi, které místo je s Jacksonem bezpečné,“ významně jsem se na ni podívala.
„Tak to už mě asi nic nenapadá.“
„Asi budu muset prostě čekat.“
„A nebo víš co? Zkus za ním prostě přijít a řekni mu, že si s ním chceš užít příjemně strávené odpoledne. Když bude souhlasit, uvidíš, že se snaží. A když ne, tak se prostě seber a odejdi. Nestojí ti za to.“
„To se ti lehko řekne,“ posmutněla jsem.
„já vím,“ povzdychla si. „Pojď jsem.“ Objala mě a já byla ráda, že aspoň tenhle dotyk mě nic nestojí.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se trochu uklidnila, a zazvonila jsem. Trvalo to sotva pět vteřin, než otevřel.
„Nazdar kočko,“ usmál se a přistoupil ke mně. Ještě jsem ani nestačila vejít a už mě líbal. Bylo jasně vidět, jakou cestou to směřuje.
„Počkej,“ zaprotestovala jsem.
Odtáhl se a zmateně se na mě podíval. „Proč?“
Nervózně jsem polkla. „Protože…“ Vzpomněla jsem si na Míšina slova. „Protože si s tebou chci užít příjemně strávené odpoledne,“ zkusila jsem to.
„Věděl bych, jak ho strávit nejpříjemněji.“ Se samolibým úsměvem si mě znovu přitáhl.
„Copak bez toho nevydržíš ani jeden den?“ nevěřícně jsem na něj zírala.
Odpověděl mi bez sebemenšího zaváhání. „Vždyť jsme se taky včera neviděli, ne?“
No tak to mi stačilo. Otočila jsem se a měla se k odchodu.
„Kam jdeš?“ zeptal se s uražeností v hlase.
„Domů.“
„Hele, čekal jsem na tebe celej den a ty si teď jen tak odejdeš?“
Natáhl se po mě a chytil mě pevně v pase. Hrubě a plnou silou. Překvapeně jsem vyjekla. Otočil mě čelem k sobě a já na chvilku spatřila jeho výraz – ukřivděný a naštvaný, šel z něj strach. Než jsem se mohla začít bránit, dotáhl mě do pokoje a smýkl se mnou na postel.
Byla jsem vyděšená. Chtěla jsem křičet, ale dolehl na mě plnou vahou a vyrazil mi z plic všechen vzduch. Sípavě jsem vydechla. Jednou rukou mě bolestivě uchopil za vlasy na zátylku a přidržel si tak mou hlavu, jak potřeboval. Na křik jsem zapomněla. Dostávalo se mi jen omezeného množství kyslíku, které sotva stačilo na to, abych neomdlela. Poprvé jsem si uvědomila, jak je proti mně velký.
Snažila jsem se ho od sebe nějak odstrčit, ale byl na mě moc silný. Zalitovala jsem, že jsem se místo tance nevěnovala odmalička třeba karate. Začala jsme aspoň šmátrat rukama kolem sebe jestli nenahmátnu něco, čím bych ho mohla praštit. Hlavou mi přitom běžely nejrůznější scénáře, co se mnou asi zamýšlí.
Trošičku se nadzvedl, aby mě mohl snáz zbavit oblečení a vytvořil tak mezi námi malý prostor. Využila jsem příležitosti, rozpřáhla jsem se a uštědřila mu největší facku, jaké jsem jen byla schopná. Překvapeně na mě zaostřil rozběsněný pohled.
Na nic jsem nečekala a rozběhla jsem se ke dveřím. Neměla jsem jistotu, že je tohle konce. Co když se rozzuří ještě víc a já už se mu nedokážu ubránit.
„Zlato.“ Vyrazil za mnou a snažil se mě zastavit. „Andy. Andreo počkej!“
„Proč?“ prudce jsem se otočila. „Abys mohl dokončit, co jsi právě začal?“
Podívala jsem se mu do tváře. Vypadal najednou vystrašeně sám ze sebe, jako by si až teď uvědomil, co vlastně dělá.
„Máš problém, Jacksone,“ řekla jsem o něco tišeji. „Měl bys se sebou něco udělat.“
Otevřela jsem vchodové dveře a vyšla na chodbu.
„Andy, neodcházej.“ Nezastavila jsem se. „Já tě přece miluju!“
Zaváhala jsem uprostřed kroku. S ironickým uchechtnutím jsem se po něm ohlédla. „Ne, nemiluješ. To si pleteš pojmy, zaměňuješ lásku a chtíč. Vždyť ty snad ani nejsi schopný milovat. A jestli ano, ještě jsi to v sobě neobjevil. Každopádně, já už ti v tom hledání pomáhat nebudu.“
Prudce jsem za sebou práskla dveřmi a rozběhla se ke schodům.
Podruhé jsem ho opouštěla. A věděla jsem, že tentokrát je to definitivní.

Americké přísloví: Láska je to, čemu dovolujeme, aby nám ubližovalo.