Zasněná?? né, skutečnost!

Bylo krásného podzimního dne. Vánek pofukovat, mráčky měnily tvary, listy barvilo babí léto... Jenže ve městě se uskutečnila pouť. Samozdřejmě jsem se tam s mími nejlepšími kamarákami Arielou a Tarínou vydala. Kolotoče v plném proudu, všude randál, hrůza. Procházely jsme kolem stánků, mé oči neodolaly překrásnému řetísku s nádherným fialovým srdcem. Prodávala tam zvláštní paní. Hned jsem si udělala radost a koupila si ho. Paní prodavačka mi řekla: " drahá Jasmíno, vem si jej zadarmo, patří ti, zasloužíš si to!!" v tu chvíli zmizela. Nevěnovala jsem tomu pozornost, ale nasadila mi brouka do hlavy. Řetízek už mě hřál na krku! " Hejj, není to ten kolotoč factor X?? Jdeme holky, noták!!!" Spustila Ariela celá natěšená, až se z toho červenala. Po dlouhém přemlouváním jsme se strachem šly. Factor X se točil doost brutálně.. Chlápek, co prodával vstupenky říkal: " Děvčata, tot bude jízda." Koukal na mě. Nasedat a pojede se!!! Kolotoč začíná startovat, už je mi zle. " Ty vole, tohle je mazec!!!" řičí Ariela, přitom se chechtá. Bžum nahoru, bžum dolůů!! Jekot mě nutí zacpat si uší. " Já snad hodím šavli!!" prozměnu křičí z plných plic celá zelená Tarína. Houpeme se opravdu šíleně vysoko. Najednou zahlédnu kluka, který se se mnou na začátku prázdnin rozešel, mooc mě to trápí.. Můj řetízek začne zářit. Slyším jenom rychlí tlukot mého srdce. Začínám brečet. Náhle se ocitám jinde, nejsem na pouti. Sedím na mékoučkém koberci fialové barvy. Pláču, slzy dopadají mezi chundelaté chloupky. Je mi na nic. " Proč??" vyčítám si všechno. Mysl se soustředí jenom na tu hroznou událost. Někdo mě hladí po vlasech. Otočím se. Stojí tam hezká slečna odděná do černých šatů. Vlasy má husté, kaštanově hnědé proplétané květinami. " Všechno bude dobré, ani nevíš, jak se tvůj milovaný trápí, udělal blbost, ví to. On tě MILUJE!!!" praví uklidňujícím hlasem ta víla. " Jsem Medůnie, tvá věrná kamarádka, která bydlí ve tvém řetísku." pokračuje. Mé ucho se diví, ale s nadpřirozenem se setkalo, tak se nebojí. Nemám sílu nic říkat. Vykoktám ze sebe: " Ale proč? Co se stalo, mám skvělé kamarádky, ale... Chybí mi..." Víla nahodí pohled " nic neříkej, počkej." Nalívá mi čaj vonící po levanduli. " Jen pij, dnes se dočkáš příjemného překvapení!" oznamuje pomalu, tajemně Medůnie. " Ten čaj je mooc výbornej." utírám si oči od sls a ucucávám horké levandule. " Tvůj milovaný si koupil také to srdce, akorát modré.., počkej chvíli, někoho zavolám." uklidňuje mě víla. Už deset minut tu trčím sama. Poslouchám praskání dřeva v plamenech krbu. Něco mě přeruší, náhrdelník září ještě víc! Zaregistruju vrzot dveří. " Tak Jasmín, někoho ti vedu." Ohlédnu se a ve dveří stojí ten kluk, kterého miluju. Nic neříkám a běžím ho obejmout. " Promiň, miluju tě." zašeptá mi do ucha. V tu chvíli se zase vracím na kolotoč, který právě zastavuje. " To byl mazec, že jo??" směje se Tarína s Arielou. Já však přemýšlím. Sejdeme dolů z factoru x. Čeká mě příjemné překvapení. Stojí tam kluk, o kterém jsem vám řekla. Předává mi plyšáčka se srdíčkem a odejme mě: " Promiň, miluju tě, už ti nic takovýho neudělám." Tato věta byla ta nejkrásnější, kterou jsem kdy slyšela. Tímto příběh končí.