Návrat zpátky

Stál celý v černém na konci dřevěného mola a díval se na zapadající slunce. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se potichu za ním. Mírný vánek si pohrával s lemem mých bílých šatů stejně jako s jeho rozepnutou plátěnou košilí.
Když jsem k němu s úsměvem na rtech a s balerínkami v ruce došla, lehce jsem mu položila ruku na rameno a čekala, jak zareaguje.
„Věděl jsem, že přijdeš,“ objal mě svými pažemi a pramínek vlasů, který mi vypadl zpoza ucha, zastrčil na své původní místo.
„Víš, chtěl jsem se tě na něco zeptat,“ řekl do tichého letního večera a já se dívala za jeho rukou, kterou si sáhl do kapsy černých kalhot a vytáhl tmavě modrou krabičku.
Nechápavě jsem se mu podívala do očí a čekala na vysvětlení. Usmál se a klekl si přede mnou na jedno koleno. Otevřel krabičku, v níž ležel tenoulinký prstýnek z bílého zlata.
„Bonnie Parkerová, vezmeš….,“ zalapala jsem po dechu. „… už konečně ten telefon?!“
Uh, cože???
„Bonnie!!! Zvoní ti telefon!“
„Ach jo, tohle nemá smysl, podívej se na ten její obličej. Určitě se jí zdají nějaké prasárny,“ promluvil ke mně hlas jedné z mých nejlepších kamarádek a já pomalu začínala chápat, že to molo a do černého oděný muž byl jen sen.
„Prasárny? Promiň, ale já tady nejsem ta, co je ve třetím měsíci,“ převalila jsem se na druhou stranu a přetáhla si peřinu přes hlavu. Ten otravný zvuk vibrujícího telefonu zmizel. Za to Rose spustila svůj monolog, na který jsem se ani neobtěžovala odpovídat.
„Hele, sice jsem těhotná, ale nejsem naivní. Myslíš si, že jsem z nás tří jediná, co…“
„Ne, prosím tě, nerozváděj to,“ ukončila to Nikki, třetí a poslední členky našeho tria.
„Konečně jsi vzhůru! Co se ti proboha zdálo, že ti trvalo tak dlouho přijít k sobě?“ stáhla ze mě deku tmavovláska a já jí i Rose sjela naštvaným pohledem.
„Vzbudily jste mě právě ve chvíli, kdy mě Ben chtěl požádat o ruku!“ vybavila si ten prstýnek volně ležící na bílém sametovém podkladu.
„Ajéje. Kdybys to řekla dřív, mohla jsi mu odpovědět rovnou. To on ti totiž volal, víš?“ podala mi telefon drobná blondýnka s už trošku znatelným bříškem a já zhodnotila počet přijatých zpráv a zmeškaných volání.
„Ale my mu povíme, po čem tak moc toužíš, jestli chceš,“ usmála se andělsky Nikki. Vzhlédla jsem od mazání jednoho hovoru za druhým a vykulila na ní oči.
„Na to zapomeň! Pokud něco takového bude chtít udělat, tak ať to udělá proto, že se tak rozhodl sám. A ne, že jsem mu tu myšlenku vnukla pomocí někoho z vás. Jasný?“
„No jo. To ale bude hroznej vopruz. Benjaminovi trvá hrozně dlouho, než se k něčemu rozhoupe. To bude dřív chodit o berlích a na tvém obličeji budou přebývat vrásky,“ zakroutila hlavou Rose. „Jo, Erikovi to netrvalo zase až tak dlouho, když se to vezme kolem a kolem,“ pohladila si bříško a podívala se na snubní prstýnek.
„Ne, vůbec to nebylo dlouho. Jenom dvanáct let,“ začaly jsme se s Nikki smát.
„Ha ha ha, jen se smějte. A to jsme se jako měli brát kdy? Před maturitním plesem?“
„A proč ne? Víš, jaký by to bylo terno?“ dostala jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu. Ale představa, že bych měla už před pár lety okolo levého prsteníčku kousek kovu, byla zvláštní. Na druhou stranu chápu, že když si je člověk svou druhou polovičkou doopravdy jistý, není divného skutečně nic. Alespoň pro ty dva.
„Hele, přestaň se tlemit a zavolej konečně tomu Benovi. Evidentně ti něco chtěl, když se ti pokoušel dovolat,“ strčila do mě Rose a já se opět zadívala na telefon.
„A ne jednou. Volal víckrát. Jenže já neměla sílu tě ani probudit. Včera jsme to s tím vínem nějak přehnaly, nemyslíte?“ zapojila se do diskuze i tmavovláska.
„No, já měla tři skleničky a jsem v pohodě. To ty jsi to kombinovala s tím Amundsenem, co ho kluci koupili, ale sebou si ho nevzali,“ odpověděla jsem a Rose s úsměvem na rtech přikývla.
„Fajn, příště jim ho raději přibalím sama,“ chytla se za hlavu Nikki a já se musela kousnout do rtu, abych se nezačala smát na celé kolo. Raději jsem vytočila číslo, které jsem znala za celou tu dobu už nazpaměť a nechala ho vyzvánět tak dlouho, dokud to nespadlo do hlasové schránky.
„On si tu hlasovou schránku pořád nezrušil!“ zakroutila jsem hlavou a položila svou Nokii na stolek vedle postele. A Rose se znovu přikryla peřinou tak vehementně, až shodila rámeček s fotkou na stolečku z druhé strany.
„Ups, promiň, Nikki. Nechtěla jsem shodit tebe ani Gabriela,“ nasadila nevinný výraz a postavila dřevěný rámeček na původní místo.
„Jen kdo ví jestli! Určitě jsi to chtěla udělat už dávno, jen jsi na to nesebrala odvahu. A čekala jsi, až na mě vyjde řada a budeme spát v naší ložnici,“ zatvářila se naoko nakrknutě Nik.
„OK, faaaajn. Tak jsem chtěla víc, no,“ odpověděla blondýnka a všechny jsme se začaly smát. Nikki se ale nedala, zvedla se na kolenou a začala po nás házet polštáře.
„Stejně, máme my to ale ujetý zvyky!“ zhodnotila jsem mezi mlácením se polštáři.
„Proč myslíš?“ zeptala se Rose.
„Protože když nejsou kluci doma, spíme všechny tři v posteli té, na kterou vychází řada,“ smála se Nikki a já přikývla.
„No a co? Všichni ví, že nejsme normální,“ pokrčila rameny blondýnka a uštědřila mi takovou ránu po hlavě, až jsem spadla obličejem do peřin rozházených po celé manželské posteli. Ano, chovaly jsme se možná trochu dětinsky. Ale kdo občas nemívá tu náladu vrátit se do dětských let… I když pro nás neplatilo časové určení občas.
Najednou jsem vyskočila z postele, vzala do ruky svůj telefon a postavila ho na protější skříň, odkud byl dobře vidět skoro celý pokoj. Pustila jsem hifi věž a z reproduktorů se rozezněl George Harrison a jeho I‘ve got my mind set on you.
Zmáčkla jsem tlačítko pro nahrávání a skočila jsem přímo do záběru.
„Ahoooj! Tady Bonnie. Jsme tu opět po dlouhé době, která uplynula od našeho posledního videa mapujícího životy nás tří. A pro začátek bych vás ráda vtáhla do děje. Asi se ptáte, proč holky začaly polštářovou bitvu. Vysvětlení je jednoduché. Rose totiž shodila rámeček s fotkou Gabriela a Nikki,“ vzala jsem telefon do ruky a popošla blíže k posteli.
Mé kamarádky už byly natolik zvyklé na takovéhle momentální výpady, že se ani neobtěžovaly přestat.
„Ale nebylo to schválně!“ dostala blondýnka pocit, že se musí obhájit.
„To není pravda. Nebo počkej, přestaň mě mlátit tím polštářem,“ smála se Nikki. „Ať rozhodne Bonnie, co je pravděpodobnější.“
„Já? Proč já?“ ustoupila jsem o krok dozadu.
„Protože. Tak makej. Čekáme na rozsudek. A ta, která prohraje, uklidí hudebnu,“ navrhla Rose. Zřejmě si byla jistá výsledkem. Kdyby si myslela, že ten spor nevyhraje, rozhodně by nenavrhovala uklidit tu místnost, v níž byl z celého baráku největší nepořádek.
„Fajn,“ souhlasila Nikki. Evidentně taky dost sebevědomá.
„OK. Jako naprosto nezúčastněná třetí strana, bez jakýchkoli osobních…,“ začala jsem to protahovat, ale ony mne přerušily.
„Děleeeeeeeeej!“
„Já si myslím, že…“
„Nic si nemysli a vynes rozsudek smrti,“ otočila se ke mně Rose.
„Když já fakt nevim!“ ucouvla jsem ještě o krok dál od nich, ale nebylo mi to nic platné. V tu chvíli se na mě sesypaly snad všechny polštáře, které v posteli Nikki a Gabriela byly. A že jich bylo dost, protože Nikki si na polštářky potrpí. Vždycky jsme si z ní dělaly srandu, ale je pravda, že jejich ložnice byla zařízená asi nejvkusněji z celého domu.
„Uááááá! POMOOOOOOOC!“ obrátila jsem telefon tak, aby natáčel mě, ale v tu ránu u mě byla Rose, Nokii mi vzala a přiblížila si záběr tak, aby tam byl jen můj obličej.
„Naposledy se podívejte na její tvář a rozlučte se s ní,“ smála se a Nikki se přidala. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli si užíváme více srandy jen my tři, nebo když jsme ve společnosti kluků, nevěděla bych co říct. Každé mělo něco do sebe.
„Nějaké poslední přání?“ položily mi otázku a já ihned věděla, co bude to ‚poslední,‘ co vzkázat.
„Řekněte Benovi, že jsem ho milovala tak moc, jako ještě nikdy nikoho,“ popotáhla jsem a měla jsem co dělat, abych se nezačala smát.
„Dobře. A teď? Teď se začni modlit, aby tvoje duše došla do nebe. Což si nemyslíme, ale jelikož se asi budeš chtít potkat s Benjaminem, nic jiného ti nezbude,“ zasmála se Nikki a Rose se přidala.
„Nashledanou příště, naši milí fanoušci,“ zamávaly obě do objektivu a vypnuly nahrávání. A během následujících pár minut bylo video na internetu jako obvykle.
Nestačily jsme ani douklidit po nás ložnici a začal mi vyzvánět telefon. Opět. Podívala jsem se na fotku osoby, která mi volala a hodila jsem telefon Nikki.
„Jsem přece mrtvá, ne? Musíte to zvednout vy,“ vzala jsem jeden polštář a přitiskla si ho na obličej, aby nebyl slyšet můj smích.
„Haló? Tady Nikki. Potřebuješ něco, Bene?“ zeptala se tmavovláska nenápadně a stiskla hlasitý odposlech.
„Hele, já vím, že už jste dlouho žádný video nepořídily, ale tohle? Nezbláznily jste se? Dej mi k telefonu Bonnie, prosím tě!“ ozval se hlas patřící muži, kterého jsem znala už přes tři a půl roku.
„Ale Bonnie už tady není, Bene,“ oznámila Nik tónem dítěte, kterému vzali hračku.
„Pane bože, Nikki. Přestaň. Kromě toho, až tohle video uvidí Erik, vyřiď Rose, že jí bude okamžitě volat. Víš přece, jak se chová, když se jedná o těhotenství jeho ženy.“
„Na,“ podala mi telefon a já se zhluboka nadechla, abych se nezačala smát.
„Ahoj Benny. Vrátila jsem se ti ze záhrobí, máš radost?“ začala jsem se řehtat na celé kolo a po chvíli se přidal i muž na druhém konci.
„Taky tě miluju, víš to?“