Andy - Poslední kapitola + epilog

Poslední kapitola - Poznamenaná

„Ahoj, Andy.“ Dominik se s úsměvem posadil vedle mě. Obdivovala jsem jeho vytrvalost.
Už to byly tři týdny, co jsem za sebou definitivně zavřela dveře s nápisem Jackson. Děsivý zážitek z onoho dne mi pomohl vyrovnat se s tím lépe, než předtím. Dokázala jsem přesvědčit sama sebe, že jsem udělala správnou věc.
„Ahoj,“ vyloudila jsem chabý úsměv a doufala, že si to nevezme příliš k srdci.
„Takže,“ pokračoval bez problému. „Jak jde život?“
„Snažím se,“ řekla jsem tiše. Co jsem mu tak měla povídat?
„Je mi to líto,“ řekl a zadíval se mi do očí. „Víš, že bych tě moc rád někam vzal, mohla bys přijít na jiné myšlenky. Je to jen na tobě.“
Byl vážně neuvěřitelně milý. „Šla bych ráda, ale moc legrace by sis se mnou asi neužil. Víš, já jsem teď tak trochu… poznamenaná.“
„Musel ti udělat něco strašného,“ zamračil se. „Ale bude to zase dobrý, uvidíš.“ Zvedl jednu ruku a lehce mě pohladil po rameni.
Překvapeně a užasle jsem sledovala to jednoduché gesto. To bylo ono! To bylo přesně takové, jako s tím klukem v tramvaji.
Vzhlédla jsem k němu a usmála se. Nebyla to žádná přetvářka, šlo to ze mě neuvěřitelně snadno.
„Jo, bude to dobrý.“





Epilog



V klubovně bylo veselo, ostatně jako na každé táborové akci. Ani vítání jara se nemohlo obejít bez nějaké té lahvinky. S přibývajícími hodinami byli všichni stále veselejší, jen já se zase trápila. Bylo tu na mě příliš moc vzpomínek.
Sebrala jsem se a vyšla ven na čerstvý vzduch. Aspoň že Jackson nemohl přijet, říkala jsem si. Ostatnímu jsem čelit dokázala, ale jemu ne. Došla jsem k dřevenému můstku přes potok a posadila se na jeho okraji. Rukama jsem si objala kolena a koukala do vody pode mnou.
O chvíli později přišla Míša a těsně za ní Petr. „Jsi v pohodě?“ zeptala se mě a přisedla si.
„Jasně, jen jsem se chtěla trochu projít.“
„Stejně je tady krásně,“ usmál se Petr zasněně a podíval se na oblohu. Měl pravdu. Tady byl úplně jiný svět.
Zaposlouchala jsem se do zvuků lesa, ale postupně je přehlušovalo něco jiného. Zvědavě jsem se podívala směrem, odkud to přicházelo. Od silnice k městu k nám doléhala ozvěna bicích z nějaké hodně hlasité hudby a neustále nabírala na síle.
„Ajé,“ zazněl do tmy Petrův rozpačitý hlas. „Myslel jsem, že nemá dorazit.“
„Kdo to je?“ zeptala jsem si. Nějak mi to nedávalo smysl.
„Jackson. Má teď v autě nějaký super repráky. Zabíraj mu skoro celej kufr.“