Odlesk ve vlčích očích.

Ano... Tento dům je sice už starší, ale... Je kouzelnej. Zvlášť, když prší, je to tady temnější a můžu si sednout na křesílko k tomu báječnému oknu... Vysoké stropy, veliké okna. Všechno je tak šedivé, temné, navíc se zrovna stmívá. A prší. Jdu k tomu oknu, koukám ven. Vidím, že přijíždí, vypne motor a už ho slyším dole, jak zabuchuje dveře. Bez emocí si sednu do svého křesílka. Ze zdola ještě slyším hluk a pak jak vybíhá schody. Jako vždy, dělá to pokaždé. Nejdřív vstrčí hlavu do dveří. Usměje se, je rád, že mne vidí. A pak, jako ve snu, jde ke mne. Při dřepne si ke mně a pohladí mě po ruce. Dívám se do jeho studánkových očí, ve kterých jsem se schopna utopit, udělat pro ně vše.. Opětuji mu pohlazení.
Je to krásné. Být s ním. Už je to dlouho od té chvíle, kdy jsme se prvně poznali. Asi tak 20 let to bude. A jako kdybychom jsme si četli myšlenky, oba míříme do postele a přitom si díváme do očí. Je to jako kouzelný sen... Takhle jsem si to představovala.
A jak jsem to taky čekala - naše oblečení z nás zmizelo ještě dřív, než jsme došli k posteli. Přitiskli jsme se k sobě a objali se. Povalil mne na postel a aniž bych to čekala, dravě mě políbil. Byl jako zvíře, ale vznešené zvíře, které má ke mě úctu a přitom mě chce sežrat. V tomto případě "něžně ošukat". A taky, že to tak dělal. Můj vlk.. To mé zvíře s duší nevinného štěňátka..
A to všechno v temném šeru ložnice s velkým oknem.