To nejkrásnější v mé posteli - Další část bez ní 2\2

Seděl jsem na gauči a dokuřoval svou nedávno rozbalenou krabičku.
"Neměl bys tak kouřit." rozčilovala se Milada.
"Dej mi pokoj."
"Prosimtě a co jsi čekal? Že odejde a bude žít v celibátu?"
"Ty ani nechápeš, jak se teď cítím."
"A třeba to není ani ona."
"Ukazoval mi její fotku."
"Co když je jí jen podobná?"
"Zklapni prosímtě."
"Hmmm a co teď jako budeš dělat?"
"Pojedu za ní."
"Jo a co Karolína?"
"Bude doma."
"Vzpamatuj se. Je vdaná a má dítě!"
"Ježiši za co mě máš? Chci jí jen vidět. Rád bych slyšel důvod, tak dlouho jsem na něj čekal a teď jí ani nepojedu flusnout do xichtu?"
"Víš sám, že to nezvládneš."
"Proč bych neměl?"
"Miluješ jí. Neustále, ať si říkáš, co chceš."
"Seš přehnaně chytrá. Měla bys ubrat na těch svejch rozumech. Víš hovno, tak si svoje komentáře nech radši pro sebe."
"Jak myslíš Mariáne, ale až tam budeš, mysli na to, co máš tady. Nebuď sobec, jako jsem byla já, jako je Diana." Praštit ji cihlou po hlavě.

"Proč tam chceš jet? Copak ti nezpůsobila už dost bolesti?" ptala se mě smutně Karolína, když dorazila domů. Leželi jsme spolu v posteli a drželi se za ruce. Hladil jsem jí po stehně a líbal na konečky prstů.
"Rád bych věděl, co jsem udělal špatně."
"Ale já nechápu proč? Bojím se, že o tebe přijdu." Chápal jsem její zoufalost, ale věřil jsem ve svou sílu a smysl pro spravedlnost.
"Neboj se ničeho, lásko. Budu tu pořád s tebou, slibuji."
Vlastně jsem se v sobě, už vůbec nevyznal.

A bylo to tady. Miro se vrátil, sdělil mi adresu, řekl mi veškeré informace o vzhledu jejich rodinného nově stavěného domku, o vzhledu pana Šuberta, o stavu domácnosti. Dozvěděl jsem se o zhruba ročním dítku. Měla dcerku, malou roztomilou. Měl jsem náladu pod psa. Stál jsem na Hl. nádraží a čekal na vlak do Bratislavy. Připravoval jsem si, co jí chci vlastně říct. Co bych měl vlastně udělat, nebyl jsem si svým počínáním zcela jistý. Třeba si mě už ani nepamatuje. No zas tak hloupá snad není, je to teprve rok a půl. Ale jak jen mohla? Odjela a hned se vdala. Vdala se a hned měla dítě. Byl jsem tak zmatený, nešťastný a naštvaný, že jsem ještě chvíli rozmýšlel, jestli do toho vlaku vůbec mám nastoupit. A nakonec jsem se vší vůlí a zvědavostí, se vší nenávistí a zklamáním, se vší vášní a bolestí, nastoupil.

'Milacku drzim ti palce. Bud opatrny a nedelej hlouposti. Moc te miluji, mysli na to. K' přišla mi ještě smska od Káji. Povzdechl jsem si a protože už mě průvodčí kontroloval, položil jsem hlavu na opěradlo a usnul. Probudil jsem se asi za 4 hodiny někde před hranicemi. Vlak jel z Prahy, přes Bratislavu až do Budapeště. Už jsem byl celkem vyspalý, vstal jsem a prošel jsem se po vlaku. Měl jsem naprosto dřevěné nohy a bolela mě záda. Čím blíže jsme byli Bratislavě, tím víc se mi chtělo zvracet. Byl jsem nervózní, těžko pochopitelné. Když vlak v Bratislavě zastavil, klepala se mi kolena. Byl jsem, jak puberťačka na autogramiádě Davida Beckhama. Na nádražních toaletách jsem se pak opravdu vyzvracel. A bylo mi líp.

Procházel jsem vilovou čtvrtí. 'Docela si holka polepšila' pomyslel jsem si nasupeně. Konečně jsem dorazil k onomu domu, asi půl hodiny jsem tam jentak stál, porovnával pro a proti, opakoval si, co jí vlastně chci říct, až jsem konečně zazvonil. Odstoupil jsem ode dveří. Otevřel mi usmívající se muž, podle popisu bych řekl, že je to Igor, Dianin manžel.
"Dobrý deň." usmíval se na mě. Usmál jsem se a představil jsem se.
"Dobrý den. Jmenuji se Marián Kučera. Je Diana doma?" musel jsem sebrat veškerou odvahu, všechno své sebevědomí, abych se tady mohl takhle předvádět. Přišel jsem si jako slaboch.
"Ooo Mariáne. Konečně vás poznávám." nadšeně mi potřásl rukou ten muž. Nechápal jsem jeho rozjaření.
"Ano?" byl jsem překvapen.
"Ano, ano. Diana mi o vás vel'a rozprávala. Čo tu robíte?"
"Chtěl jsem jí navštívit. Je prosímvás doma?"
"Zrovna kŕmi malú, tak chvíľku počkajte. Pozval by som vás ďalej, ale neviem, či by s tým súhlasila, tak budte taký láskavý." Ten chlap mě neskutečně rozčiloval. Jako by všechno věděl. Byl tak nad věcí, milý a přátelský. Vyloženě mě chtěl asi nasrat. Ale já nikdy nevypadnu z role. Už nikdy.
"Samozřejmě. Rád počkám." usmál jsem se přívětivě, jako hodný Mariánek.
"Dianooo! Máš návštevu." Bylo slyšet z domu.
"Kdo?" uslyšel jsem její tichý hlas. Srdce se mi na okamžik odmlčelo.
"Uvidíš sama." zašeptal, ale já všechno slyšel.
A pak se to stalo. Po dlouhém pátrání, po dlouhé snaze a útrapách jsem jí konečně znovu spatřil. Tak krásnou jako dřív, možná ještě krásnější. Držela v rukou černovlasou holčičku s bílými šatičkami. Skoro bych řekl, že byla podobná Miladě. Rozhodně se svému tatínkovi vůbec nepodobala, tatínek byl vysoký, ramenatý, táhlo mu tak na 40, světle hnědovlasý, trošku mi připomínal toho idiota, co jsem mu zlomil většinu končetin. Dívala se na mě naprosto nevěřícně, s úžasem a vyděšením. Nezapomněla na mě. Dlouhé černé vlasy měla spletené do dvou copánků, na sobě měla červené tričko bez nápisů a černé kraťasy bez značky. Vypadala odpočinutá a zdravá. Rozhodně šťastnější. Nedokázal jsem ji učinit šťastnou, panu Šubertovi se to zřejmě povedlo. Dobrou chvíli jsme na sebe mlčky a nevěřícně zírali, když se Diana otočila na svého muže a vrazila mu dceru do náruče.
"Nech nás o samotě, prosím."
"Bezevšeho." usmál se všudypřítomně pan Šubert.

"Co tady děláš?" zeptala se téměř neslyšitelně. V očích se jí lesklo. Nevěděl jsem, jestli bude plakat nebo se vztekat, že jsem vyhrál. Že jsem jí našel. Že mi neutekla dostatečně daleko.
"Co tady dělám já? Spíš co tady děláš ty?"
"Já tady bydlím." řekla velmi důrazně. Měl jsem chuť praštit jí cihlou do hlavy.
"Myslím, že dobře víš, co tady dělám já." podíval jsem se na ní významně.
"Chceš vysvětlení."
"Bylo by to od tebe hezké." pronesl jsem s trochou ironií v hlase.
"Chápu tvé rozčílení. Mrzí mě to."
"Vážně? Vypadáš vcelku spokojeně."
"Mariáne mě to doopravdy mrzí." přistoupila o krok blíž a dotkla se mých konečků prstů. Ustoupil jsem o krok zpátky. Stáhla se.
"Nic si mi neřekla."
"Já jen nechtěla, aby si trpěl."
"No to se ti teda povedlo." zasmál jsem se cynicky.
"Můžeš mi to někdy odpustit?"
"Nikdy ti to neodpustím. Ptala ses, co tady dělám? Chci jen vědět proč?"
"Bála jsem se. Nechtěla jsem tě uvázat, jsem na tebe moc stará."
"Co to proboha plácáš? Stará? Klidně si mě nechala tě milovat, klidně si mi řekla, že ty miluješ mě a najednou jsi moc stará?"
"Uvědomila jsem si to v nevhodnou dobu, ale pořád včas."
"Tohle nemůžeš myslet vážně." kroutil jsem nevěřícně hlavou.
"Přijel ses se mnou hádat?"
"Zajímá mě nějaký rozumný důvod. Tyhle debilní kecy si nech." už jsem téměř křičel. Hádali jsme se takhle před tím obrovským bílým domem, když nás přerušil Igor.
"Nějaký problém?" pořád se přátelsky usmíval.
"Ne, ne. Marián už odchází." pořád mě hypnotizovala pohledem.
"Tak se mějte, rád jsem vás poznal." šel mi ještě potřást rukou. Neustále se usmívající zašel do domu.
"A co dál?" zeptal jsem se klidně.
"Dál nic. Vrátíš se domů."
"Ani náhodou. Večer buď připravená. Neodjedu bez vysvětlení."
"Ty to nemůžeš nechat být? Už jsou to skoro dva roky."
"No a? Chci být konečně šťastný a bez vysvětlení to nepůjde."
"V 8 tady?"
"V 8 tady." kývnul jsem a nemotorně jsem se vytrmácel ze zahrady.

Ubytoval jsem se v takovém příjemném penzionu, kousek od vilové čtvrti. Napsal jsem Miladě a Karolíně uklidňující smsky, že jsem dobře dorazil a že je všechno v pořádku. Po náročné cestě jsem si dal osvěžující sprchu, zapnul jsem si televizi a relaxoval jsem. Měl jsem čas asi dvě hodiny, takže žádný stres. Připadal jsem si jinak. Nepopsatelně a jinak. Oblékl jsem si černé boxerky, tmavé džíny a černou košili. V 8 hodin v září už takové vedro nebývá, vezmu si tedy i svou oblíbenou zapínací černou mikinu a vyrazím za ní. Za paní Nalezenou.

Stála tam v kytičkovaných šatech nad kolena, přes ramena měla přehozený bílý svetřík.
"Ahoj." malinko povytáhla koutky rtů do přátelského úsměvu. Kývnul jsem, ale pusu jsem měl nekompromisně zatáhlou v rovnou linku.
"Kam půjdeme?"
"Ukážu ti město." Kráčeli jsme tedy vilovou čtvrtí, pomalu do centra Bratislavy.
"Manžel nic nenamítal?" povytáhl jsem obočí.
"Igor ví, kdo jsi."
"Jo a kdo jsem?"
"Ten jediný, kterému kdy moje srdce patřilo."
"Copak jemu nepatří?" 'Krávo ulhaná!'
"Nikdy nebude. Ví to."
"Proč?" 'To je teda taky kus vola!'
"Blbá otázka. Myslela jsem, že mě znáš."
"Che. To jsem si taky myslel." 'Krávo blbá!'
"Protože toho nejsem schopná. Miluju tebe."
"Lžeš!" Už jsem to zkrátka nevydržel. Měl jsem takový vztek a hladina adrenalinu překračovala bezpečnou mez už tak před hodinou.
"Ráda bych v tomhle lhala."
"V čem teda lžeš?"
"V tom v čem ti nemůžu říct pravdu."
"Přestaň se mnou mluvit jako s idiotem. Když nic, tak aspoň pravdu si zasloužím." pořád jsme šli. Hledal jsem její pohled, její oči, ale styděla se.
"Řeknu ti jen to, co ti chci říct."
"A co mi chceš říct?"
"Třeba, že mě to mrzí, že jsem se zachovala impulzivně a nejspíš ne úplně správně, ale čas zpátky nevrátím. Mrzí mě, jestli jsi byl nešťastný, ale já jsem taky byla. Je mi jasné, že si o mě myslíš, jak sobecká jsem, ale chtěla jsem pravý opak. Chtěla jsem tě ochránit před povinností a opravdovým manželským životem. Je to tak. Já chtěla dítě, ale po tobě jsem ho nemohla chtít."
"Proto jsi radši utekla a nechala se zbouchnout prvním maníkem, který ti přišel do cesty?"
"I tak to lze chápat."
"Jak jinak bych to měl chápat?"
"Dala jsem ti volnost. Jsi příliš mladý na to, aby si se vázal na třicátnici. Měl jsi možnost jít dál, bez vězeňské koule."
"Mohla jsi mě snad nechat rozhodnout se." Procházeli jsme uličkami směrem k centru. Nevěděl jsem, kam mě vede a nechtěl jsem jí ani v tomhle ohledu ustoupit, ale dokud mě nevede na vyhlídku nebo k řece, nebráním se.
"Nebyl jsi připravený se rozhodovat sám. Byl jsi ještě dítě." naprosto mě vykolejila.
"To ty ses chovala jako dítě. Umanula sis nějakou svojí pokřivenou pravdu a zdrhla si. Byla jsi jediná, se kterou jsem se vázat chtěl a utekla jsi. Byl jsem bezmocný a prázdný. A tys mě nechala samotnýho. Náhodou se pak dozvím, že jsi někde v prdeli za hranicema a že máš dítě a manžela. Dokážeš si vůbec představit, jak mi bylo? Jak mi je?"
"Mě taky nebylo zrovna nejlíp, ale všechno se dá překonat."
"Zajímá tě vůbec, jak asi bylo Miladě?"
"Ježiši Mariáne! Ublížila bych vám víc, kdybych zůstala." zastavila se a konečně se mi podívala do očí.
"Jak? Řekni mi jak?"
"Už jsem ti řekla, že to možná jednou pochopíš."
"Chci to pochopit teď."
"Nejsi ve zrovna chápavém stavu."
Byla to hádka na nože. Přesvědčovala mě o mém mládí a o mé nechápavosti a já ji o jejím sobectví a nezodpovědnosti. Hádali jsme se až do chvíle, kdy zastavila před jakousi velkou továrnou.

"Kde to jsme?"
"Tady teď pracuji."
"Tohle je funkční?"
"Ano, je to výrobna péřových polštářů a peřin. Igor je majitelem celé firmy."
"Originální zaměstnání."
"Aspoň se už nemusím nikde kroutit u tyče."
"No teď tě živí hlavně manžel ne?"
"Teď mě živí hlavně mateřská, ale občas sem zajdu. Mám i klíče, chceš se tu podívat?"
"Proč ne? Když jsem tě nemohl navštívit v baru, proč ne ve fabrice." usmál jsem se, snad poprvé při návštěvě v Bratislavě. Odemkla tedy těžké železné dveře a rozsvítila několik zářivek. Byla to velká hala plná zvláštního nářadí. Ale ona pokynula, abych šel dál. Odemkla další železné dveře, procházeli jsme dlouhou temnou chodbou, až jsme dorazili k dalším tentokrát už jen malým dřevěným dveřím. Za dveřmi byla celkem malá místnost, takový malý skládek, naplněný peřím.
"Co to je?"
"Tak tady já pracuji." ukázala na hromady a hromady ptačího peří.
"Jsem rád, že sis polepšila."
"A co ty? Co teď děláš?"
"Já jsem si taky hodně polepšil. Finančně rozhodně."
"Našel jsi své štěstí?"
"Spíš svou smůlu, stojí přede mnou." usmál jsem se jemně.
"Žádná dívka nezískala tvé srdce?"
"Kromě tebe, žádná."
"Žádný nevinný románek?"
"Proč se na to ptáš?"
"Přála bych si, abys našel nějakou milou mladou dívku."
"Vlastně jedna mě svým šarmem očarovala. Karolína se jmenuje."
"A jaká je?"
"Blondýna s hnědýma očima, štíhlá, vysoká, 17ka. Jsme spolu už přes rok."
"No vidíš a ty tu marníš čas se mnou."
"To ano, ale vím, že na ní se můžu spolehnout. Ona neuteče, ona počká."
"Tak to abys šel ne?" Pomyslný odstup byl najednou pryč. Stála úplně u mě. Nevěděl jsem jak, nevěděl jsem proč, ale najednou mě objímala rukama a líbala na rty. Neodpovídal jsem na její doteky, na její jazyk v mých ústech. Stál jsem jako opařený. Rychle se odtáhla.
"Jsem blbá. Promiň mi to, já nevím..." koktala a přebíhala po místnosti. Musel jsem rychle přemýšlet. Jak teď reagovat? Je to moje životní láska, žádná Karolína to nikdy nemůže změnit, ale má rodinu, dceru, manžela a Karolína je teď tou mou rodinou. Chci to vážně obětovat za zrádkyni? Za tu, která mi přiváděla noční můry, protrpěné a proplakané noci? Ke všemu ten vztek. Ten nesmírný vztek a bolest.
Chytil jsem jí za ruku a přitáhl si jí k sobě. Věděl jsem, že jí jedinou doopravdy chci. Že je tou jedinou, kterou, kdy budu milovat. Všechen vztek a nevraživost byla ta tam. Měla slzy v očích, zrychleně dýchala, cítil jsem její divoké srdce. Hladil jsem jí jemně po zádech, vstřebával její neměnou vůni, hleděl jsem jí zpříma do očí a pak už jsem se jen topil v jejích plných rtech...

Všude okolo nás létalo sněhově bílé peří. Ležela vedle mě šťastná, i já jsem byl šťastný. Pozoroval jsem křivky jejího opáleného těla, hladil jsem hebké boky jejího opáleného těla, miloval jsem její opálené tělo. Asi hodinu jsme tedy leželi ve firmě jejího manžela a smáli se nesmyslům. Byli jsme zase jako dřív. Zamilovaní blázni.

"Neměl by ses vracet." říkala mi Diana, když zamykala poslední dveře.
"Proč? Mě se tu líbilo." Objal jsem jí zezadu a hladil tak její břicho. Vzala mě za ruce a otočila se ke mě čelem.
"Pořád ti ubližuju. Ubližuju všem okolo, měla bych se někam uklidit, definitivně."
"Co to plácáš? Dcera by ti rozhodně nepoděkovala. Jak se vůbec jmenuje?"
"Mariana." zatnul jsem zuby.
"Prosím?"
"Je to hezké jméno, na Slovensku užívané." odkašlal jsem si a zhluboka se nadechl.
"Hmm hezké jméno."
Naposledy jsme se políbili a pak zase kráčeli cestou k domu Šubertů, každý zvlášť. Před domem jsme se rozloučili.
"Já zase přijedu."
"Neměl bys."
"Ale já chci."
"V tom připadě naschledanou."
"Zatím ahoj." 'Už nikdy tě nechci ztratit.' říkal jsem si a věděl jsem, že jí za jakoukoliv cenu neztratím

"Tak jsem doma." zahláholil jsem.
"Konečně." křikla Karolína a hrnula se mi skočit do náruče. Darovala mi asi deset pusinek po celém obličeji a pak seskočila.
"To je dost! Už jsme se o tebe bály." objala mě má drahá sestra.
"Jak to dopadlo?"
"Dobrý, dobrý. Uvařilas mi něco k obědu? Mám hlad k padnutí." Konečně jsem pocítil tíhu černého svědomí. Jsem hajzl.
"Ježiš hlad, hlad. Povídej, jak se má, jak vypadá, jak ti to všechno vysvětlila. Guláš ti ohřeju pak."
"Tys vařila gulášek?" byl jsem asi velmi nenápadný.
"Tak co se stalo?" Milada mě znala velmi dobře. Karolína seděla na gauči a upírala na mě podezíravě zrak.
"Nic se nestalo, jen mám proklatý hlad. Pak vám to všechno povím." získat čas, abych mohl přemýšlet.

Přemluvil jsem Karolínu k odchodu. Potřeboval jsem mluvit s Miladou. Potřeboval jsem to ze sebe dostat a Karolína by nejspíš nebyla správnou volbou.
"Tak mluv." podívala se na mě zpříma má sestra.
"Má se dobře. Je šťastná, vdaná a má krásnou dceru."
"Kvůli tomu si ale Karolínu nevyhazoval."
"Já jsem jí přeci nevyhazoval."
"Nech toho. Mě neopiješ rohlíkem. Co se stalo?" podívala se na mě tvrdě a nekompromisně. Odvrátil jsem hlavu na stranu a promnul si oči.
"Ty...ty....Řekni mi, že jsi to neudělal. Říkal jsi, že budeš silný, že nedopustíš, aby tě zlomila. Jak si to mohl udělat? Ty sobče! Jsi horší jak ona. Hloupá loutka na jejím provázku. Jsi idiot Mariáne! Co víc bys ode mě chtěl slyšet?"
"Prosímtě nech toho."
"Vždycky jsi mě učil morálnosti a spravedlnosti. Co se to s tebou stalo?"
"Jsem starší."
"A to tě opravňuje ničit lidem život?"
"Nikomu jej přece neničím."
"Nee?" vykřikla.
"Jen sobě."
"A co Karolína? Co to ubohé dítě a co její manžel? A co já? Myslíš, že mě to neničí?"
"Nebudeme to už řešit."
"Pch... To nemá cenu."
"Nemá. Vždyť se podívej, jak reaguješ."
"Chceš abych tě pochvílila? Chceš snad abych řekla : Och Mariáne ty seš tak dobrej! Vojel jsi bejvalku. Hej jupí sláva!"
"Možná i to by bylo lepší."
"Jdi do hajzlu."

Sestra mě tedy nepochválila. Karolíně jsem to říct nemohl. Šel jsem tedy za svými "kolegy". Ti mě pochválili a řekli, že jsem správnej chlap. A jako správnej chlap jsem se přestal chovat. Jel jsem na Slovensko hned další víkend znovu.

"Miluju tě." šeptal jsem Dianě do ouška. Sladké řeči, sladké činy. Leželi jsme zase v tom našem peří a objímali svá nahá těla. Nechtěl jsem se jí nikdy pustit. Ležel bych tu takhle třeba navěky, ale čím déle jsem tam tak ležel, tím víc jsem chtěl plakat. Víkend skončí, milování také a já zase budu doma předstírat.
"A přitom to mohlo být tak snadné." řekl jsem najednou z přemýšlení nahlas.
"Život není snadný." odpověděla ale ihned Diana.
"Mohl být."
"Věř, že nemohl."
"Co se to s námi stalo? Připadám si jako hajzl."
"To je správné, protože kdyby sis tak nepřipadal, byl bys jím."
"Zestárla jsi."
"Jsem moudřejší." usmála se a políbila mě na nos.
"I já jsem."
"Ty moudrým nikdy nebudeš. Pokud jsi mě někdy miloval, nikdy nebudeš moudrým."

Už jsem žil jen Bratislavou. Jezdil jsem tam každý víkend, každý víkend jsem žil.
"Jezdíš tam za ní viď?" Karolína ale jednou prokoukla mou lež o nabídnuté práci v Bratislavě.
"Ale jak jsi na tohle přišla?"
"Už se mnou skoro nespíš. Jsi pořád pryč a když už jsi tady, tak jen fyzicky. Skoro si se mnou nepovídáš. Už mě nemiluješ?"
"Ale Karolíno..."
"Spíš s ní viď? To od tý doby, cos tam byl jsi takový."
"Nedělej unáhlené závěry."
"Miluj se se mnou." objala mě rukama a chtěla mě líbat. Jemně jsem jí odstrčil.
"Nemůžeme Karolíno. Teď ne."
"Právě teď musíme!" začala mi svlíkat tričko.
"Nech toho." zašeptal jsem ještě, ale neovládl jsem se. Chytil jsem jí kolem pasu a přítáhl jí k sobě, tak aby jsem cítil její tělo na svém. Líbal jsem jí chtivě a vášnivě. Svléknul jsem jí rychle tričko, rozepl podprsenku. Hladil jsem jí po zádech, líbal její ňadra. Rychle ze sebe strhla džíny, já jsem ze sebe rychle strhl džíny. Udělal jsem jí to rychle a tvrdě. Na gauči, který patřil Mě a Dianě.

Měl jsem neuvěřitelné výčitky svědomí. Připadal jsem si jako největší hajzl pod sluncem. Můj život se proměnil v jeden velký podvod. Podváděl jsem v práci, klienty a nepřátele. Podváděl jsem Karolínu, která to všechno nejspíš tušila, ale milovala mě víc než smrt. Podváděl jsem sestru, která si myslela, že už jsem si to všechno vyjasnil. A podváděl jsem i Dianu, která ode mě nic nečekala, která chtěla, abych se vrátil zase do Prahy a nastálo. Nechtěla, abych pendloval a o můj sexuální život se nestarala. Tvrdila, že mě miluje, ale nechtěla naprosto nic. Nechtěla se rozvádět, nechtěla se stěhovat, nechtěla moc mluvit, nechtěla vysvětlovat, nechtěla vidět Miladu, nechtěla vědět, co si myslím o jejím životě, nechtěla mi hledět do očí, nechtěla mě milovat a nechtěla nic ode mě, ani po mě. Připadal jsem si jako mezi trny, mezi kamením, mezi ohněm. Bylo to všechno tak komplikované, tak složité a smutné. Připadal jsem si šťastně a zároveň sobecky. Byl jsem sobec. Stal se ze mě během dne, během dne, kdy jsem si řekl, že budu silný a přesto jsem zklamal. A tak to je a bude.

"Končím. Nemůžu dál." rychle jsem se začal oblíkat.
"Stalo se něco?" Diana ležela v posteli v mém penzionu a nechápavé na mě zírala.
"Pořád jen lžu. Já na to nemám Diano." držel jsem se za hlavu a cítil se naprosto zoufale.
"Chápu to. Máš na to samozřejmě právo."
"Pojeď se mnou." sedl jsem si k ní na postel. Sedla si a začala si natahovat kalhotky.
"Dobře víš, že to nejde. Jsem vdaná Mariáne." byla už skoro oblečená. Mlčel jsem a dál jí zoufale pozoroval. Oblékla se a vydala se ke dveřím.
"Jsi moje!" chytil jsem jí za zápěstí. Bleskově jsem vstal.
"Pusť mě!" zasyčela skrz zuby. Chvíli jsem jí vzdoroval, ani ona ze mě neupírala pohled, ale nakonec jsem jí pustil. Stála, neodcházela. Nakonec mě objala, pevně a nešťastně.
"Tolik mi chybíš." zašeptala.

Igor Šubert slavil narozeniny. Pozval samozřejmě svého bratra, bratr si povzal mě, já jsem si povzal Miladu. Hodilo se mi to akorát do krámu. Miro šel tedy v popředí a vedl nás do vilové čtvrti, mě velmi dobře známé. Milada byla očividně nervózní. Dýchala zhluboka, dívala se na zem, na těle jí vyskočila husí kůže.
"Je ti dobře?" ptal jsem se jí kousek od domu rodiny Šubertů.
"Je mi fajn." zamumlala si pod vousy.
Zastavili jsme se před tím obrovským bílým domem. Milada zvedla hlavu a rozhlédla se okolo.
"Páni." vydechla. Já jsem se nadechl a zazvonil.

Byla krásná, ostatně jako vždy. Měla na sobě bílé šaty nad kolena, byly to takové střapaté, nabírané šatky. Bílá barva zdůrazňovala její opálení a její tmavé rysy. Měla bílé lehké polobotky a stříbrné šperky. Prohlédnul jsem si jí od hlavy až k patě. Naprosto mě odzbrojila. Ona se ale nedívala na mě, sledovala Miladu. Milada jí hleděla zpříma do očí.
"Miro vitaj. Bež ďalej, Igor tú niekde pobieha po záhrade." Ani mě nenapadlo, že by mohla umět slovensky. Dál už sledovala jen a jen Miladu. Milada se nadechla a přistoupila k Dianě blíž. Nevěděl jsem, co mám čekat, na co se připravit. Milada napřáhla ruku a bezeslova Dianu uhodila.
"Panebože Milado!" instinktivně jsem jí chtěl chytit, ale vyškubla se. Diana se chytla za červenou tvář, ale podívala se zpátky na Miladu.
"To je za to, že jsi odešla bez rozloučení." řekla zpříma a odhodlaně. Přistoupila ještě o něco blíž a pak Dianu objala.
"A to je prostě proto, že se mi proklatě stýskalo." zašeptala Milada a Dianě se začaly po tvářích kutálet slzy. Snad z dojetí, snad z bolesti. Usmál jsem se a pohladil sestru po rameni.

"Posaďte se tady." ukázala Diana na dvě volná místa. Malebná upravená zahrádka byla najednou plná lidí.
Sedli jsme si tedy a rozhlíželi se z člověka na člověka.
"Moji milí priatelia. Som moc rád, že ste sa tu zišli v takom hojnom počte. Chcem vám týmto hrozne poďakovať. No, jedzte, pite, hodujte. Buďte tu šťastní." zacinkal Igor na sklenku šampaňského. Byl to milý člověk. Nemohl jsem se na něj zlobit, ale přesto jsem se zlobil. Chtěl jsem být on, ale zároveň jsem ho proklínal. Byl perfektní. Bohatý, úspěšný, neustále přátelský a usměvavý, pro ženské jistě velmi přitažlivý. Byl urostlý a přes hubu by mi nejspíš dal s klidem, protože měl vypracované veškeré svalstvo. Takovýten týpek, který si může dovolit hollywoodský úsměv. Vyloženě mě sral.
"Ja by som tiež chcela niečo povedat. Môj milý muži, dovol mi za nás všetkých ti popriať všetko najlepšie zdraviu, ..." Tolik jsem jí nenáviděl.
"Ďakujem ti za to, že si mi pomohol vo chvíľach, keď som to najviac potrebovala. Skrátka ďakujem za to, že jsi. Mám ťa rada." usmála se na něj tak srdečně, až jsem měl chuť se rozplakat dojetím. Ucítil jsem pohled Milady.
"Je ti dobře?"
"Proč by mi nemělo být dobře?" zašeptal jsem.
"Dobře, tak se tvař mile."
"Smiem poprosit o narodeninový tanec?" dodala třešničku na dortu Diana. Copak zapomněla, že tam sedím?

Byli naprosto spříznění. Hýbali se v rytmu jakési romantické klavírové hudby, točili se ladně dokola, všichni na ně obdivně zírali. Držel jí pevně za ruku, pevně, ale tak, aby jí neublížil, aby se cítila dobře. Druhou ruku měl něžně položenou na jejím kříži. S láskou na ní hleděl, dívala se mu zpříma do očí. Byla šťastná. Pokud jsem si myslel, že je se mnou šťastná, nebyla. Kolem očí se jí vytvořily úsměvné vrásky. Ohlédl jsem se kolem. Mariana seděla v kočárku u nějaké starší paní. Cumlala si palec, volnou rukou si plácala do rytmu hudby. Byla to tak idylická rodina. Proč tu jsem? Proč se jim to tu snažím rozbourat? Teprve teď, když jsem viděl to jejich společné štěstí, neutajené před světem, naprosto volné a svobodné, pocítil jsem tu správnou a nesmazatelnou tíhu černého svědomí a sobectví. Písnička dohrála, Diana udělala pukrle, Igor se uklonil, oba se usmívali, jako zamilovaní. Ale nebyli zamilovaní. Bylo to něco víc než pouhá zamilovanost. Bylo to pochopení, porozumnění, sounáležitost, něco nepojmenovaného, ale znatelného v každém kousku jejich těl. Prudce jsem vstal a odcházel někam za rodinný dům. Do ústraní, do "tmavého koutku". Byl slunečný den, ptáci zpívali, ve vzduchu bylo cítit léto. Bylo hezky, bylo dobře. Zapálil jsem si cigaretu a dlouze potáhl.
"Odešel jsi proto, protože se bojíš." Lekl jsem se.
"A čeho bych se měl podle tebe bát?"
"Bojíš se sebe. Bojíš se mě. Nevěříš mi a nevěříš v sebe."
"Ty jsi v sebe snad někdy věřila?"
"Až teď. Vždycky jsem se považovala za největší špínu, děvka, co se vystavuje lidem pro jejich potěchu. Bylo mi ze sebe zle. Je ti zle z toho cos viděl?"
"Je mi zle z toho, že ničím tvou rodinu!" vyštěkl jsem. Chvíli mlčela, dívala se na mou levou ruku, podívala se na mě. Natáhl jsem z cigarety a nešťastně vydechl. Zahodil jsem cigáro a zašlápl ho. Zuřivě se na mě vrhla. Chytila mě kolem krku a drsně mě políbila. Nabídka k rychlému sexu. Mělo to být hodně hodně rychlé. Roztrhl jsem její bílá krajkovaná tanga, zasténala. Rychle jsem si rozepnul pásek, objala mě oběma nohama kolem pasu. Chytila se okenních rámů, aby udržela balanc. Držel jsem její nohy, i když nebylo příliš třeba. Pevně si mě k sobě tiskla. Toužil jsem vykřiknout, i ona byla celkem hlasitá. Na to, že se tu všude po zahradě potulovali hosté, byla až příliš hlasitá. Prsty jí bělaly, jak pevně se držela, aby nevykřikla. Vydechli jsme ve stejnou chvíli. Ten okamžik patřil k těm nejsilnějším sexuálním zážitkům, které jsem kdy s Dianou zažil.

Sesunula se po hladké bílé zdi k zemi. Zapl jsem si poklopec a vytáhl z kapsy krabičku. Sedl jsem si na zem, naproti ní. Oba jsme zhluboka oddechovali.
"Neničíš mou rodinu. Ničíš mě." lapala po dechu.
"Ničím nás oba."
"Nechme na chvíli těhle diskusí o hovnech. Jen klidně seď a dopřej mi malé kocháníčko." usmála se vyčerpaně.
"Jak se teď mám věnovat hostům? Jsi bouchač!" prskala kolem sebe pobaveně. Vstal jsem, típl cigaretu, sedl si na bobek a políbil jí. Jen tak jemně na konečky rtů. Rychle se usmála a sáhla si mezi nohy.
"Propašuješ mi ty kalhotky někam ke koši, prosím?" opřela si hlavu o stěnu a vyplázla na mě jazyk. Usmál jsem se a kalhotky jsem si strčil do zadní kapsy. Zůstaly mi, už napořád.

Po oslavě, ale bylo všechno jiné. Hned další víkend jsem za ní jel, stalo se to takovou tradicí, rutinou. Pozval jsem jí do penzionu na kafe. Sedla si, malinko usrkla a zhluboka se nadechla.
"Musíme si dát na čas pauzu." Byla najednou docela jiná. Posmutnělá, nevyspalá, zesláblá.
"Stalo se ti něco?"
"Ne, jen si potřebuji odpočinout, je toho na mě moc. Doma pořád jen lžu, o Marianu se starám, jak o kus hadru, potřebuji se jí teď víc věnovat. Promiň mi to."
"Rozcházíš se se mnou?"
"Nechodíme spolu."
"Ne, jen se milujeme." zamračil jsem se.
"Dokážeš vůbec pochopit, že je i někdo jiný než ty?"
"Ach promiň. Igor potřebuje sex i o víkendech."
"No nic. Jsi ještě malý a hloupý, já půjdu." Věděla, jak mě parádně rozzuřit.
"Promiň mi to." rychle jsem si stoupl naproti ní.
"Neděje se něco? Nechceš si promluvit?" naléhal jsem.
"Buď v klidu."

Měsíc jsem jí neviděl. Chtěl jsem respektovat její rozhodnutí, nechtěl jsem dělat něco, co by bylo proti její vůli. Chtěl jsem udělat všechno, abychom byli spolu. Můj vztah s Karolínou se rozpadal, bylo to jasné na začátku. Pochopila, že mám "tu svou Dianu", jak říkávala. Nakonec si sama sebrala všechny své věci a odešla zpátky k rodičům. Od té doby se u nás neobjevila a i s Miladou už se odmítala bavit. Milada často po večerech ve svém pokoji tiše plakala, říkal jsem si, že asi kvůli Karolíně, že už nemá žádnou kamarádku. Zbyla mi jen Diana a její smsky. Ptal jsem se, kdy už to skončí, kdy už se zase uvidíme, ale odpověď přicházela stále stejná a naprosto nepravdivá : 'Brzy!'

Brzy umřela.

'Můj milý Mariáne, ani nevíš, jak je těžké Ti tento dopis psát. Jsem nemocná, mám rakovinu. Nemoc postupuje velmi rychle a já chci, aby sis na mě zachoval jen ty hezké vzpomínky. Bohužel ale nezachováš. Připravila jsem Ti mnohé rány a další Ti ještě připravím. Možná mě budeš proklínat, možná konečně všechno pochopíš, možná se mnou budeš i soucítit. Uvidíš sám. Tolík bych si přála být s Tebou, moc bych si přála náš osud změnit. Občas mám chuť vrátit čas, ale to, co se stalo, už se nedá vrátit zpět. Když jsem od Tebe odcházela, přišlo mi, že už nikdy nebudu normálně žít. Měla jsem pocit, že se nikdy nevrátím zpátky do svého původního života. Než jsi do mého života vstoupil, byla jsem svobodná, nezávislá, skeptická. V lásku jsem naprosto nevěřila, přišla mi zbytečná a nepravdivá. Všichni muži, které jsem poznala mě akorát týrali, ať už psychicky či fyzicky. Zčásti i kvůli nim jsem se neustále cítila jako špinavá a prohnaná mrcha. Potom ses ale najednou objevil Ty. Pamatuji si ten moment, kdy jsi vstoupil do knihovny a žádal po mě Zkrocení zlé ženy. Pamatuji si, co jsi měl na sobě, jak jsi voněl, jak jsi vypadal, jak ses tvářil. Nikdy bych to dříve nepřipustila, ale byla to láska na první pohled. Byl jsi tak mladý a tak dětský. Pořád jsi. Nic z Tvého dobrého já se neztratilo. Seš to pořád Ty a to je samozřejmě správné. Jen to moje já se celé pocuchalo a změnilo v nepřehlednou kuličku. Hodně jsem přemýšlela, hodně jsem se bála, co se mnou bude. Když jsem přijela do Bratislavy, za svou překvapivě nalezenou babičkou, přišla jsem si úplně sama. Cizí město, cizí lidé. Nic mi nepatřilo, nic jsem neměla. Všechno mi připadalo zbytečné a prázdné. Měsíc jsem proseděla v houpacím křesle s myšlenkami na sebevraždu a pochybnostmi. Tolik jsi mi chyběl Mariáne. Babička mi nakonec našla práci v továrně na výrobu polštářů a peřin. Měla známého, pana Šuberta, a ten měl syna - Šuberta mladšího. Seznámili jsme se a on se do mě téměř okamžitě zamiloval. Jenže já měla v hlavě jen Tebe a dalších milión starostí. Na lásku už jsem zase nevěřila, srdce své jsem zamkla na několik západů a vykašlala se na všechny ctitele a nápadníky. Igor byl ale nesmírně otravný a neústupný. Řekla jsem mu všechno, v jaké situaci jsem a co si do budoucna představuji. Byl nesmírně milý a trpělivý. Ihned mi nabídl sňatek a bezpečí. Bránila jsem se pocitům viny, bránila jsem se sňatku s někým, koho nikdy nebudu milovat. Igor s tím ale počítal, chápal to a chápal i všechny okolnosti. Chápal moje výstřednosti, chápal mou minulost, chápal mou osobnost. Cítila jsem se špatně, ale bez Igora bych nejspíš nepřežila. Je málo mužů, kteří si vezmou těhotnou ženu. Je mi líto, že jsem Tě připravila o nejlepší dny a nejdůležitější části života Tvé dcery Mariáne. Ano, Mariana je Tvá dcera. Tolikrát jsem Ti to chtěla říct, ale neměla jsem sílu. Nemohla jsem během minuty zničit všechno, co jsme spolu budovali. Svou izolaci a své bezpečí jsem nemohla jentak rozbourat. Celé ty dva roky by byly zbytečné. Musíš být příšerně naštvaný, rozhodla jsem za Tebe. Zkus tedy pochopit mé východisko. Byl jsi mladý, strádal jsi, protože Tvá rodina byla příliš zadlužená, neměl jsi žádnou momentální práci, měl jsi na starost byt, mámu a sestru, viselo na Tobě tolik zodpovědnosti. Nemohla jsem si jentak přijít a navalit na Tebe další těžkou zodpovědnost. Možná Ti to přijde chabé a alibistické, ale já Ti nechtěla ztížit život. Byl jsi jediný, se kterým jsem se kdy chtěla vázat, se kterým jsem děti chtěla mít, ale tohle bylo moc rychlé. Znali jsme se asi 2 měsíce a já už na Tebe měla chodit s dítětem? Jsem moc pyšná, že máme takovou krásnou dceru. Jsem pyšná, že jsi její otec a věřím, že se o ní budeš chtít starat. Milada všechno ví. Nezlob se na ní za to. Ví to asi měsíc, musela jsem jí na to připravit. Věděla i o mé nemoci. Je to nespravedlivé a ptáš se proč. Protože jsem se rozhodla za Tebe a vím, že pro teď je to správné rozhodnutí. Možná, že jednou budeme oba litovat, budeme přemítat, co by bylo nejlepší a co by se mělo udělat, ale stalo se to tak, jak se to stalo a já jsem si jistá, že takhle se to stát skutečně mělo. Důležité dokumenty má u sebe Milada, všechno to prostuduj, připrav se na roli otce. Jsem skvělá, teď najednou na Tebe sešlu ten Tvůj úděl. Ptáš se proč jsem nemlčela a nenechala Igora starat se o malou? Chtěla jsem být alespoň malinko fér. Navíc Igor všechno od začátku věděl a jednou až by se něco stalo, by nemusela mít Mariana nikoho. Jsem ráda, že jsi mě našel. Jednou mě zase najdeš, já budu čekat. Miluji Tě, odpusť mi. Tvá Diana'

Nový význam, nový začátek. Mlha přede mnou, mlha za mnou. Nový život, nový svět. Něco krásného končí, něco co ve mě probralo vůli žít, vůli milovat. Končí něco, co tak náhle vzplanulo. Co se zrodilo v poušti. Kde jste bez vody, bez jídla, bez cíle. I my jsme byli ztracení v poušti, ale našli jsme oázu. Třeba mě jednoho dne zase najde. Třeba mě jednou zase potká. To nejkrásnější v mém životě.

"Měl bys přestat kouřit, tati!"
"Máš pravdu. Končím."
Zahodil jsem svou poslední vykouřenou cigaretu, chytil svou nádhernou dcerku Marianu za ruku a vyšli jsme spolu vstříc světlé budoucnosti.