Vyznání

Přinesl ho jemný vánek v šumu blankytných motýlích křídel,chvěl se ve větru jako pírko.

V ten okamžik jsem oněměl.


Mladý muž se v malém bytě roztěkaně rozhlédne a udýchaně si utře ruce do světle zelené utěrky. Stihl všechno. Tančil u plotny celé odpoledne, ale je hotový a vše udělal podle svých představ. Poslední kontrola: Víno – chladí se, koláč rozkrájený, předkrm v lednici, maso v troubě, stůl připravený. Ještě zapálit svíčky a bude to dokonalý. Ne, vlastně ještě ne. Dokud nepřijde on, tak ne. V duchu si představuje, jak vkročí do dveří a vzduch se okamžitě nasytí jeho vůni. Musí ještě vydržet. Koukne na hodinky – přibližně půl hodiny. Zbývá ta trocha času udělat něco se sebou. Rychlá sprcha. Ještě se oholí, vezme čisté bílé tričko a volnější béžové kalhoty na doma. Spokojeně, s ještě mokrými konečky vlasů, se posadí na gauč a naposledy pohledem překontroluje místnost. Je to skoro perfektní, pomyslí si. Jen se ještě mít se ke komu přitulit a zavrtat do náruče, i když to za chvíli nebude už nereálné.



Zasní se, zavře oči a vzpomíná na to, jak se poznali. Bylo to neuvěřitelné, možná trochu pohádkové, ale stalo se to. Nejdřív to byl vztah na dálku, pak se ale, jak blesk z čistého nebe najednou rozhodl, a přestěhoval se k němu. Opustil všechno, co do té doby znal. Rodný kraj, město, své přátele i práci. Nelitoval ani minutu. Ani to nestihl. Šel za svým srdcem a udělal dobře. Byl šťastný, co na tom, že jeho partner je o deset let starší a muž? To nebylo podstatné, vlastně to vůbec není podstatné, škoda jen, jak málo lidí si to uvědomuje. Práci si nakonec taky našel i nové přátele. Vrátit se domů koneckonců mohl vždycky. Nemohl o nic přijít, mohl jen získat. Nikdy nebyl šťastný ani zamilovaný, teď ano. Pitomá pohádka, která náhodou vyšla. Nebo to byl snad osud?



Zvuk! Někdo jde po schodech. Otevře oči v momentě, kdy zaslechne známé zarachocení klíčů v zámku. Už je doma. Je slyšet žuchnutí tašky na podlahu, bouchnutí dveří a několik kroků. Konečně přišel.

„ Už jsi doma! Jak bylo v práci?“ zvolá nadšeně Alex a přitom hbitě vyskočí z pohovky, udělá několik tanečních kroků k příchozímu a zcela bez rozpaků, se zvláštním ulehčením, se přitiskne do jeho náruče. Teď by mohl zemřít a nevadilo by to. Teď by se mohlo stát cokoliv, ale on přece jen doufá, že si spolu dají dobrou večeři a stráví velice příjemný večer i noc. Obyčejné věci a přece vzácné. Nevzpomíná si, kdy naposledy spolu byli jen tak. Práce, ta práce je omezující! Pro ně, pro oba dva. Kdyby tak nemuseli pracovat a mohli být jen spolu. V létě jezdit na koni a plachtit se na jachtě po moři, v zimě se zas do nekonečna milovat u krbu ve srubu někde daleko od civilizace. Sny, jen sny. Realita je jiná, i když taky ne k zahození. Je s ním a to mu musí stačit. Prozatím. A v létě by snad mohli někam na dovolenou. Možná…Prožít část svého snu a pak se vrátit.

„ Chceš se nejdřív vykoupat nebo chceš hned jídlo?“ zavrní Alex staršímu muži do ucha, ale v duchu doufá, že zvolí tu první možnost. On sám se už osprchoval a touží po perfektním večeru. Tak jak si ho vysnil a představoval v práci celé ty dny, kdy byl unavený.

„ Nemůžu,“ dočká se pouze odpovědi s povzdechem, zatímco ho dvě ruce hladí po zádech.

„ Nemůžeš co?“ optá se mladší muž s popelavými vlasy k ramenům nevěřícně.

„ Nemůžu zůstat, jen se převléknu a jdu za kamarádem na večeři.“

„ Cože? A co naše večeře. Jídlo je hotové, je v troubě. Dělal jsem se s tím celé odpoledne. Nemůžeš to odvolat. Přece jsem ti to říkal celý týden, že dneska…“

„ Promiň, je mi to líto, ale s tím kamarádem jsem dlouho nebyl. Víš co, co nejrychleji to s ním odbudu a ještě si uděláme hezký večer, jo?“

„ Ne.“

„ Alexi?“

„ Nechci.“

„ Jsi jak dítě, opravdu.“

„ Když mi to budeš pořád říkat, tak jím pravděpodobně nepřestanu být nikdy. Nikam nechoď.“

„ Alexi, za hodinu a půl jsem zpátky, prosím tě nech toho. Stačila mi práce a teď ještě ty. Jdu.“

„ Leo, sakra.“ Dveře bouchnou. Byl tady vůbec?

„Odešel“ řekne tiše Alex do prázdného bytu provoněného teplou večeří.

Jak dlouho byl doma? Tak deset minut? Co teď? Alex si povzdechne, ne, jeho vztah není dokonalý. Důvodem možná je, že pro oba to je jejich první vztah s mužem. Ani jednomu to s tím druhým „jemnějším“ pohlavím nikdy nevycházelo. Tedy, hlavně ne jemu. Nikdy ženy nechápal a asi nikdy nepochopí. To byl možná důvod, proč se občas bál a pochyboval o něm. Leo byl jiný než on. Měl spoustu žen. Pravda, nikdy s žádnou nevydržel, ale stejně. Dokázal s nima koexistovat. Byl na ně zvyklý víc než on, byl do nich i zamilovaný, možná i s nějakou plánoval svůj život…Nevěděl, neptal se, nechtěl to ani vědět. Stačilo už jen to, že byl s nimi zvyklý mít sex… A pak přišel on, obyčejný kluk, pohlcený osobností muže, kterého náhodou poznal a na něhož nemohl zapomenout. Měl ho pořád v hlavě a hodiny si dokázal představovat jaké by to bylo kdyby bylo. Dotknou se ho, políbit, uspokojit..muže. Nakonec se jeho sen splnil a i počáteční rozpaky ze společného sexu časem zmizely, i když mu ještě nedokázal přiznat, že právě on byl jeho prvním sexuálním partnerem. Oběma se to zalíbilo. Přesto se nemohl ubránit pocitům, že spokojený je v jejich vztahu pouze on. Vlastně to byl on, kdo ten vztah živil. To on plánoval společný čas, první začínal v posteli milování, byl to on, kdo řekl ony kouzelná slova se zvláštní mocí „ Miluje tě.“ Vařil, staral se, ale pořád cítil, že něco je špatně. Leon mu nikdy nic neřekl, nikdy nebyl silně proti něčemu co navrhl, ale až tak „úžasně“ nadšený taky nebyl. Ne jako on, když vymyslel výlet na který se těšil, jeli na výstavu nebo šli do kina.. Ještě ze začátku to bylo jiné, vášnivější, zamilovanější víc se staral, ale dnes…

Dalším problémem bylo to, že na něj šíleně žárlil, na jeho přátele, na to, že vůbec chodí do práce. I na to, že vůbec chodí ven, i když se za ty myšlenky styděl, neubránil se jim. Navíc vzhledem k jeho očividné pozici omnisexuála si ani nebyl jistý, zda jeho soupeřem je více žena či muž. Mnohem víc se však bál žen. Těch potvor s make-upem v krátkých sukních a vysokých podpatcích. Však si moc dobře všiml, jak se za nima nenápadně otáčí! Nenávidí je. Všechny ty a ty, které se kolem něj motají… On je přece jeho!

Navíc ty jeho kamarády taky nemusí. Má jich tolik a on má tak málo volna. Ukrádají mu většinu času s ním, právě jako teď. Sakra!!! Ne, nebude tady sedět na zadku zavřený v bytě, když on se někde královsky baví. Vytrestá ho, odejde. Prudce vstane a s pološílenými myšlenkami se jde obléct. Zaleze někam na dvě hodiny už jen z tvrdohlavosti, aby přišel domů až po něm. Chce, aby se ho ptal, kde byl. Touží po tom, aby si všimnul, že byl pryč a žárlil. Aby se cítil na chvilku jako on! Nakonec stejně budou mít hezký večer, i když se zpožděním, ale chce satisfakci, chce pomstu. Chce aby se o něj bál, možná ho i jemně uhodil, neví sám. Hlavně ale touží po tom, aby mu dal patřičně najevo – Ty patříš mně a nikomu jinému! Přílišná žárlivost byl jeho problém, přesto vyplývala právě z oné absence emocí, kterých se mu z jeho strany nedostávalo. Poslední měsíce byl jako vyprahlá poušť toužící po tom, aby ji celou zakrylo moře a dodalo vláhu. Problém byl, že teď byl on ta poušť a pršelo jednou za měsíc. V návalu vzteku bouchne víc dveřmi než by chtěl.

Venku na vzduchu se Alex uklidní, povzdechne si a dál zamyšleně kráčí ulicemi města, stmívá se, dominující noční stíny rostou. Stejně jako pochyby v jeho srdci. Ne. I přes všechny pochyby, starosti, rozuteklé myšlenky by ho nikdy neopustil. On ne. Ale pokud by to tak chtěl Leon, vyhověl by mu. Bydlí u něho, takže by stačilo sbalit věci a vrátit se domů. Byl to jejich slib, že kdyby se jeden z nich zamiloval do někoho jiného, druhý v klidu odejde. Ani jeden z nich nechtěl hádky, nechtěl lítost nebo nenávist. Jen klidný odchod, možná rozloučení. Říci sbohem bez hořkosti a výčitek. Vzpomněl si na jednu velkou hádku před nedávnem, jak moc se bál, že ho ze svého života vyžene, ale vše si vysvětlili a on zůstal. I když vysvětlili…je sex ta pravá omluva, řeší se postelí vůbec něco…

„ Zase máš tu svojí náladu? Proč nemluvíš? Zase se mi vyhýbáš, Leo!“

„ Ne, to není pravda. Prostě chci mít klid taky na svoje věci. Chápeš?“

„ Pořád pracuješ, jsi blázen. Nezajdeme do kina? Nebo na večeři? A proč to vlastně všechno nepřeskočit a nejít rovnou do postele?“

„ Ne, musím to ještě dodělat, je to důležité, ale klidně běž sám, jestli ti to nevadí.“

To bylo v pátek večer. Druhý den dopoledne, když byl Leo v práci našel v jeho počítači otevřenou emailovou schránku. Dvacet dlouhých emailů z předešlé noci, celou noc si psal s kamarádem, to byla ta jeho práce. Přečetl je všechny. Celé dopoledne brečel jako malé dítě, až se nakonec dal do vaření, protože to byla jediná činnost, která ho dokázala uklidnit. Zrovna krájel zeleninu, když se Leon vrátil domů. Zůstal čelem otočený ke kuchyňské lince.

„ Ahoj.“

„ Ahoj.“

„ Půjdeme dnes do toho kina?“

„ Ne, mám pořád práci.“

„ Zase tu samou jako včera?“

„ Samozřejmě, běž sám, nevadí ti to přece? Nebo ano?“

„ Takže si zase budeš celou noc emailovat s tím kamarádem?“ Nevydržel to už Alex a dál přes slzy krájel zelenou papriku.

„ Hrabeš se mi v počítači?“

„ Záleží ti na mě vůbec. Proč tady vůbec s tebou jsem, má to nějaký smysl, nebo co to je? Chceš mě opustit?“ Místností se rozlehly vzlyky, obratné prsty uchopily červenou papriku a dál krájely.

„ Nesnáším, když mi někdo leze do soukromí. Probírám se ti já snad v počítači? Ne. Tak toho nech.“

„ Já to vím, prostě mě nemiluješ. Protože kdyby ano, tak by všechno bylo jinak. Ale víš co? Neopustím tě, budu s tebou dokud mě budeš potřebovat, slyšíš? Já neodejdu!“

Nůž sklouznul po své hraně a tentokrát to nebyla paprika do čeho zabořil svou ostrou hranu.

„ Přestaň brečet. Jsi opravdu jak malé dítě. Malé nevychované dítě.“

„ Je to pravda. Vždyť ty mi vůbec nic neříkáš, skoro se mnou nemluvíš. Děláš všechno možný, ale já jsem na konci seznamu. Já jsem ten poslední. I v posteli se musím o všechno postarat já!“

„ Jo a ty si zase pan bezchybný. Chytřejší a mladší. Všechno udělám, všude jsem byl…co to? Sakra, teče ti krev, nehýbej se. Jdu najít obvaz!“

Alex zůstal v místnosti osamoceně stát a díval se na krev, která mu stékala z prstu do dlaně. Apaticky to sledoval a měl pocit, že něco tak fascinujícího už dlouho neuvidí.

Vzájemnou omluvou nakonec byla společně strávená noc.



Vyhnal myšlenky na minulost z hlavy. Pořád to bolelo, i přesto, že je to již dva měsíce zpátky. Procházel dál pomalu ulicemi a přemýšlel jak si zkrátit čas, jít sám na skleničku nebyl jeho styl, nevěděl by, co u stolu sám dělat, kam s očima. Ale někde se na ty dvě hodiny zabavit musí, i kdyby je měl prosedět na lavičce v parku! Možný někde na diskotéce by byl méně nápadný. Znal jednu kam chodí spíše starší, možná tam. Nohy mu tam samy zamířily a on již za chvilku seděl na vysoké židličce u baru a objednával si pití. Bylo zde prázdno, pusto, vadily mu ty světla, všeho všudy pět lidí. Zapochyboval jestli bylo dobře, že sem šel. Možná ta lavička nebyl nejhorší nápad, nebo se jen tak procházet městem. Raději zaplašil zbytečné myšlenky a napil se. Dal si raději limonádu, aby mu Leo nevyčítal, že zase moc holduje alkoholu. Dříve pil hodně, víc se i bavil, ale dnes byl zázrak, když někam šel. Od té doby, co je s ním, nepije, jakoby se po jeho boku zklidnil. Dříve se stavěl ke všemu pasivně, ale s ním ožil, plánoval, staral se. Až s ním si vlastně uvědomil, co všechno mu v životě chybělo. Změnil se, ale jen díky němu.

S povzdechem patřícím pouze jemu si objedná další pití. Začíná pomalu pochybovat, zda jít sem byl dobrý nápad. Chová se opravdu jako dítě. Už tady sedí přes hodinu. Možná bude lepší jít konečně domů. Pomalu spustí nohy na zem, obleče si bundu a vykročí k východu. Začíná se to zaplňovat. Nejlepší čas se vypařit. Pomalými kroky zamíří přes celý parket k východu. Neví, co ho donutilo zvednout oči, ale neměl to dělat. Lehce na pravé straně skoro u dveří. Zastavil se. Dvě ženy a dva muži, přesně tak, jak to má být. Jen kdyby jedním z těch mužů nebyl jeho Leon a ta menší černovláska se k němu tak netiskla. Pak by bylo všechno v pořádku, ale takhle… Konec, tohle je pravděpodobně konec. Zabalit si věci a co nejrychleji utéct. Pryč od něho, z tohoto města i místa. Když bude šťastný s ženou nebude mu v tom bránit, to si přece slíbili a tak to i bude. Co má teď dělat? Nakonec se ještě jednou podíval tím směrem. Musel ho ještě naposledy vidět, předtím, než od něj nadobro uteče. Ale bude to tak správně? Nebo má zkusit naposledy zabojovat o jeho přízeň. Najednou neví, stojí a váhá. Má chuť na skleničku. Chce i nechce odejít. Z úvah ho vyruší až Leon, který ho zahlédne v davu, dívá se na něj, ale nic nedělá. Nejde k němu, neusměje se. Možná to bylo tím zvláštním pohledem, možná si prostě jen přál zůstat mu ještě nablízku o něco déle. Nadechl se, otočil a šel se posadit zpátky na své předešlé místo. S prázdnou hlavou a se slzami na krajíčku.



Alex? Co ten tady dělá, pomyslí si Leo, chvíli ho pozoruje, ale nakonec se otočí a dál se věnuje svojí nečekané partnerce. Ten kamarád ho překvapil, přivedl svojí přítelkyni a ta zase svojí kamarádku. Hezkou černovlásku s milým úsměvem. Celý večer si spolu u večeře povídali a on nakonec svolil i k tomu jít se podívat sem. Pobavit se a zatancovat. A najednou Alex, jako z jiného světa. Jen matně si uvědomoval kdo to je. S tou černovláskou je mu přece tak dobře.

Alex! Sám nevěděl, kdo, nebo co pro něj je. Měl pocit, že vztah s ním není to, co by přesně chtěl. O Alexovi vlastně věděl jen on sám. Rodina ho neznala, jeho přátelé to nevěděli. Bylo to, jako žít ve dvou naprosto rozdílných světech. Jeden byl ten s Alexem a druhý ten venku. Nějak se mu nepodařilo je oba dva spojit a z toho byl zmatený. Neměl tušení, jestli to, co chce, je zrovna Alex. Spíš ta černovláska se mu zdála jako lepší řešení. Navíc asi chtěl děti a prostě…všechno složitý. Nic nevím Alexi, vůbec nic. Periferně ještě zahlédne, že se Alex otočí a odejde zpět kamsi k baru. Otočí se zpět ke své společnosti a pozve ji na skleničku. Možná to tak mělo být…



„ Trochu smutný, ne?“ zaskočí Alexe u baru neznámý hlas. Jen ze zbytků slušnosti se k němu otočí. Přitažlivá zrzka s velkým výstřihem, neví proč, ale je mu sympatická. Usměje se na ní. Jen ať se Leon podívá, že balit holky pořád umí.

„ No, opustila mě.“ Nemá rád chození kolem horké kaše, ale raději, pro jistotu zalže, než aby jej opustila a nechala u baru samotného.

„ To se stává. Mě už nechalo chlapů. Jsem na ně moc, hm, jak to říct, no prostě nejsem milá a hodná, asi tak.“

„ A to je špatně?“

„ Ani ne, ale spousta lidí toho zneužívá a navíc já si milá a hodná překládám jako blbá a poslušná. Rozkazovat a řídit svůj život si od chlapa nenechám, což valná většina chce.“ Zařehtá se a kopne do sebe zbytek podivně vypadajícího zelenožlutého pití.

„ Tak v tom případě tě zvu na skleničku.“ zavelí Alex a už se naklaní k baru.

„ Tak si připijeme na mojí blbost a na tvou inteligenci, ne?“

„ Mimochodem jsem Alex.“

„ Žaneta.“

Ťuk.



Ťuk.

„ Leone, dáme ještě jednoho? A co si dají dámy?“ zavelí muž u druhého baru naproti a rozhlídne se po svých společnících. V duchu se usměje, když vidí Leona a Danu, jak si padli do oka. No jo, ještě, že měla jeho Nikola tak skvělý nápad, dát je dohromady. V duchu si zamne rukama a bez dalšího ptaní objedná další pití.

„ A kde bydlíš, nemáš to daleko do práce?“ optá se konverzačně Dana a nakloní se k němu, možná až moc intimně.

„ Mám byt, kousek od centra. Není velký, ale stačí mi.“

„ Já jsem vždycky chtěla mít dům se zahradou.“ Zasní se černovláska a laškovně položí ruku na Leonův bok. Kolem jejich stolu projde přitažlivá zrzka s velkým výstřihem. Leon se za ní otočí, protože má pocit, že si ho prohlížela víc, než je zdrávo. Daně to samozřejmě neujde, ale raději mlčí a drží se svého křečovitého úsměvu. Ještě nemá vyhráno, i když by si vsadila, že už z poloviny jo, pomyslí si.



Žaneta se na barové stoličce tak rozesměje, až z ní málem spadne. To, co z toho kuřátka vylezlo, jak mu v duchu říká, jí dostalo. Stačilo pár skleniček a ona už ví, že není jediná, kdo má problémy s muži. Ale pomlouvat muže s mužem – tak to se jí ještě nestalo.

„ Hele a on je jako fakt tady jo?“

„ Fakt jako fakt? Kurva..hustý.“

„ Jo, někde tady je, ale kde. Pravděpodobně se na něj teď jako had lepí ta ženská.“

„ Ty vole, jdu to omrknout. To musím vidět!“

„ Prosím tě raději ne, prosím.“

„ Ne, jdu. A neříkej, že nechceš vědět, co teď dělá? Nekecej jo. Stejně jsem si chtěla dojít na záchod.“ než se stačil vzpamatovat, vstala a odešla. Zase osaměl.



Leona už bolela z té hudby hlava, neměl taková místa rád, moc lidí, moc hluku. Nejraději byl doma nebo si zašel posedět do oblíbené restaurace. V tom byl Alex jiný, byl mladší a pořád se rád chodil bavit. Často se vracel domů v ranních hodinách, pak celý den spal. Sice se to nestávalo v poslední době až tak často, ale…Z úvah ho vyrušil teplý dech jeho společnice u jeho ucha.

„ Pojď, začíná program, jdeme se podívat.“ Vstala a přitom ho za ruku vytáhla sebou a táhla směrem k parketu. Nic nenamítal.



„ Je to kus!“ ozval se za ním na barové stoličce hlas spolu se silným bouchnutím do zad. Žaneta, ač se nezdála, měla na holku celkem slušnou páru.

„ Sice starší, ale něco na něm je. Jak se tomu říká? Charisma.“

„ Špatnou správou ale je, že ta mrcha se tam po něm plazí jak..“

„ Promiň, do prdele, to jsem ti neměla říkat.“

Alex se podívá na skleničku, kterou drží v ruce. Dívá se led, který v ní pomalu taje a má pocit, že nic tak fascinujícího už dlouho neuvidí. Bude muset na záchod, utřít slzy, nebo ne, raději domů. Domů, tam vlastně taky ne. Možná tak na nádraží a čekat na první ranní vlak. Pro věci někoho pošle.

„ Hele, tak to ne. Nebudeš kvůli tomu pitomci smutný. Pojď.“ Vstane a nekompromisně ho táhne za ruku k parketu.

„ Tak a dívej se.“ Poručí mu. Alex si povzdechne a odevzdaně se zadívá na parket. Za chvíli se objeví muž a žena, vlnící se do rytmu hudby a odhazujíce při tom jednotlivé kusy oděvu na zem. Dívka má kostým policistky, je v kožené sukni, s bičíkem v ruce, vše doplněno černými podvazky. Muž má zase jakýsi kostým námořníka. Jsou sehraní a s jistotou se pohybují po vyprázdněném parketu. Když dohraje první písnička někdo z personálu přinese na parket dvě židle. Alexe však zaujme něco zcela jiného. Tam na druhé straně, moc známý pár oči, moc známá postava. Tak blízký a přece tak cizí je teď pro něj. Tak blízko je ,ale přece tak daleko. Najednou ho Žaneta znenadání popostrčí dopředu, zakopne o něčí nohu a klopýtne přímo do náruče skoro odhalené policistky. Ta omámeného Alexe popadne za ruku a vede doprostřed parketu, kde si ho posadí na židli. Než se stačí Alex vzpamatovat sedí opřený o židli a sleduj vyvážené křivky tanečnice před sebou. Všichni ho vidí, je uprostřed, tudíž i Leon. Polkne. Nenápadně sjede pohledem z tanečnice nalevo a aniž by chtěl zarazí se pohledem na druhé židle. Tam právě sedí ta Leonova černovláska a očividně si představení muže před sebou, který je cudně zakrytý už pouze ručníkem, užívá víc než on.



Leon to mezitím všechno zaraženě pozoruje. Má je oba dva před sebou, ale něco je špatně. Nezajímá ho Dana, jeho dnešní sexy společnice. Nemůže pohled spustit z Alexe. Nejde to. Ta ženská, jak se před ním kroutí a on tam jen tak sedí. Alex. On snad žárlí. S hrůzou ale i úlevou si uvědomuje, že ano.

Najednou záblesk a v hlavě vidí minulost, jejich společnou minulost, útržky z ní. Na to, jak Alexe poprvé uviděl. Byl tenkrát tak nesmělý, že se musí pokaždé pousmát, když si na to vzpomene. Vybavuje si jejich dlouhé hovory táhnoucí se někdy i celé noci, když se poznávali. Několik rozpačitých schůzek. První polibek u té pitomé zastávky. Tenkrát ho Alex překvapil s rudou růží, byl červený až za ušima a koktal něco o tom, že mu jí dává z přátelství. Ale při tom měl v očích takový zbožný výraz. Jemu to lichotilo, i když to bylo od muže. Po čase sám řekl, aby se k němu přistěhoval a on ho poslechl. Vše kvůli němu opustil, přijel za ním. A on se najednou začal těšit z práce domů, protože věděl, že tam čeká někdo, kdo ho zbožňuje, kdo se ně něj těší, kdo se o něj stará, někdo, kdo ho potřebuje. Alex ho potřebuje!

Tolik mu toho už dal, ale co dal on jemu. Byl hlupák, že dával přednost kamarádům a známým před ním. Teď už chápe. A teď jen najednou vyděšený, vyděšený z toho, že ho málem ztratil. Ale pořád tady je a on ho nenechá odejít.



Hudba dohraje, Alex stále sedí na židli. Až když ho vyzve, nyní již nahá slečna vstane. Vrátí jí podprsenku, kterou jí celé představení držel. Vedle něj stojí ta černovlasá žena a usmívá se. Najednou zahlédne Leona, jak jde k nim. Ne k nim ne. K ní. Přesto nemá sílu odejít. Jen se na něj dívá. Kdyby tak, kdyby…



Leon jde pomalu po parketu. Mine Danu, bez toho, aby se na ní podíval. Zastaví se až u Alexe. Neví, co má dělat. Chvíli na sebe beze slova hledí. Vedle Lea stojí Dana a nechápavě ho pozoruje. Za Alexem zase stojí zase Žaneta. Byl takový hlupák, ale už nebude. Nenechá odejít někoho, kdo jej miluje a stará se o něj. Stojí před ním, nehybně jako socha. Jen na sebe hledí, neví co má dělat, jak se omluvit. Napadá ho jediné možné gesto, které by mohl udělat a co by v nejčistší formě vyjadřovalo vše, co cítí. Pomalu se svou rukou přiblíží k jeho bílé dlani, dotkne se nejdříve zápěstí, pak palcem jemně přejede na dlaň, až k štíhlým prstům, pevně se s nimi proplete, uchopí a pomalu přitáhne ke rtům. Lehce se skloní a něžně se rty otře o její hranu. Nakonec vtiskne motýlí polibek. Odpusť mi to.

Po prvotním šoku se Leonovi přátelé znechuceně otočí a odejdou. Dana nakrčí svůj malý nosík a vypochoduje za nimi. Jediná Žaneta se rozesměje a s myšlenkou, že tohle bylo to nejhezčí vyznání lásky, co kdy viděla, jde k baru. Všimne si tmavovlasého muže, jak po ní pokukuje. No, možná je načase, aby se vyznala i ona sama. Ale to se ještě uvidí…



„ Je mi líto, že jsme nestihli tu večeři. Nikdy jí už s tebou nepromeškám, slibuji.“ Praví s lítostí Leon a kráčí ruku v ruce s Alexem nočním městem.

„ Neboj, ještě to ohřeji.“ Odpoví se smíchem Alex. Tak možná to nakonec bude hezký večer, pomyslí si a s pocitem, že dnes získal možná něco víc než pomstu, kráčí v klidu domů.



Konec