Malá B.

To, že k němu budu něco cítit, jsem věděla, už když vstoupil poprvé do dveří naší třídy. Jeho démonicky tmavé oči, divoce kudrnaté medové vlasy a strniště na bradě měly pro moje oči magnetické účinky. Oznámil nám, že se jmenuje Adam Bezowski a bude nás učit francouzštinu.
„Tak francouzštinu“ pomyslela jsem si.
Posadily jsme se do lavic, a protože jsme byly holčičí třída, okamžitě jsme začaly štěbetat a rentgenovat ho očima. Byl hubený, vysoký a měl krásně dlouhé prsty na rukách. Usadil se na desku stolu, dlouhé nohy si zamotal do sebe a řekl nám, že chce, abychom se mu představily a prohodily pár vět o svých zálibách. Když došlo na mě, odfoukla jsem si pramen svých rezavých vlasů z očí a nadechla se k odpovědi:
„ Jmenuji se Bernardette, ale přátelé mi říkají Berny. Moc ráda čtu a žongluji“
„ Vy jste Bernardette?“ podivil se Bezowski nad mým jménem.
„ Ano, jmenuji se tak. Moje matka je Francouzska a otec je z Čech“ odpověděla jsem mu s lehkým ruměncem ve tváři.
„ Tak to Vám jistě nedělá francouzština žádný problém, že?“ a usmál se.
Na tohle se dalo jenom přikývnout. Když se usmíval, všimla jsem si, že se mu dělají dolíčky ve tvářích. Úsměv jsem mu oplatila a na židli jsem se sesula dolů. Adam pokračoval v poznávání zbytku třídy. Mezitím jsem si otevřela sešit a chaoticky jsem do něj začala čmárat. Z mé kresby ovšem vzniklo klubko otázek, které jsem s nepřítomným úsměvem kreslila na čisté stránky sešitu. Když však šum okolo mě utichl, otočila jsem oči k Marianě, mé spolusedící v lavici, která mi jediným pohybem ruky ukázala důvod ztichlé místnosti.
Adam Bezowski se nade mnou tyčil a jeho tmavé oči se prazvláštně leskly.
„ Slečno Bernardette, to, že vám francouzština nedělá problémy, neznamená, že mě nebudete poslouchat“
„ Ale já vás poslouchám, pane Bezowski“ a sklesle jsem sklopila oči k sešitu se změtí otázek.
Adam si všiml, kam koukám a notes si bez dovolení půjčil. Listoval počmáranými stránkami a usmíval se. Pak se na mě otočil:
„ Já vám na těch pár všetečných otázek odpovím. Doufám, že potom už budete dávat pozor“ vzal sešit, odešel s ním ke katedře, zasedl za stůl a rozložil si ho před sebou. Po přečtení prvního dotazu se pousmál, podrbal se v medově zbarveném vrabčím hnízdě, co mu sídlilo na hlavě, a nadechl se k odpovědi:
„ Ano, jsem svobodný a nemám děti“ s povzdechem listoval dalšími otázkami, a když už to vypadalo, že bude odpovídat dál, došlo mi, jak absurdní je tahle situace.
Na jeho dotazy bych snad měla reagovat já a ne on. Vymrštila jsem se z lavice, doběhla ke stolu, sešit vzala a vyrvala z něho onu stránku. Adam zůstal omráčeně sedět, neschopen slova. Asi nebyl na takové chování svých studentů zvyklý. Zaplula jsem zpět do lavice a nic neříkala. Bezowski se náhle oklepal, vzal křídu, vstal a na tabuli napsal datum, číslo hodiny a probíranou látku. V tu chvíli zazvonilo.