To jsem nebyla já

Ne, doopravdy se mi moc často nestává, abych se probudila díky podobným okolnostem…
Onen moment, kdy jsem procitla ze snu a se zavřenýma očima jen tak ležela v posteli a poslouchala jednu ze svých nejoblíbenějších písniček, jsem nepostřehla. Otočila jsem se na druhý bok, což jsem neměla dělat, protože to asi bylo signálem pro šestadvacetiletého Benjamina ležícího vedle mě, aby se také pohnul. A to tak, že mi jeho ruka přistála přímo na obličeji.
Zamžourala jsem do sluncem prosvětleného pokoje a soustředila pohled na část mého skoro o čtyři roky staršího přítele, jež využila moji hlavu jako součást nové, a pro něj zřejmě hodně pohodlné pozice.
Přes všechno ochromení jsem cítila pulzující bolest ve svém nosu. Opatrně jsem sundala Benovu ruku a položila ji vedle sebe. Zrak mi sklouznul na tři digitální číslice na budíku, ležícím na pracovním stole a zůstala jsem na ně chvíli zírat. Bylo teprve půl desáté. Doba, kdy mám většinou ještě půlnoc.
Promnula jsem si nos a snažila se na tu bolest nemyslet. Doufala jsem akorát, že nebude zlomený. O to jsem vážně nestála. Zřejmě bych se stala nejzábavnějším pacientem na pohotovosti v Sarasotě, o kterém by si místní doktoři povídali ještě hodně dlouho. Stačilo mi jen si představit ten dialog.
„Dobře, paní Nicholsonová. Co se stalo, že jste sem přijela se zlomeným nosem?“ zeptal by se mě doktor.
„Tak zaprvé. Evidentně víte, kdo je ten muž, který na mě čeká přede dveřmi, ale jste trochu vedle. Nejmenuje se ani Erik, ani Gabriel. Jeho jméno je Benjamin. Což znamená, že já nejsem ani Rose, ani Nikki. Tudíž nejsem vdaná a to ze mě ještě stále dělá slečnu, ne paní. A pokud to tak toužíte vědět, ten nos mi zlomil právě Ben, když mě v posteli praštil rukou.“ A následoval by výbuch smíchu.
Ano, přesně takové absurdní situace nastávaly, když někdo z naší šestice narazil na někoho, kdo o nás věděl, ale ne natolik, aby si nás všechny dokázal správně pojmenovat a zařadit. A nejlépe jsem na tom byla samozřejmě já, protože za tu dobu, co jsem byla s nejmladším Nicholsonem, mi bylo nesčetněkrát připomenuto, že jsem stále jenom přítelkyně, kdežto Nikki a Rose už mají na svých prsteníčcích drobné, ale situaci měnící kousky kovu.
Podívala jsem se na spícího tmavovlasého muže vedle sebe a začala jsem uvažovat o tom, jak bych mu mohla tu ránu oplatit. Řešení mě napadlo po pár vteřinách.
Vzala jsem do ruky telefon a zapnula ošoupané tlačítko pro nahrávání videa.
„Ahoj! Tak jsem tu zase a tentokrát bych Vám všem chtěla ukázat něco, co jste ještě nikdy neviděli. A to, co vzbudí nejmladšího Nicholsona,“ usmála jsem se a natočila Nokii na Bena.
„Vstávat, venku je typický floridský den. Sluníčko svítí, na nebi žádný mráček a ty si tady klidně spíš,“ sedla jsem si na své polovině postele a nepřestávala toho spáče nahrávat. A to, že nereagoval, mě nemohlo odradit.
„Beneeee. Měl bys vstávat. Víš, kolik lidí čeká, až se probudíš?“ zkusila jsem to znovu, ale odpověď byla pořád stejná. Ani se nepohnul a dál ležel tváří na modrém saténovém polštáři.
„Bennie, zlato, už je čas vstávat,“ přejela jsem konečky prstů po jeho tváři a dočkala jsem se první reakce na mou snahu ho přimět otevřít oči. Zhluboka se nadechl a pousmál se, ale na místo toho, aby se doopravdy probral, se jen více zachumlal do peřiny.
„Vidíte to?“ otočila jsem telefon na chvíli na sebe. „Je to marný. Ale víte co? Neházím flintu do žita. Zkusíme trošinku přitvrdit.“
„Bene, no tak…“ zvýšila jsem hlas a lehce otiskla své rty na ty jeho.
„Co se děje?“ odpověděl mi rozespale, ale oči měl stále zavřené.
„Vstávej, zlato, je čas.“
„Ještě neee…“
„Už jooo…“ políbila jsem ho znovu a přetočila telefon opět na sebe. „No, to to trvalo, co?“
„Cože?“ otočil se Benny na záda a konečně procitnul natolik, aby viděl, co právě držím v ruce.
„Děláš si legraci, že jo?“ zeptal se mě smrtelně vážně a já zakroutila hlavou nastejno s Nokií.
„Bonnie Parkerová…“svraštil čelo a rty stisknul do tenké linky.
„Ajéje,“ vytušila jsem správně a snažila se co nejrychleji dostat z postele a z naší ložnice. Samozřejmě jsem nepřestávala natáčet.
Seběhla jsem schody dolů do obýváku tak rychle, že jsem ani nevnímala, co na mě Ben volá.
V obývacím pokoji jsem se chovala za Erika, který ještě před tím, než jsem k němu doběhla, hrál na piáno. Tak to on hrál tu písničku, došlo mi.
„Co děláš?“ zeptal se mě nejstarší z bratrů Nicholsových a já se rozhlédla. Byli dole všichni. Nikki s Gabrielem, Rose a Daniel s malým Michaelem. Plus my dva šašci.
„Hele, to video pak chci vidět!“ zavolala na mě blondýnka a já pyšně přikývla.
„Ovšem, pokud budu mít pořád svůj telefon u sebe,“ podrbala jsem se komediálně na hlavě a rozběhla se na druhou stranu, protože Ben byl čím dál blíž.
„Čímž bych si nebyl tak jistý,“ okomentoval náš malý rozhovor můj přítel.
„Tak já asi budu muset jít. Zase někdy příště. Milujeme vás!“ vypnula jsem raději nahrávání a strčila telefon nenápadně do ruky Rose, když jsem běžela kolem ní.

***

Seděla jsem zrovna na posteli a pokoušela se hrát na Benovu kytaru. Za ta léta, co jsme spolu, mě i přes mé neustálé prošení, nenaučil ani akord. Nevěděla jsem proč a potom, co minule vyletěl jako čert z krabičky, když jsem ho o to prosila, pokusila jsem se svůj sen ignorovat.
Benjamin seděl u počítače a přidával něco na Facebook, když se najednou prudce otočil a ve tváři onen vražedný výraz, za nímž se snažil udržet svůj smích.
„Bonnie Parkerová, tys to ranní video doopravdy dala na YouTube?!“
Vzhlédla jsem od hudebního instrumentu, který jsem v Benově podání mohla poslouchat od rána do večera a nevinně se usmála.
„Ne, já to nikam nedávala,“ pokrčila jsem rameny a odložila kytaru. Pomalu jsem došla ke dveřím a když už jsem stála venku z pokoje, nakoukla jsem dovnitř tak, aby mi byla vidět jen hlava.
„Já to na internet nedávala… To byla Rose…“ začala jsem se smát a rozběhla se pryč...