Neodeslaný dopis

Jednou se mě zeptala, jestli si myslím, že by mohla někdy létat. Řekl jsem ji, že nevím. Možná, kdyby byla anděl, možná kdyby nasedla do letadla, pak by letěla. Ale takhle to určitě nemyslela.
Někdy, když venku prší a jsem doma, vzpomenu si na to, jak vypadáš, když ti zmoknou vlasy. Ani nevím, jestli se mi se slepenýma mokrýma vlasama líbíš. Vypadá to komicky. Křičíš na mě, ať se ti nesměju, ale to se prostě nedá. Líbí se mi, když nadáváš. Vypadá to roztomile. Vlastně vypadáš pokaždé jinak. Jsou lidi, u kterých přesně vím, jak se kdy tváří, jak budou reagovat. Ty mě vždycky překvapíš. Snažím se, aby si neviděla, jak se mi líbíš. Nikdy si nebyla ani můj typ, a přesto když se dívám na tvoje neurotický pohyby, tak nějak propadám tvému kouzlu. Občas ti nadávám, že si čarodějnice. Dost často jsem přesvědčenej, že jí opravdu si. Jinak není možný, aby ses mi tolik líbila. Prostě si mě uhranula. To, že se mi líbíš, i když bušíš hlavou do stolu zkrátka nedává smysl. Nechci vypadat jako puberťák, kterej se rozplývá nad krásnou holkou. Vždyť proboha podle všech standardních středoevropskejch měřítek ani nejseš krásná. A přesto se na tebe nemůžu vynadívat.
Trávíme spolu hodně času, a přesto, že mi neuvěřitelně lezeš na nervy, nikdy mě nedokáže tvá přítomnost štvát. Víš, že už mě ani tolik nebaví koukat na jiný holky? Fakt. Nechápu to. Jednou sem se přistihl, že na tebe myslím. Jindy si to radši nepřipouštím, protože bych se musel za sebe stydět. Mám tě plnou hlavu, když si se mnou, proč se to nezmění, když si někde hodně daleko? Vždycky sem si myslel, že su člověk emocí, logiky a rozumu. Už mi zůstaly jenom ty emoce. A ještě k tomu dost zmatený. Hrozně mě děsí, že s tebou všechno dává smysl.
Chodíme spolu už rok. Do práce. Potkáváme se na chodbách, koukáme na sebe přes stůl a hodně mluvíme. Někdy mluvíme, i když jenom koukáme. Divný co. Já teda mluvím. Nevím, jestli mě slyšíš, ale přesto mluvím. Vlastně by mi ani nevadilo, kdyby si neslyšela, mluvil bych dál. Chtěl bych ti všechno jednou říct, přímo, ne jen pohledem. Jak bys ale reagovala? Mělo by to vůbec smysl?
Dneska už vím, že si na tom stejně jako já. Musí to tak být. Jsou lidi, kteří tvrdí, že když člověk potká to pravý, pozná to. Já tomu ale zkrátka nedokážu uvěřit. To přece není možný. Vždyť sem tě poznal za trest, ne za odměnu. Asi sem dostal trest za odměnu. Komplikovaná myšlenka. Ono všechny jednoduchý věci vypadají komplikovaný, když se na ně člověk dívá ze strany. Když se podívám přímo, vidím jenom tebe, a to je podstatný. Řeknu ti to. Už ti to musím říct. A ty už přece dávno víš, co ti chci říct.
Škoda, že si nepřišla. Do práce. Mám pro tebe úžasnou blbůstku. Miluješ blbůstky. Ale takhle blbou blbůstku si ještě nedostala. Těším se na tvůj rozesmátej výraz. Nikdy bych nevěřil, jak skvělej pocit může být něco někomu dávat. Zítra. Zítra. Hrozně se těším. Nemůžu usnout. Pořád musím na tebe myslet. Přemýšlím snad nad každou možností, jak zareaguješ. Snažím se vybavit si všechny výrazy tváře, který jsem na tobě viděl. Je jich strašně moc. A zítra přibude další.
Otevřely se dveře do kanceláře a ty si do nich vešla. Boty, šaty, účes. Sotva si udělala pár kroků do místnosti, ve dveřích se za tebou objevil muž. Přistoupil k tobě, objal tě kolem pasu a majetnicky přitáhl k sobě. Mile si se na něj podívala. Potom si na celou kancelář oznámila, že se budete brát a stěhujete se do jiného města. Možná znáš ten pocit, když se ti zatočí hlava, svět se zastaví, stáhne se hrdlo a nemůžeš udělat žádný pohyb. Mně se stalo něco mnohem horšího. Ztratil jsem smysl.
Ne nebudu se zabíjet. Jenom musím znovu najít sám sebe. Najít nový důvod. Naučila si mě, že představy sami nikdy nestačí. To co uděláme, rozhoduje. A já jenom díky tobě vím, co musím udělat.