Světlo

Anděl smutně sedí na útesu a tiše pozoruje mořskou hladinu,pozoruje vlny jak narážejí na útes,poslouchá jejich hudbu,která je tolik impulzivní.Má divný tíživý pocit,jako kdyby už nikdy nemohl vzlétnout,dívá se do slunce,které ho hladí po tváři.Vítr si pohrává z jeho kučeravými vlasy.Přiletěla k němu holubice,sedla si mu na paži.Pozorovali západ slunce spolu,něco je však naplňovalo,byla to bezútěšnost bytí.Anděl si stoupl a roztáhnul paže,slze se mu kutálely po obličeji.Hledal rozhřešení svých otázek,podíval se na oblohu,právě vyšla první hvězda,usmál se.Našel světlo,to světlo,které stratil a teď prorazilo tu neutěšenou tmu.Potom spatřil toho koho tolik miloval,toho co mu hory doly sliboval,dívali se na sebe a anděl věděl,že vyhrál.Poražený odchází,splívá s tmou,jeho srdce je smutné,ví,že lžima si přátelství nelze udržet.